Nedobrovolně na „výchovňáku“ FOK

Na druhém z koncertů, který se odehrál v pondělí 24. dubna 2023, nás tedy „průvodce večerem“ Ondřej Tichý zasvětil do různých specifik prostoru a měli jsme možnost vyslechnout zajímavé hudební efekty. Avšak vše s podtextem výchovného koncertu, kdy část hudební produkce obstarávalo publikum (nutno dodat, že zcela dobrovolně). Ze slíbené Mozartovy Gran Partity zaznělo pouze notoricky známé Adagio bez jakéhokoliv kontextu. Vzhledem k často se měnícímu typu hudební produkce si moc neumím představit výraznější meditaci.

Za nejproblematičtější bod považuji zkreslenost či nedostatečnost informací, které o tomto koncertu na svých stránkách podal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Podobný typ akce se chystá i na příští sezonu. K němu je již popis dostačující, navíc velmi v souladu s tím, co jsme dnes vyslechli. My, jakožto posluchači dnešního „koncertu“, jsme však to štěstí neměli a žádná programová brožura se mi do ruky taktéž nedostala. Když se na věc podívám z pohledu výchovného koncertu, musím uznat, že byla většina dění vystavěna a vymyšlena velice dobře. Snad každý člověk v publiku, který v minulosti k hudbě „přičichl“ o něco více, si však musel říkat, co tu vlastně dělá.

Na druhou stranu si dokážu přestavit, že dětem nebo laické veřejnosti tento typ akce může vyhovovat. Muzikoterapeut Ondřej Tichý, který se zabývá hudební pedagogikou a vytváří hudební projekty tohoto typu, je příjemný člověk, který je zapálený do své práce, ale zároveň si vědomě udržuje profesionální odstup a nikoho z publika nenutí do spolupráce. Při dnešní produkci dával nejprve vzniknout různým hudebním „situacím“, které měly podobný průběh: většinou začínaly tak, že se publikum rozdělené na dvě poloviny „naučilo“ vytvářet určitý zvuk (tleskání, opakování tónu, napodobování zvuku kapek), poté se k výsledku přidal sám průvodce (většinou na některou ze zobcových fléten) spolu s varhanicí Jiřinou Marešovou (její jméno si však zvídavý posluchač musel dohledat – FOK ji nikde neuvádí, přestože byla nedílnou součástí programu).

Tyto plochy se Ondřej Tichý pokusil ještě více oživit distribucí drobných nástrojů (typově Orffova instrumentáře, což podpořilo pocit výchovného koncertu), avšak nevšimla jsem si v tomto ohledu výrazného zapojení diváků – možná proto, že nevěděli, pro jakou příležitost jsou nástroje určeny a jestli už tedy můžou hrát. Poté náš průvodce upnul svou pozornost k balkónům, na kterých byli rozmístěni členové dechové sekce orchestru FOK a se kterými vedl poutavé hudební dialogy, popřípadě nechal znít dvojice stejných nástrojů spolu.

V obou z těchto částí jsme mohli pozorovat slibovaný důraz na akustiku. Při zapojení publika, které sedělo naproti sobě vždy ve třech řadách u protilehlých stran kostelní lodi (když nepočítám několik relaxačních karimatek u podia), bylo využíváno principu „dvojsborové“ techniky, při dialozích s hráči zase specifického rozmístění po galerii. To vytvářelo zajímavé efekty. Náročnější posluchač se však pravděpodobně neubránil pocitu, že by tento princip/koncept mohl být „vytěžen“ více, například přemisťováním dnes statických hráčů. Závěrečné ladění celého dechového souboru však muselo vyloudit úsměv na rtech všem.

Poté se zájem přesunul ke kostelním varhanám, které se organizátoři rozhodli zapojit do dnešní produkce, přestože nejsou v nejlepším stavu. Opět se pravděpodobně jednalo o jakýsi záměr přinést další akustickou lahůdku. Pro mě však stále další a další přidávané body programu znamenaly tříštění celkové dramaturgie.

Nakonec jsme se skutečně dostali (snad to lze říct) k hlavní části programu, a to k Mozartově Serenádě č. 10 B dur Gran Partita, ovšem v tu chvíli nám bylo oznámeno, že se bude provádět pouze její nejznámější část, Adagio. To na mě opět působilo dojmem: „Nesmíme zahrát moc dlouhý úsek hudby, protože to by publikum nezvládlo“, tedy princip výchovných koncertů pro školy.

Při poslechu Adagia jsem pak neustále přemýšlela nad tím, jak vlastně tento kus zásadně souvisí s předchozí produkcí (tedy až na dechové vstupy z balkónu). Nepřišla jsem na to. Jediná myšlenka, která se mi vkrádala na mysl, byla opět akustika. Při běžném koncertě by se tento kus hrál na podiu, kde by byla, jak předpokládám, příznivější akustika než přibližně uprostřed kostela. Popřípadě by se tento kus provedl v úplně jiném prostoru se sušší akustikou. Na místě, kde jsem seděla, se zvuk dechů tříštil natolik, že souhra působila nejednotně z rytmického i intonačního hlediska. I zvuku celkově tam bylo překvapivě mnoho – možná i v kombinaci s předchozí dynamicky subtilní produkcí. O poklidné meditaci tak už vůbec nemohla být řeč.

Otázkou je, co vlastně mělo být výstupem dnešního večera. Popis sliboval meditaci, Ondřej Tichý mluvil o modlitbě. Účel záměru zakončit vše českou státní hymnou jsem nepochopila vůbec. Možná bylo smyslem určité zastavení se v uspěchané době, což naznačil Ondřej Tichý, když jednotlivé části a hudební plochy prokládal mluveným slovem. V jeho průběhu totiž mimo jiné představil svou filozofii, kterou raději ocituji z jeho webových stránek: „…hudbu jsme jako lidský rod dostali proto, abychom k sobě měli blíž navzájem i abychom mohli být v lepším kontaktu sami se sebou“. Hudba podle Ondřeje Tichého může přinášet odpověď na všechny existenciální a nás přerůstající otázky. Možná jsme se tedy posunuli o krůček dál v chápání světa. A možná taky ne.

Pod znějícími klenbami
24. dubna 2023, 20:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda č. 10 B dur „Gran Partita“ K 361/370a

Účinkující:
Ondřej Tichý – průvodce večerem
členové Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK