STARÁ ŠUMAVA: Pivní hrnec

Na úpatí Jánské hory (1112 m) se nachází zvláštní skalní útvar, Pivní hrnec (Biertopf) je krásný monument nad Teplou Vltavou, která přes všechnu svou krásu a atraktivnost má vcelku pohnutou minulost. Minout ho nemůžeme – pokud jedeme k Františkovu od Borových Lad, všimneme si ostré zatáčky těsně před mostkem k památníku na Františkově. Kámen je poprvé připomínán pravděpodobně již v roce 1531: die Granicz gegen dem Biertopf odbr Piwney Hrnecz.

Jméno Biertopf získal podle podobnosti s tvarem pivní nádoby používané kdysi na statcích při vaření piva. Podle jiných je také podobný pivnímu korbelu. Původní osada se nacházela z jedné poloviny v katastru obce Nové Hutě a druhá polovina a druhá polovina Františkova leží v katastru obce Kvilda (Aussergefild). Spolu s dalšími osadami a obcemi – Velký Zdíkov, Masákova Lhota, Lesní Chalupy, Pláně, Pokovy Hutě, Kvilda, Wiederbruck, Bučina a Landenbruck – patřil Františkov k panství Velký Zdíkov, které bylo od roku 1318 majetkem českého šlechtického rodu Malovců. Byla to staročeská šlechtická rodina, velice rozvětvená, takže patřila k nejrozšířenějším rodům.

V obecní kronice obce Nové Hutě (Kaltenbach) popisuje bývalý řídící učitel, místní rodák Adolf Strunz, vznik sklářských hutí na zdíkovském panství: Koncem 17. století, kdy se datuje vznik prvních skláren, byla tato oblast „pokryta hustým pralesem a neprostupnými bažinami a nikým nerušeni zde žili vlci, medvědi a další dravci, protože do těchto končin jen zřídkakdy zavítal nějaký lovec. Obrovské kmeny stromů byly zpráchnivělé, vyvrácené bouřlivými větry a na zemi zahnívaly. Ohromné hromady dřeva byly pro majitele bezcenné.“

To byl patrně hlavní důvod, proč se v této oblasti začalo se zakládáním sklářských hutí. Dřevo bylo prakticky zadarmo a k výrobě skla potřebný křemen se hojně vyskytoval ve volné přírodě. Když nedaleko vyrostla v roce 1749 sklářská huť, získala jméno po tomto kameni, Biertopfhütte neboli Huť U Pivního hrnce. Až mnohem později bylo osadě okolo hutí přiděleno úředníky jméno Franzensthal, které se v českém překladu (Františkov) dochovalo dodnes. V roce 1799 byl Jan Malovec nucen Zdíkovské panství prodat. Od té doby až do roku 1918 bylo panství v rukách německých majitelů. Prvním z nich se stal hrabě Franz Sickingen, který 26. 8. 1801 požádal o povolení vybudovat zde nedaleko Biertopfu (dobové označení Františkova podle bizarního skalního útvaru v podobě pivního hrnce) sklářskou huť se dvěma pecemi a roční spotřebou 7 000 m3 dřeva.

Již v roce 1803 však panství Velký Zdíkov i se sklářskou hutí prodal c. k. plukovníkovi a svobodnému pánu Jakubu Wimmerovi za 468 tisíc zlatých. Ten sklářskou huť provozoval dvacet let. Ve sklárně pracovalo v roce 1877 přibližně 50 dělníků a úředníků. Profesní složení bylo následující: 6 sklářů se věnovalo výrobě tabulového skla, která měla průmyslový charakter, dále zde bylo 10 sklářů a brusičů skla, kteří vyráběli duté sklo vysoké kvality. Dalšími profesemi byli taviči, topiči, obsluha drtičů křemene, pecař opravující pece, hlídač, truhláři, baličky skla apod.

Z tohoto výčtu je patrno, že se nejednalo o žádnou manufakturní výrobu.Jako dominanta zdejší krajiny tvořilo toto místo mezník staré hranice mezi Zdíkovskem a Vimperskem. Pivní hrnec byl v minulosti také významným orientačním bodem při putování na obchodní stezce. Dnes je sice okolí zarostlé stromy, ale přesto jistý výhled se z tohoto místa naskýtá. Bizarní viklan Pivní hrnec je s tímto místem spojen stejně jako louka u Teplé Vltavy pod tímto pradávným strážním místem. Mapy ho nikterak nespecifikují a turistické stezky míjejí, nicméně dohledat ho je snadné.

