RECENZE: Dojemné, až se chce plakat. Životopis Terryho Pratchetta se povedl

Vztah kluka v chudých poměrů k literatuře se změnil poté, co si přečetl Žabákova dobrodružství – rozhodl se, že přečte všechno, a stal se vášnivým návštěvníkem veřejné knihovny. Bylo mu patnáct, když byla časopisecky publikovaná jeho první povídka. Za honorář si koupil psací stroj. K Zeměploše bylo ještě daleko: její první část, Barva kouzel, vyšla roku 1983, když bylo Pratchettovi pětatřicet, to už měl ovšem na kontě mimo jiné Koberce, Temnou stranu Slunce nebo Stratu.

Pratchettův životopis mohl těžko napsat někdo jiný než Rob Wilkins. Seznámil se s ním klasicky – na jednom Terryho veřejném čtení, kam přišel jako ctitel Zeměplochy. Pracoval tehdy, na sklonku 90. let, jako technický ředitel v nakladatelství Pratchettova agenta Colina Smytheho. Jelikož měl technické vzdělání, poslal ho jednou Smythe k Pratchettovi, jemuž se nedařilo rozchodit vypalovačku cédéček.

Po jeho boku pak strávil patnáct let, až do autorova hořkého konce, jako jeho osobní asistent, parťák na cestách i pro vtípky a poté, co byla Pratchettovi diagnostikována vzácná forma Alzheimerovy nemoci, postupně i jako opatrovník a ruce, které do klávesnice vyťukávaly jeho slova.

Nevzdával se

Z každé stránky Wilkinsovy knihy tryská láska, obdiv a úcta k té geniální hlavě a neuvěřitelné píli. Přitom to není žádná oslavná óda, Wilkins nezastírá ani Pratchettovy nepříjemnější rysy, jako byla popudlivost nebo určitý sklon k urážkám. Decentně poznamenává, jak nelibě spisovatel nesl, když ho v čele nejprodávanějších britských autorů předběhla J. K. Rowlingová s Harrym Potterem.

To vše však vyvažovala Pratchettova velkorysost, například obrovské částky darované nadaci na záchranu orangutanů a další dobročinné projekty. A půvabně Wilkins líčí i další Terryho záliby od včelařství po chov ovcí a pěstování rostlin ve sklenících.

Kniha sestává ze tří částí. Ta první, nejpodrobnější, se opírá o Pratchettovy nedopsané paměti, vztahující se k jeho dětství a ranému mládí, druhá se věnuje jeho kariéře novináře a poté, co „přestoupil na druhou stranu barikády“, práci tiskového mluvčího elektrárenské společnosti.

Třetí je tak dojemná, že se místy chce až plakat. Pratchett ví, že umírá, na jeho chorobu neexistuje lék. Přesto se nevzdává. Dokud to jde, cestuje po světě, například na Borneo za orangutany, setkává se s fanoušky. A píše, posléze už diktuje, další romány. Zasazuje se o legalizaci eutanazie. Ale fyzických schopností stále ubývá, stavy zmatenosti jsou čím dál tím častější.

Pak, 12. března 2015, sir Terry Pratchett, nositel Řádu Britského impéria, ve věku necelých sedmašedesáti let zemřel. Ale jak je citován na záložce Wilkinsovy knihy výrok jeho blízkého přítele (a spoluautora Dobrých znamení) Neila Gaimana: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“

A copak se dá nesetkávat se znovu a znovu s Mrakoplašem, Samem Elániem, lordem Vetinarim, Bábi Zlopočasnou a dalšími hrdiny Zeměplochy?