Při sledování filmu může sem tam uniknout pozornost k myšlence, jestli Ari Aster ví, že tahle podívaná je bizarní, anebo jestli to neví. Anebo jestli to nevěděl, ale někdo mu to řekl a on už to tak nechal, protože – ať už na základě vlastního přesvědčení nebo znovu na něčí radu – to mohlo posloužit jako satirická obžaloba současného světa, ve kterém už pro slušnost, dobrou morálku a tím pádem i normálnost nějak nezbývá místo. Proto může po ulicích pobíhat vrah, aniž by se ho policie snažila zadržet, jelikož strážníci mají na práci především povídání s mladými kráskami. Místo toho sami ohrožují na životě slušné lidi, neboť nerozeznají pobožnou sošku od zbraně (příšerná scéna). Proto může v noci soused neustále házet pod dveře lístky vyžadující ztlumení hudby, přestože žádná nehraje. A proto se celá ulice klidně nakvartýruje do zrovna prázdného bytu, jehož nájemník šel akorát přes ulici do krámu pro vodu.

Tím nájemníkem je Beau. A Beau se bojí. Bojí se nezapít piluli vodou. Bojí se žebráků na ulici. Bojí se zabijáků na ulici. Bojí se omylem vypít ústní vodu. Bojí se pohlavního styku, protože jeho otec, jeho děd i otec jeho děda při něm údajně kvůli genetické vadě zemřeli. A možná se bojí i své matky, která tvrdí, že ho vždycky zahrnovala láskou, kterou neuměl (tj. ne, že by nechtěl) pořádně opětovat, jelikož mu dělalo vždycky problém projevovat emoce. Protože proč? Protože se bojí. Nutno dodat, že vztah s matkou, který má být původcem všeho, co uvidíme, tedy včetně docházení ke cvokaři, jest hodně nejednoznačný. Jisté je akorát to, že jde o opak Oidipovského komplexu. Zobrazené události z dřívějška nenapovídají, že by se jí měl bát, kór když si nepamatuje, jak se přesně odehrály. A ne, že by za ní nechěl přijet, neboť víme, že klíče a kufr mu opravdu ukradli. Nenávidí ji za to, že ho přespříliš zahrnovala svou láskou? Ale má ho fakt ráda? Nebo se o něj starala a zajímá jen proto, že se to od ní jako od matky očekává? A co se stane, když jí spadne lustr na hlavu a rozdrtí ji na padrť?

 










 

Celé je to o tom, že Beau je jediný normální, zatímco ostatní kolem něj nejsou, což platí snad bez výjimky pro všechny postavy, včetně někdejší kamarádky z dětství Elaine (Parker Posey), která byla jeho pravým opakem a se kterou si dal první pusu. Nedá se tvrdit, že by hlavnímu hrdinovi všichni kolem lhali a zneužívali ho a osočovali ho ze spáchání skutků, které ve skutečnosti neudělal, jenom proto, že by byl bojácný. A taky není jasné, jestli to Ari Aster ví, že Beau je jediný normální, anebo jestli to neví. Anebo jestli to nevěděl, ale někdo mu to řekl, ale on to tak nechal, protože by jinak v podstatě musel přepsat celý scénář.

Jsou režiséři, v jejichž počinech se dějí bizarní věci, ale ty se přesto dají něčím vysvětlit, a proto je ona bizarnost zábavná. On se bojí zábavný není. A nebýt Joaquina Phoenixe, který se podobným nezávislým projektům nevyhýbá, patrně bychom hodně litovali třech ztracených hodin. Natočit něco takového v současném Hollywoodu by bylo naprosto nemyslitelné. A rozhodně není divu, že si Aster, který snad do hlavní postavy nepromítnul svoje vlastní pocity vůči rodinným příslušnicím, sám produkuje, přičemž stejnou úlohu na jeho počinech zastává Lars Knudsen, jemuž by režisér nikdy neměl přestat být vděčný za to, že si může natočit, cokoli se mu zlíbí. Takovéto volnosti by se v současné „Továrně na sny“ rozhodně nedočkal. A propós, vůbec nepřekvapuje, že se zmíněný producent podepsal i pod dílka Roberta Eggerse, která – mírně řečeno – taky nejsou pro každého.

Srovnávání Asterových snímků s tvorbou Davida Lynche, potažmo Luise Buñuela, vskutku není namístě. Stejně tak by se jeho jméno nemělo dávat do souvislosti s prohlášeními typu „přichází s mimořádně pohlcujícím filmovým zážitkem bořícím bariéry žánrů i diváckých očekávání.“ To po zhlédnutí Děsivého dědictví, Slunovratu a On se bojí (který opravdu spíše vysaje, než aby naplnil energií) působí jako hodně nepovedený vtip. I proto, že se zjevně nejedná o žádnou sofistikovanou hru s divákem, jelikož v případě takového způsobu uvažování fakticky není možné jakkoli odhadnout, jestli obecenstvo film přijme či ne. Na druhou stranu je ale dobré, že si drží svůj specifický a vlastně celkem snadno rozpoznatelný režijní rukopis.  

 










 

Odvolávání se na Odysseu není nejšťastnější (to už při té divadelní hře spíše vzpomeneme na Shakespeara a jeho „divadlo na divadle“). Nicméně samotná expozice je téměř dokonalá! Jednak evokuje známý citát Edgara Allana Poea: „Všechno, co vidíme nebo o čem sníme, je jenom sen ve snu.“ A jednak sugestivně servíruje až kafkovskou atmosféru, které chybí snad už jenom nějaký ten hmyz. Jedna paní v sále dokonce po nějakých dvaceti minutách vykřikla: „Já, já, … já na to nemam.“ A odešla. Sám jsem pocit takového znepokojení a bezvýchodnosti zažil naposledy snad s Rituálem (ze kterého Aster pravděpodobně vykrádal ve Slunovratu) a s Martyrs. Kdyby se režisér soustředil celou dobu jenom na udržení či gradování (je-li něco takového ještě vůbec možné) dané atmosféry, byly by to naprosto nezapomenutelné tři hodiny! Jenže místo toho se přesuneme do domu rodiny, kde syna-vojáka zabili v akci a kde má Beau převzít úlohu toho zabitého syna, ovšem na úkor náctileté dcery, jejíž nápady ukazují, že evidentně trpí psychickou poruchou – na rozdíl od rodičů, jejichž nevyzpytatelné chování způsobila ona ztráta.

On se bojí je film, který se chce hlásit k černé (tj. nikoli crazy) komedii, což je maximálně náročná odnož žánru. I při ní musí být znát respekt či nadhled nad tím, čemu chci, aby se lidé smáli. Právě u domu té rodiny sídlí v karavanu synův kamarád-voják, co trpí PTSD, ale režisér jej ukazuje jako směšnou figurku a úplného blbečka, což by mělo nebýt. Z domu se Beau vypraví po nárazu do větve do lesa mezi divadelní kočovníky, kde přijde na řadu i kombinovaná (animovaná a hraná) sekvence, díky čemuž si můžeme vzpomenout na 8 hlav šílenství, které představují – například spolu se Záhadou Silver Lake – jeden z těch titulů, ve kterých je bizarnost snadné přijmout. V On se bojí tomu tak není, ačkoli Carlu Jungovi a Sigmundu Freudovi by se tahle podívaná z jejich profesního hlediska asi líbila.

FOTO: Aerofilms