Pošmourno, kapitola třetí

„Co si dáte?“ objevila se hned vedle nás žena nevysoká, ale výrazná. Havraní vlasy jí lemovaly neuvěřitelně bledý obličej, ze kterého se dívaly oči tmavé tak, jako by snad pohlcovaly okolní světlo.
„Já jako vždycky,“ zahlásil policista.
„No jasně,“ ucedila s úsměvem.
„Já si dám černou kávu,“ řekl jsem, když se na mě podívala, „černou jako hříšníkova duše,“ dodal jsem, aniž bych věděl proč.
„Líbíte se mi,“ pousmála se. „A něco k jídlu?“
„Prý tu máte výborné ovocné koláče,“ podíval jsem se na ni.
„No to bych řekla,“ pronesla hrdě.
„Máte i broskvový koláč?“ nahodil jsem.
„Že se ptáte,“ pronesla tónem, který nedával prostor k pochybnostem.
„Tak si dám dva. Jeden mi normálně přineste a druhý mi, prosím, zabalte na doma,“ uvedl jsem, ona přikývla hlavou a odešla.
„To byla přímo Markéta,“ řekl policista klidně. „Jinak já jsem Karel Kozák,“ a natáhl ke mně pravici.
„Tomáš Rozmetal,“ rozpomenul jsem se včas na svou novou identitu.
„Co u nás vlastně děláte?“ chtěl vědět.
„Od včerejška tu bydlím. Dělám různé práce pro svého strýčka. Tu něco zbourat, tam něco převézt, a tak podobně. Tady se mi líbí,“ rozhlédl jsem se z okna, „klidná oblast,“ dodal jsem.
„Jo, klid tu je,“ zafuněl policista. „Skoro všichni mají zaměstnání. Kriminalita většinu roku na nule. Maximálně nějaká menší výtržnost. Pro policajta ideál,“ a trochu se pousmál.
„Snad vás nezdržuji od něčeho důležitého,“ řekl jsem s obavou.
„Kdepak,“ mávl rukou. „Já sem jezdím snídat už patnáct let a dnes poprvé ne sám,“ a zadíval se někam do nikam.
„Už se to nese,“ ozvala se Markéta. Před Karla Kozáka postavila talíř s míchanými vajíčky se slaninou a přede mě broskvový koláč velký tak, že přesahoval okraje talíře. Za ní stála její podřízená, hubená zrzka se stopami akné v obličeji a před každého z nás postavila hrnek s kávou. Markéta se ještě vrátila a přidala mi druhý koláč zabalený v papíru.
Popřáli jsme si s Karlem Kozákem navzájem dobrou chuť a pustili se do jídla.

Snídaně mi pomohla. Tělo se dokonale prohřálo a mozek začal fungovat na vyšší obrátky. Sáhl jsem po peněžence a zaváhal. Můžu před policistou ukázat, jak jsem vybaven penězi? Nedá si to do souvislosti s nějakou neuzavřenou loupeží nebo tak?
Policista si mé zaváhání vyložil naštěstí nesprávně.
„Buďte v klidu,“ zasmál se, „já to dnes zatáhnu,“ zamával na Markétu a tiše a diskrétně s ní vrovnal účet.
„A teď pojďme,“ řekl mi, „ukážu vám, kde si nakoupíte pořádné oblečení.“

