Článek
K sobě navzájem dovedeme být dnes často moc lhostejní, bezohlední a bezcitní. Tento postřeh z metra mně vypravovala známá, která se mnou před lety pracovala. Povídaly jsme si v jedné kavárně a řeč přišla i na neomalené chování některých lidí. Jela tehdy metrem a na Můstku přistoupila mladá slečna. Mé známé byla hned zkraje nápadná: potila se, byla bledá a celá neklidná. Přešlapovala z nohy na nohu, opírala se o dveře, zase se celá schoulila, zhluboka se snažila dýchat. Pak vytáhla kapesník a otírala orosené čelo. Dokonce si položila tašku na zem a viditelně váhala, zda si nesednout. Stálo jí to veliké úsilí, ale rozhodla se, sebrala odvahu a poprosila tři sedící dívky - vrstevnice: „Prosím vás, nepustily byste mě sednout? Je mi totiž moc špatně“. Dívky s milým úsměvem odvětily: „Ale jistě, hned ve stanici vás pustíme. Budeme tam vystupovat“. Co ještě k tomu dodat? Snad jen: Ach jo.
