Hlavní hvězda koncertu ale vystoupila až ve druhé části večera. Tu první obstaral americký zpěvák, baskytarista a skladatel Chris Morrissey. Třiačtyřicetiletý hudebník má své odehráno například s Norah Jonesovou, ale i s indiepopovými kapelami. Jeho sólový projekt, který přivezl do Brna a v němž jej doprovázejí další kvalitní „přesahoví“ hudebníci, saxofonistka Charlotte Greveová, kytarista Marco Bolfelli a bubeník Bill Campbell, lze sice stylově zařadit k pop jazzu, ovšem bez negativních konotací, které často bývají na toto označení navázány.
Sound kapely byl sice místy „hladivější“, než bylo potřeba, a zpěvák by jistě dokázal do svého projevu dostat výraznější emoce, ale minimálně stavba skladeb a mnohé rytmické i melodické nápady plně opravňovaly zařazení tohoto projektu do programu jazzového festivalu a konec konců i právě do tohoto večera, věnovaného primárně špičkovému zpěvu.
Toho se ostatně týkal i předěl mezi dvěma koncertními bloky, kdy byla před zcela zaplněným Sono Centrem předána letošní Cena Gustava Broma, kterou uděluje za celoživotní přínos jazzové hudbě Český rozhlas a rozhoduje o ní odborné kolegium. Letos připadla zcela po zásluze české pěvecké legendě, osmasedmdesátileté, stále velmi aktivní zpěvačce Jane Koubkové.
V krátkém vstupu okouzlila Koubková nejen svou zcela bezprostřední a nekašírovanou promluvou, ale i nebývalou skromností. Na rozdíl od jiných oceněných při podobných příležitostech vlastně skoro nepronesla jediné slovo o sobě, hovořila zejména na základě osobních zkušeností o kapelníkovi Gustavu Bromovi, po němž je cena pojmenována, a Koubková právě to zmínila jako velkou čest.
Funky k poslechu
Kurt Elling je ve svých pětapadesáti letech obecně považován odbornými kruhy za nejlepšího současného jazzového zpěváka. Každé takové definitivní označení je samozřejmě snadno napadnutelné, mimo jiné i tím, že stejně jako v jiných žánrech i v jazzu existují různé styly a subžánry a dost často nelze míchat různé druhy ovoce. Nicméně Ellingova přečastá vítězství v různých odborných anketách nepochybně jeho pozici na hudební scéně dávají váhu.
U nás je Elling známý hlavně jako víceméně mainstreamový zpěvák, vídáme ho na koncertech s menšími komby i jako hosta big bandů. Projekt SuperBlue, který představil v Brně, ale přece jen tuto zavedenou škatulku přesahuje, byť samotný Ellingův zpěv se až tak výrazně nemění.
Hlavním spolupodílníkem projektu vzniklého v covidových letech, tedy alba vydaného v roce 2021 a navazující živé kapely, je Charlie Hunter. Tento kytarový virtuos skvěle ovládá hybridní sedmistrunnou kytaru, takové „dva v jednom“, kdy nástroj obsahuje jak baskytarové, tak kytarové struny, a hráč tak zároveň společně s bubeníkem tvoří rytmický základ a hraje kytarové party včetně sól.
V živé verzi kapely SuperBlue nahradili původní spolutvůrce stejnojmenného alba, členy jazzově-hiphopové kapely Butcher Brown, klávesistu DJ Harrisona a bubeníka Coreyho Fonvillea, jejich nástrojoví kolegové Kenny Banks jr. a Marcus Finnie. Převážně výrazně funkující, ale přitom nijak agresivní repertoár měla trojice zjevně pod kůží.
K pozoruhodnostem večera patřilo, jak citlivě pojal vystoupení Charlie Hunter. Zatímco ve vlastních projektech dokáže publikum celý večer bavit svými ekvilibristikami, zde se držel výrazně zpátky, spolutvořil pevnou páteř hudby a i sólovou hrou poměrně šetřil. Vysloveně „hrál na zpěváka“ a podporoval každou skladbu jako takovou, osobní hráčské ambice si nechával na jindy.
Ellingův zpěv naopak ovládal celý prostor Sono Centra, při interpretaci svých textů (vokalista je jimi proslulý, k jeho osobním specialitám patří textování známých původně instrumentálních skladeb), při scatovaných improvizacích, v nichž osvědčil skvělý cit pro hybný rytmus a elastické frázování, ale i při kontaktu s publikem mezi skladbami a tu a tam i během nich – je to rozený entertainer v dobrém slova smyslu vrcholného amerického showbyznysu.
Možná trochu v rozporu s tím, jak JazzFestBrno na koncert lákal, ale i s tím, jak zní původní nahrávka, byl koncert „poslechovější“, než možná někdo čekal, klasické černé funky by asi posluchače sedět na židlích nenechalo. Což ale není výtka. Ellingovi jde přece jen o jiný typ hudebního, ale i obsahového sdělení, než jen o snahu na parketu vymačkat z publika krev a pot.