Venku jsme opět nasedli do auta a za chvíli jsme z jiné strany přijeli na náměstí. Policista je pomalu obkroužil, až zastavil před budovou, na níž se skvěl nápis „Oděvy, obuv, F. Veles.“
„Hm,“ udělal jsem, když jsem vystoupil z auta.
„Ano?“ zeptal se Karel Kozák.
„Znal jsem jednoho Velese,“ řekl jsem neutrálně. „Možná je to jeho příbuzný.“
„Možná,“ zauvažoval Karel Kozák, „ale starý pan Veles o žádných příbuzných nikdy nemluvil. Navíc tady ani neprodává. Obchod vlastní, to jo, ale už do něj nechodí. Jo,“ vzpomněl si najednou, „až se vybavíte oblečením, tak tam,“ ukázal jedním směrem, „je koloniál, kde nakoupíte jídlo, kosmetiku, papírnictví, všechno. A kdybyste to nestihl, tak tam,“ ukázal jiným směrem, „jak se jde k rybníku, je asijská večerka a ta je otevřená pořád.“
Chtěl říct ještě něco, ale neřekl. Došlo totiž k narušení veřejného pořádku. Odněkud se objevil zmatený a motající se stařec, který neustále vykřikoval: „Bordel tu je, všude bordel, já vám ukážu, svolám uliční výbor, bordel tu je, všude samý bordel.“
„A krucinál,“ zabručel Kozák, „zase mu někdo dal panáka. Omlouvám se, Tomáši, musím tohle individuum odvézt do města na záchytku.“ Pak nejistě přešlápl z nohy a nohu a zeptal se: „Pomůžete mi s ním?“
„Jasně,“ řekl jsem, oba jsme motajícího se starce chytili, každý z jedné strany a postupně dostrkali na zadní sedadlo policejního vozu. To bylo od prostoru pro řidiče a spolujezdce odděleno mříží.
„Tak já jedu,“ pronesl Kozák otráveně a dodal: „Kdyby něco, zavolejte,“ pak obešel auto, otevřel dveře řidiče, rozhlédl se, nasedl, srovnal se uvnitř a pomalu rozjel.
Původně jsem chtěl zamávat, ale přišlo mi to žinantní.

Stál jsem na chodníku před prodejnou oděvů a obuvi a až teď mi došlo, jaká je vlastně zima. Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř.
O něco málo přes hodinu později jsem vyšel ven v zimních botách, zimní bundě, rukavicích a čepici, ověšený spoustou tašek s dalšími věcmi, které jsem uvnitř pořídil. Došlo mi, že takhle do koloniálu nemůžu, neměl bych  jak to všechno odnést.
Narovnal jsem se v ramenou a vyrazil do svého zdejšího domova.
Byt mě přivítal ve stejném stavu, ve kterém byl, když jsem odcházel. Postupně jsem vykládal věci z tašek a hledal, kam je umístím. Moc možností jsem neměl.
Nakonec jsem se posadil na postel. Ani nevím, jak se to stalo, ale za chvíli jsem už ležel a spal. Přes den. No kdo to kdy viděl…

Zahrada byla nekonečná.
A zároveň nádherná.
Všechny stromy stály vyrovnané v naprosto dokonalých řadách.
A v každé řadě stály stromy s jiným ovocem.
Některé plody jsem znal, jiné ne.
Po mé pravé ruce stály dokonale vyrovnané řady jehličnanů. A zase tu byly stromy známé i stromy, o kterých jsem si nebyl jistý, jestli vůbec kdy existovaly.
A k tomu záhony s dokonale vyrovnanou zeleninou. A další záhony s dokonale vyrovnanými květinami.
Přešel jsem k záhonu, který byl plný tulipánů. Tulipány byly mnohem větší, než jsem si kdy vybavoval.
Skrčil jsem se a dotkl se jednoho květu.
Přivoněl jsem k němu. Vůně byla naprosto omamná a naprosto omračující.
Tulipán mě k sobě přitahoval neuvěřitelnou silou. Musel jsem se hodně soustředit, abych mohl vstát a dál jít zahradou.
A pak jsem ho uviděl.
Byl to zcela jiný strom než všechny ostatní. Stál stranou a šlo se k němu do mírného kopce.
Byl zároveň dokonale souměrný a širší než nejširší buk, který jsem kdy viděl.
Kráčel jsem k němu trávou, která byla jemnější než nejjemnější perské koberce.
Připadalo mi, že k němu nikdy nedojdu.
„To není možné,“ šeptal jsem, „musím se k němu dostat. Musím.“
Pak se strom začal konečně blížit. Šel jsem ještě hodně dlouho, než jsem mohl říct, že ho mám na dosah ruky.
Natáhl jsem ruku, abych se dotkl jeho kůry.