…bahno mu bublalo a pěnilo pod nohama, a jak šel, třásly se některé vzdálené trsy ostřice a z nich vzlétaly k obloze velké zlaté mouchy a kroužily nad jeho hlavou. Postupoval zvolna mezi nahou, mrtvou klečí, která ležela na černém povrchu močálu zatím jen místy a v prstencích obepínala nehybná oka bažinatých vod…

Pár stovek metrů před Františkovem oku neunikne po levé straně dřevěný můstek přes Teplou Vltavu. Po jeho překročení po zhruba sedmdesáti metrech na okraji louky pod lesem stojí od roku 2004 pomník převaděčům, na který ukazuje i dřevěná směrovka u řeky. Před kamenem, který od nepaměti sloužil jako výrazný orientační bod, na hrotu skály padající k silnici, je malá plošina, odkud hlídka SNB spatřila oné květnové noci postavy, snažící se překročit Vltavu. Těmi byl rodák od Starých Hutí Franz Nowotny, zvaný Kilián, a jeho společník Otto Grabmüller, převádějící agenty Bohuslava Beneše a Rudolfa Veselého. I když stopy prolité krve našich občanů dávno spláchly deště i mnohdy tristně slábnoucí paměť národa, po stopách Kiliána je možno se stále vydat.

Král Šumavy skutečně existoval. Jeho příběh je však zamlžený bájemi. Šumavský rodák Kilian Nowotny, který se narodil 1. prosince 1905, ve Starých Hutích u Kvildy na Šumavě. Vyučil se řezníkem, ale proslavil se jako pašerák. Toto řemeslo zdědil po svém otci, slavném šumavském pašerákovi. Z Bavorska do Čech a opačně přenášel vše, čeho byl v té které zemi nedostatek: sacharin, jehly, nitě, tabák, cigaretové papírky nebo třeba zapalovače. Kilian Nowotny si brzy získal pověst větší, než měl jeho otec. Díky skvělé fyzické kondici, dokonalé znalosti Šumavy, a také jistému důvtipu se mu totiž dařilo unikat finanční stráži. Ať už pěšky, na sněžnicích nebo na lyžích. Byl známý pod přezdívkami Dlouhý Hans nebo Sekáč. Jeho pašeráckou kariéru přerušilo připojení pohraniční k Třetí říši. Musel totiž narukovat. Dostal se k válečnému námořnictvu a sloužil na minolovce. Ta byla záhy potopena a Kilián Nowotny padl do britského zajetí. Po válce se na Šumavu vrátil a byl i s rodinou odsunut do bavorského Rörnbachu, obce jen 25 kilometrů od českých hranic. V Bavorsku si Kilian Nowotny otevřel obchod s palivovým dřívím, ale zakrátko se vrátil k pašování.

První vlnu emigrantů v roce 1946 činili lidé, kteří se nějakým způsobem kompromitovali s protektorátem a obávali se zatčení. Ministrem vnitra se stal fanatický komunista Václav Nosek a skutečně začalo masové zatýkání. Druhá vlna emigrace vznikla po únoru 1948. Činnost úspěšného převaděče neušla bdělému oku americké CIC (předchůdce CIA). Sudeťáka vyhledal americký major CIC James Williams (krycí jméno) a získal ho pro americkou výzvědnou službu. Nyní začal Nowotny převádět lidi sem a tam pod kontrolou a rozkazem US State Departmentu s krycím jménem „Kilian“. Američané pašovali do ČSR tzv. „agenty chodce“ a z druhé strany si vybírali emigranty, které bezpodmínečně potřebovali na Západě. V letech 1946 – 1950 uskutečnil americký Agent „Kilian“ přes 2000 přechodů hranice mezi Šumavou a Bavorskem. Za tu dobu převedl přes 15000 lidí.

Přezdívku „král Šumavy“ obdržel od českých exulantů. Němci mu říkali „Grenzenkönig“ (Král hranic). Američané ho nazývali poněkud nepřesně „King of the Road“ (Král silnice) ačkoli se pohyboval hlavně v močálech a houštinách. Na silnicích se nacházel zřídka. Silnice se mu stala dokonce osudnou. Na cestě z Bavorska do Čech (trasa zvaná „kanál 54“) byl 1950 překvapen pohraniční hlídkou a při přestřelce zraněn. Z posledních sil se doplazil zpět přes hranice ČSR a byl dopraven do bavorské nemocnice Grafenau. Jako na proslulého pašeráka se na něj totiž začali v Německu obracet další a další lidé a prosili ho, aby převedl jejich blízké na Západ.

Kilián jejich přání několikrát splnil a podle odhadů převedl přes tehdy ještě zelenou hranici bažinami mezi Kvildou a Borovými Ladami zhruba dvě desítky lidí. Cestou do Čech vždycky nabral do batohu nějaké zboží a bylo to. Kilián používal osvědčenou fintu: uměl poslouchat a dařilo se mu odhadnout, kudy se právě ubírá pohraniční hlídka. Jako znalec terénu v pravou chvíli zašustil větvemi, případně (pokud začali vojáci střílet) zasténal a upoutal pohraničníky na sebe. Vojáci se za ním pustili a Kiliánovi „klienti“ mezitím pohodlně prošli do svobody. Kilián samozřejmě vojáky dlouho nenapínal a během pár minut se jim v bažinách bez potíží ztratil.

