„Mě to baví!“

„Mě to baví!“ odpovídám úplně stejně každému, kdo se mě na novou práci zeptá.

I když jsou některé směny náročné, sem tam musím někoho vyloučit z přepravy, protože nejsme charita a jízdy zdarma neposkytujeme. Občas se tzv. podělá něco na vlaku a prostě se hned nejede.

Jako nedávno v Pardubicích. To s námi zrovna jela jedna velmi známá celebrita. Po šeptandě s kolegy: „Je to von, že jo!“ jsme se měli rozjet, ale mašina si postavila hlavu a fírovi tekly nervy. Radost ze zpoždění měli hlavně studenti a aktivně se začali hlásit o zpožděnky. Tiskla jsem jednu za druhou, až jsem se dostala k oné celebritě. Zrovna telefonoval a neměl moc náladu na žerty.

Škoda. Chtěla jsem se ho zeptat, zda by nám neporadil nějakou vychytávku, aby se vlak rozjel, ale vtípek jsem raději spolkla. Pan Hruška zrovna prošvihával nějakou reportáž, kde se mohli diváci dozvědět například - Jak vyrobit z květináče sekačku na trávu.

Ale nejen vlak, ale i jeho personál má někdy své dny. Můj mozek si stále ještě nezvykl na to, že někdy ho potřebuji používat i v pět hodin ráno a sveřepě se tomu brání. Takže si občas připadám jak dement.

Jako včera. Přijeli jsme do Semil v 5.40 hod. Podotýkám, že v Semilech se teď buduje, kope, hloubí, prostě se dělá nový podchod a v provozu je pouze jedna kolej. To v praxi znamená, že osobní vlaky tam končí a musí se přesedat do jiného osobního vlaku.

Tak jsem vystoupila a po chvíli zase nastoupila v domnění, že se vracím tím samým vlakem zpátky.

Kolega Jirka na mě vykulil oči a zeptal se: „A kam ty jedeš?“

Já: „No do Liberce!“

On: „Ale tam jedu teď já!“

Nechtěla jsem se vzdát.

„Ale já taky!“

„Ty jedeš až tím dalším, tohle je spěšňák v 5.45!“

„Nene!“

„Padej ven a počkej si na osobák!“

Vypadla jsem ven a se slzou v oku se dívala za koncovými světly vlaku.

Nebudu to dramatizovat, nakonec přijel, se zpožděním, ale dostavil se.

A co teprve, když mám noční a zůstávám někdy ve vlaku. Na sklopkách na představku se sice blbě spí, ale ty dvě hodiny dám. Aniž bych spadla na zem. Což je s podivem, když mi rodiče v dobách mého dětství dávali na zem nafukovací matraci.

Jako vždy jsem si klíče od vlaku strčila do bundy. Ráno jsem je ovšem nemohla najít. Ač jsem prohledala všechny kapsy, včetně těch od kalhot, brašnu a očima těkala po podlaze, klíče nikde.

Ještě rozcuchaná, neumytá a celkově pomačkaná,jsem zmateně hledala klíče i v místech, kam bych je nikdy nedala. Do vlaku začali nastupovat první nedočkaví cestující (proč, sakra, nechrápou ve čtyři ráno?) a spatřili rozcuchanou čarodějnici, vydávající se za průvodčí.

Bez klíčů jsem šla odmávat odjezd a v tu chvíli mi cosi secvaklo. Došla jsem za fírou a se slovy:

„Můžu ti hrábnout do kapsy, mám tam asi klíče“ jsem své klíče našla.

Dala jsem je opravdu o půlnoci do kapsy bundy. Ale ne své. Ta jeho visela na místě, kde obvykle věším bundu já.

Někdy se stane z vlaku nebezpečné pracoviště. Boty, které musíme nosit, jsou prý bezpečné a neměli bychom je nejspíše sundavat ani v době odpočinku. Jenže mně se na těch superbezpečnýchpracovních botách rozvázala tkanička a já si toho samozřejmě hned nevšimla. Až když jsem si na ni šlápla ve chvíli, kdy jsem sestupovala po schodech z vlaku. No, sestupovala.

Lidově řečeno, málem jsem hodila držku na perón. V poslední chvíli jsem se chytila dveří a tak se krom naražené holeně a záchvatu smíchu několika cestujících vůbec nic nestalo. A ta modřina časem zmizí.

Ale jinak mě to opravdu baví:-)