Tereza Salte je blogerka a influencerka známá jako Tereza in Oslo. A taky je to máma dvouletého Mathea, která se rozhodla zveřejnit na sociálních sítích zkušenost s hospitalizací svého syna.
Loni v květnu diagnostikovali lékaři malému Matheovi oboustranný zhoubný nádor na ledvinách. Záhy na to nastoupil Matheo do pražské Fakultní nemocnice v Motole, kde absolvoval chemoterapii. Vrcholem léčby byla srpnová operace – velmi náročná a osm a půl hodiny dlouhá. Při ní mu doktoři odstranili celou jednu ledvinu a pokusili se zachránit tu druhou. To se povedlo. „Paradoxně jsme neměli až tak velký strach z operace, maximálně jsme důvěřovali lékařům a jejich profesionalitě. Spíše jsme se báli toho, co se bude dít, až bude Matheo po zákroku na chirurgické JIP,“ konstatuje Tereza Salte, která svůj příběh v lednu odvyprávěla v Poslanecké sněmovně.
Pirátská poslankyně a místopředsedkyně Sněmovny Olga Richterová zde uspořádala kulatý stůl na téma přítomnosti rodičů v nemocnici. Pozvala na něj laiky se zkušeností z nemocnic, ale i odborníky, včetně vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Laurenčíkové nebo vrchní sestry Ivony Mikulenkové z dětského oddělení v havířovské nemocnice, kde staví svoji filozofii na tom, že jsou rodiče vždycky vítáni. Na setkání dorazil také ředitel motolské nemocnice Miloslav Ludvík či náměstek ministerstva zdravotnictví Josef Pavlovic.
Nedokázala jsem si představit, že ho tam nechám
Tereza Salte v prostorách Sněmovny vysvětlovala, že ona i její manžel dopředu věděli, že se na chirurgické jednotce intenzivní péče v Motole nenechávají rodiče přes noc. „Nedokázala jsem si představit, že tam Mathea nechám, že tam nechám plně kojené dítě, které je na mě extrémně fixované, a navíc po velmi náročné léčbě,“ popisovala svoje pocity a obavy.
Když se Matheo na chirurgickou JIP dostal, spali jeho rodiče první dvě noci v autě zaparkovaném v motolském areálu. Předali zároveň svoje telefonní číslo nočním sestrám s žádostí, zda by jim nemohly zavolat, pokud by se jejich syn vzbudil. To ale odmítly. „Museli jsme si vyslechnout, že děti se v noci budí a brečí, ale že je to normální,“ říká Tereza Salte.
Dítě má právo na přítomnost zákonného zástupce
Třetí noc se manželé rozhodli, že se tamnímu pravidlu (vnitřnímu řádu oddělení) vzepřou. Odhodlali se k tomu proto, že Matheo během dne nespouštěl z rodičů oči a nedokázal usnout, a to i když byl silně medikován. Oznámili proto personálu, že tam s ním chtějí zůstat i v noci a že znají svá práva: že dítě má dle zákona právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce. Zůstat mohli, podle slov Terezy Salte to ale nebylo nic příjemného. „Měla jsem pocit, že jsem nejhorší člověk na světě,“ říká zpětně.
Během noci se na židli u postele svého syna střídali s manželem. „Když jsem řekla, že bych si tam v noci položila matraci na zem, zazněla památná věta, že jestli to udělám, zavolají policii,“ dodává.
Tereza Salte během svého vyprávění nezapomene zdůraznit, že je nesmírně vděčná za špičkovou lékařskou péči, kterou její syn dostal. Podle ní ale v nemocnici chyběl lidský faktor. „Zažili jsme tam věci, které bychom nikomu nepřáli.“
Nemocnice využívají kličky v zákoně
Když svůj příběh loni Tereza Salte zveřejnila, ozvaly se jí stovky rodičů s podobnou zkušeností. Její případ dobře ilustruje, že pokud si rodiče nedokážou vydobýt své právo, nikdo jiný to za ně ani za jejich dítě neudělá. Zákon o zdravotních službách, konkrétně paragraf 28, je sice na straně rodičů, některé nemocnice tam ale našly „kličku“, které využívají.