Kiliánovo úspěšné tažení Šumavou skončilo v květnu roku 1950. Zkušeného pašeráka a jeho občasného komplice Otto Grabmüllera tehdy v Bavorsku kontaktovali Američané ze zpravodajské služby CIC s prosbou, aby na Šumavu dovedli dva české emigranty, kteří se tady měli setkat s dalšími zájemci o práci v odboji. Kilián byl tou dobou široko daleko zřejmě nejzkušenějším pašerákem, ale přesto se mu projít nepodařilo. Poté, co čtveřice přebrodila za Kvildou Vltavu, snesla se na ni ze silnice sprška kulek od připravených pohraničníků. Vypadalo to zle: vojáci šli zřejmě najisto a k vyděšené čtveřici, která se mezitím stáhla do lesa, se v mžiku blížila připravená rojnice. Kilián se pokusil strhnout pohraničníky na sebe a nechal trojici v lese osamocenou. Podařilo se mu sice vojáky vylákat do lesa a utéct zpátky do Bavorska, ale jeho společníci tolik štěstí neměli. Bez svého zkušeného vůdce byli ztraceni a po několika hodinách bloudění bažinami a lesem se je pohraničníkům podařilo pozatýkat.

Následky byly tragické: Otto Grabmüller dostal u Státního soudu v Praze dvacet let, dvojice emigrantů, bývalý policista Bohuslav Beneš a vedoucí nejmenovaného východočeského podniku Rudolf Veselý, byla odsouzena za velezradu a vyzvědačství. Estébáci jim při brutálních výsleších „dokázali“ vůdcovství celkem třináctičlenné odbojové skupiny a do lágru s nimi putovali všichni jejich blízcí známí. Beneš nakonec dostal provaz, Veselý doživotí a ostatní vyvázli s tresty od pětadvaceti do deseti let.

Kilián se po tomto neúspěchu už na Šumavu nevrátil a až do své smrti v polovině devadesátých let žil v německém Rohrnbachu. „Už jsme ho nikdy nepotkali. Oženil se tam a jeho děti nechtěly o jeho minulosti mluvit. Prý je to uzavřená kapitola. Jeho syn totiž pracuje v bance a otcovo pašerácké mládí mu asi nebylo zrovna příjemné,“ vzpomíná na Kiliána Miluše Peková z Vimperka, která doplatila na to, že ho u sebe společně s manželem občas nechávali přespat. Ve zmíněném procesu za to dostala 15 let a její manžel vyfasoval ještě o deset roků víc.Tím skončila jeho kariéra převaděče.

„Kilian“ však byl i nadále ve styku s československou emigrací. Rádio Svobodná Evropa v Mnichově a ve Vídni s ním natočilo celou řadu relací. Roku 1957 byl na něho ze strany StB dokonce i spáchán pokus o atentát. KSČ nemohla strávit fakt, že „králem Šumavy“ byl ve skutečnosti český Němec a úspěšný agent USA, kterému se podařilo dostat přes hranici okolo 15000 Čechů. V dokumentech Pohraniční stráže a ve svazcích STB byla tajná stezka Krále Šumavy vedoucí přes lesy, horská sedla, slatě a louky oficiálně označována jako „kanál 54“. Touto stezkou opouštěli svobodomyslní občané svou vlast po únoru 1948, připomíná nápis v češtině a němčině na pomníku, na louce u obce Františkov na Prachaticku. Jako vzpomínku na Čechy a Němce, “krále Šumavy”, kteří emigranty převáděli přes hranice, jej zřídili Kruh přátel česko-německého porozumění, František Talián a Turistický servis Radost na Kvildě.

Tudy byli převáděni naši spoluobčané, kteří se provinili pouze tím, že chtěli žít ve svobodné zemi. Ti, kteří pro své politické smýšlení byli ohroženi na životě, a ti, kteří byli pro svůj původ třídními nepřáteli. Všichni byli označeni za zločince, byli honěni psi, jako divá zvěř, střílelo se po nich například z protější skály Biertopf. Králů Šumavy bylo víc a Kilián se stal díky filmu jejich symbolem. Přes hranice často převáděli i bývalí četníci převelení k Pohraniční stráži, někteří hajní i prostí horalé. S Kiliánem také spolupracovali lidé „mimo“ Šumavu. Jeho pražskými spojkami byl například Karel Švarc či Stanislav Štingl. Po roce 1950 se Šumava stala na dlouhý čas smutnou a opuštěnou divočinou ve stínu strážních budek a ostnatých drátů. Dnes již naštěstí znovu můžeme volně dojít až k hraničnímu kameni a třeba i dál, dozvědět se pravdu o Králi Šumavy a jeho neprostupných močálech a snad i trochu očistit jména všech, které pošpinila komunistická propaganda.

Zdroj: altenbach: Heimat im Böhmerwald (česky: Kaltenbach: domov na Šumavě). Ilustrace Kilian Heigel. Röhrnbach, okres Freyung-Grafenau: Kaltenbach / Röhrnbach, 1980. Tajemství Františkova a pramenů Vltavy – Antonín KUNC

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora