„Výjimečné bylo, že ti autoři byli natolik mimořádní a umělecky silní, že byli automaticky už v době, kdy žili, zařazováni do nějakého celorepublikového kontextu. Byli to autoři, kteří měli všechny předpoklady, aby kvalitou svého díla výrazně překračovali hranice regionu, kde tvořili,“ uvedl Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni.

Ta má ve svých sbírkách kvalitou i rozsahem unikátní kolekci umění z této doby. Některá díla představuje nová výstava v plzeňských Masných krámech. „Tato sbírka má samozřejmě celorepublikový charakter. Jsou tady ale i výjimeční umělci, kteří měli velmi silné pouto nebo i rodinnou vazbu na Plzeň nebo západní Čechy,“ dodává ředitel. Patří k nim třeba autor opony plzeňského Velkého divadla Augustin Němejc z Nepomuku nebo sušický Maxmilian Pirner.

Špillar dostal přezdívku Trávníček

„Václav Brožík z Třemošné byl jedním z našich nejúspěšnějších reprezentantů salonního umění, který se dočkal celé řady ocenění třeba v Paříži nebo ve Vídni. Jaroslav Špillar pocházející z Plzně, který je někdy označovaný za malíře chodského lidu, zase vystavoval v Praze v rámci Umělecké besedy,“ podotýká Musil.

Jaroslav Špillar se nejprve ve své tvorbě inspiroval svými četnými cestami po zahraničí. V roce 1888 se začal zajímat o Chodsko a o tři léta později, roku 1891 se tam přestěhoval. Nejprve do Postřekova, kde bydlel v části obce Na trávníkách, a dostal tak od místních lidí přezdívku Trávníček. Později si v roce 1902 postavil vilu v Peci pod Čerchovem. Většina jeho obrazů s chodskými náměty, které jsou zároveň etnografickým materiálem, je soustředěna v Galerii bratří Špillarů v Domažlicích.

Josef Váchal dožíval v zapomnění

Výjimečnou osobností byl také Josef Váchal pocházející z Milaveč na Domažlicku. Byl to malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Šíře jeho umění se projevovala v knihách, které si sám napsal, ilustroval, vytiskl i svázal. Mezi jeho nejznámější díla patří Krvavý román, Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevotisku. Po nástupu komunistického režimu se postupně dostával do kulturní i společenské izolace a jeho dílo se na veřejnosti téměř neobjevovalo. Dožíval v zapomnění. Zájem o jeho dílo se zvedl až po roce 1989.

Podobně jako v případě Váchala také dílo plzeňského malíře Josefa Mandla bylo v plné šíři oceněno až dlouhá léta po jeho smrti. „Ve své době příliš známý nebyl. Až v posledních zhruba 16 letech se jeho dílo dočkalo velkého zájmu,“ říká Musil.

Jeho obrazy jsou inspirované symbolismem a vyznačují se tajemnou atmosférou. K těm nejznámějším patří Vodník nebo Triumfátor. Na jeho tvorbu je možné narazit na několika plzeňských místech. Vytvořil třeba nástěnné malby Pověst a Pohádka ve foyer druhého podlaží Divadla J. K. Tyla, portréty plzeňských purkmistrů na radnici nebo barevné okno Golgota v katedrále svatého Bartoloměje.