Právníci, kteří hájí práva pacientů, argumentují Listinou základních práv a svobod nebo Úmluvou o právech dítěte. V každé nemocnici taky visí Charta práv dětí v nemocnici, která právo dítěte na neustálý kontakt se svými rodiči garantuje. A zároveň je tu taky paragraf 46 stejného zákona o zdravotních službách, v něm se píše, že vnitřní řád nesmí nad míru nezbytně nutnou zasahovat do práva pacienta.
V zahraničí rodiče v nemocnici zůstat můžou
V zahraničí, například v Německu či Británii, je běžnou praxí, že se rodičů v nemocnici neptají, zda chtějí zůstat, nýbrž kdo z nich zůstane. Prostě tam jeden z nich musí být. Faktem je, že čím víc úzkosti a stresu dítě pociťuje, tím hůř se organismus léčí a hojí. Zejména malé děti si nemají šanci racionálně zdůvodnit, proč leží v nemocnici samy – což může mít za následek i dlouhodobé trauma. Přítomnost rodiče může taky pomoct přetíženému personálu.
A v neposlední řadě by měl zákonný zástupce dávat souhlas s péčí a nejrychlejší způsob, jak si nemocniční personál může zajistit váš souhlas, je mít vás na blízku. „Je potřeba, aby se naplňovalo to, co už dnes zákon říká,“ prohlásila ve Sněmovně Klára Laurečníková. Podle ní je také třeba vzdělávat zdravotníky v tom, jak s malými pacienty citlivě jednat a zaměřit se i na to, aby zdravotníci nebyli tak přetížení, jak je tomu dnes.
Podle zákona
V zákoně je sice napsané, že dítě má právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce (netýká se to ale výhradně jen rodičů, stejně tak tam mohou být pěstouni anebo třeba babička, pokud k tomu dá zákonný zástupce svolení). Zároveň ale autoři novely (což byli nemocniční lékaři včetně tehdejšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera) dopsali ještě paragraf o tom, že přítomnost musí být v souladu s vnitřním řádem nemocnice a nesmí narušit poskytování zdravotních služeb. Podle kritiků této pasáže to byl záměr – nemocniční management si chtěl pojistit, že si bude moct na svém pracovišti stanovovat svoje pravidla.
Kurzy pro rodiče
V současné době tak záleží zejména na štěstí. I na jednom oddělení v jedné konkrétní nemocnici vás jeden lékař může poslat domů a jiný vás tam nechat. Obvyklé argumenty jsou, že končí návštěvní hodiny (vy jako zákonný zástupce ale nejste návštěva) nebo že tam pro vás není dostatek místa. Stává se taky, že nemůžete doprovodit vaše dítě na speciální vyšetření (třeba na magnetickou rezonanci). Častým argumentem každopádně je, že tam prostě nemáte co dělat.
S tím se ale mnoho rodičů nechce smířit. A i proto se snaží vybavit lepší argumentací. Existují dokonce kurzy, které shrnují práva rodičů a dětí v nemocnicích a které radí osvědčené postupy a varianty řešení patové situace. „Na začátku rodičům vždy říkám, že musejí nejprve zhodnotit svoje možnosti. Mají možnost z toho vycouvat a jít do jiné nemocnice, když se v té stávající nedomluví? Jsou připraveni pokračovat v léčbě v konkrétní nemocnici, i když se nedomluví a dítě tam zůstane samo? Jsou připraveni, pokud to opravdu jinak nejde, jít do otevřeného sporu s lékaři?“ vyjmenovává některé ze zásadních otázek Ágnes Němečková z Českého helsinského výboru, která se podpoře rodičů hospitalizovaných dětí věnuje sedmým rokem, zároveň už několik let pro rodiče ony zmiňované kurzy pořádá.
Agresivita může být argumentem
Podle ní je lepší s nemocnicí předem komunikovat písemně, pokud to jde. Pokud rodiče čeká hospitalizace s dítětem, je určitě dobré se připravit a informovat o právech dítěte. „Při jednání s lékaři je vždycky důležité zůstávat v klidu, asertivní, nehádat se, nekřičet a vyjednávat,“ konstatuje Ágnes Němečková. Agresivita nebo jiné podobné chování mohou být totiž argumentem zdravotníků, že přítomnost rodiče narušuje poskytování zdravotní péče nebo že se kvůli jeho přítomnosti zasahuje do práv jiných pacientů.
Na svých kurzech probírá Ágnes Němečková s rodiči taky situaci, kdy události v nemocnici vygradují. Edukuje je v tom, že si konverzaci s nemocničním personálem mohou nahrát – třeba tak, že si v kapse kabátu pustí diktafon na mobilu. „Od roku 2014 si můžete dle občanského zákoníku paragraf 88 nahrávat kohokoli, a to bez jeho vědomí a souhlasu v případě, že se domníváte, že ohrožuje vaše práva nebo práva někoho, koho chráníte. Nemůžete to sami nikde zveřejnit, ale může se to použít jako důkaz ke stížnosti nebo k trestnímu oznámení.“ vysvětluje Ágnes Němečková.
Laskavá důslednost
Podle advokátky Barbory Steinlauf, která se specializuje na zdravotnické právo, jsou častým argumentem nedostatečné prostory. Podle ní se ale nemocnice v dlouhodobém horizontu nesnaží měnit prostory tak, aby tam rodiče být mohli a nerušili jiné rodiče nebo nepřekáželi personálu. „V praxi se stává, že v nemocnicích, kde prostoru není nazbyt, mohou rodiče bez problému být. Ukazuje se tedy, že nedostatek prostoru může být v některých případech spíš zástupný důvod,“ uvedla advokátka v rozhovoru pro Reportér magazín.
V současné době to vypadá, že by některé případy, kdy rodiče nemohli zůstat se svými hospitalizovanými dětmi, mohly skončit u soudu. Barbora Steinlauf zná ale zároveň i mnoho případů, u nichž se vydávají cestou stížností na poskytovatele zdravotních služeb (tedy na konkrétní nemocnice), případně následně ke krajskému úřadu. „Pokud se nám nepodaří najít podporu tam, podáváme podnět k veřejnému ochránci práv.“
Český helsinský výbor poskytuje rodičům pomoc
Logika velí, že čím víc stížností bude, tím spíše se věci mohou pohnout vpřed. Ágnes Němečková je toho názoru, že je dobré podat stížnost i přesto, že rodiče mají dojem, že to k ničemu nebude. Bez toho, aby byly záznamy o počtu podaných stížností, totiž není ze strany státu vůle situaci řešit. Český helsinský výbor poskytuje rodičům pomoc a podporu při podání stížností bezplatně. Chce to ale odvahu, protože mnoho rodičů se může do nemocnice během následujících let vracet – a ze stížnosti může mít proto obavy. Mnoho rodičů je taky nakonec rádo, že to nějak zvládli a že už jsou z nemocnice zase doma – a nemají čas, sílu či energii stěžovat si „pouze“ z principu.
Věci se sice nemohou změnit ze dne na den
Podle odborníků je potřeba zejména změnit smýšlení těch, co v nemocnicích pracují – zde platí „když se chce, všechno jde“. Pokud se a priori nechce, vždycky se najde důvod, proč rodič v nemocnici překáží. Zároveň v nemocnicích někdy panují obavy z těch rodičů, kteří budou mluvit lékařům a sestrám do jejich práce, kontrolovat je či se chovat nevhodně. Podle zkušeností Ágnes Němečkové jsou ale až na naprosté výjimky rodiče rozumní a nechtějí ztěžovat práci zdravotníkům, naopak. „Dokud se neposuneme v tom, že zdravotníci často vnímají rodiče jako někoho, kdo překáží a obtěžuje je, k tomu, že rodič je partner a vítaná pomoc, nemáme šanci situaci změnit,“ míní Ágnes Němečková.
Se svým příspěvkem vystoupil ve Sněmovně taky uznávaný dětský psycholog Václav Mertin. Zmínil se o tom, že dříve se lidé chovali podle poznatků dané doby. V nemocnicích se proto dbalo třeba na hygienu nebo režim. „Dnes ale víme, že tělo a duše jsou propojené a pokud doktor pracuje s tělem, musí počítat i s duší,“ je přesvědčený Václav Mertin, podle něhož je třeba „laskavé důslednosti“. „Každý máme nějakou zodpovědnost. Věci se sice nemohou změnit ze dne na den, zároveň je ale třeba zvýšit tlak, aby se změnily co nejdříve,“ uvedl psycholog.
Zdroj: časopis Glanc