Už jsem se jí nedotkl. Vzbudil mě zvonek u dveří.
„Která dobrá duše po mně co chce?“ zavrčel jsem a šel otevřít.
„Vidím, že jste se zabydlel,“ pronesl Hati, sotva jsem otevřel, a prošel okolo mě dovnitř.
„Taky vás rád vidím,“ zabručel jsem rozespale. Hati měl přes svůj šedomodrý oblek přehozený dlouhý kabát a na hlavě ušanku, se kterou by mohl vystupovat jako Leninův dvojník.
Řekl jsem mu to.
Nelíbilo se mu to.
„Lenin byl šumař,“ pronesl a ještě jednou se rozhlédl po mém skromném obydlí. „Já vás teď potřebuji jinde,“ dodal.
„Takže mám s vámi někam jet?“ divil jsem se.
„Samozřejmě.“
„Ještě jsem neobědval,“ chtěl jsem protestovat.
„Až tam budeme, najíte se k prasknutí,“ odpověděl.
Pohled do jeho očí mě umlčel. Hodil jsem na sebe své nové oblečení a šel za ním ven. Byt jsem samozřejmě zamkl.
Venku nestála dvanáctsettrojka, ale zánovní červená Toyota.
„Změnil jste auto,“ pozvedl jsem obočí.
„Auto je jen symbol,“ odpověděl mi a posadil se za volant. Nasoukal jsem se vedle něj. „A symbol se stává věcí, kterou symbolizuje. Tam, kam jedeme, je toto lepší symbol,“ dodal záhadně, nastartoval a vyrazili jsme.

Vnitřně jsem měl pocit, že jedeme neuvěřitelně dlouho. Jeli jsme krajinami, které jsem neznal, po silnici, na které jsme byli sami.
„Toho jsem si všiml už včera,“ řekl jsem v jedné chvíli do ticha.
„Čeho?“ zeptal se Hati.
„Že s námi na té silnici není žádné jiné auto, že po ní jedeme sami. Jak je to možné?“
„Možné je všechno,“ odpověděl, „mimo jiné i proto, že jedu cestou, kterou kromě mě nikdo jiný nezná.“
Stočil jsem pohled k hodinám ve středovém panelu. Ačkoliv bych přísahal, že jedeme minimálně dvě hodiny, vypadalo to, že neuběhlo ještě ani deset minut.
„Jsme tady,“ řekl Hati ve chvíli, kdy hodiny v autě ukazovaly o patnáct minut víc, než bylo, když jsme vyrazili. Mně připadalo, že jsme jeli skoro půl dne.
Stáli jsme před šedivým řadovým domem. Vystoupili jsme z auta a šli k němu. Hati zazvonil.
Chvíli se nic nedělo. Pak se také chvíli nic nedělo.
Zrovna jsem se chystal říct, že asi naši hostitelé nejsou doma, když se dveře otevřely.
„Buď hodně zdráva, Zizilo,“ řekl Hati ženě, která se před námi doslova zjevila. Žena byla opět jednou z těch, u které věk neodhadnete. Pohlédla na Hatiho i na mě. A pokud jsem mohl ve své skromnosti odhadnout, na mě pohlédla o něco laskavěji.
„Divím se,“ řekla poté neuvěřitelně zpěvným hlasem, „že máš odvahu sem přijít. A dokonce po bratrovi něco žádat. Tvůj společník by udělal nejlépe, kdyby ti usekl hlavu a tvé tělo předhodil supům.“
Hati se ani nepohnul. „Můžeme dál?“ zeptal se klidně.
Dívala se na něj a mlčela. Byl to neuvěřitelně ostrý vzájemný oční kontakt, až jsem nabyl dojmu, že jim oběma musí brzy prasknout hlavy.
„Pojďte,“ řekla nakonec.