„Důvodů bylo víc. Rozhodně nejde o rychlé nebo ukvapené rozhodnutí,“ vysvětluje bývalý jezdec španělské stáje Equipo Kern Pharma či české ATT Investments pro iDNES.cz. „Je to taková skládačka. Po pragmatickém rozmýšlení jsem došel k názoru, že bude lepší, když se vydám jinou – pro mě více udržitelnou – cestou.“
Kdy jste tak začal přemýšlet?
Konkrétně to asi říct nedokážu. Šlo spíš o postupný vývoj, ujasňoval jsem si, co chci dělat, a pak došel k tomuto.
Byla jedním z důvodů i Bellova obrna, kterou jste prodělal během předminulé sezony?
Nechci říct, že byla jediným důvodem, proč jsem skončil. Bylo jich víc. Ale určitě platí, že mi otevřela oči. Uvědomil jsem si, že zdraví máme jen jedno, a že chci dělat věci, které mě zcela naplňují a nemám u nich žádné otazníky. Což profi závodění nebylo.
Loučení s legendami, fanoušci či francouzské TGV. Řepovy zážitky z Vuelty |
I po loňské Vueltě jste říkal, že vám otevřela oči. Sehrála nějakou roli v rozhodování třeba i ona?
Rozhodně. Myslím, že kdybych se před dvěma lety nedostal do profesionální cyklistiky a nesáhl si na to, že jsem v jednom závodě jel s Evenepoelem, Valverdem nebo Nibalim, tak možná jezdím dál. Nepoznal bych takovou tu třešničku. Top, za kterým se jako cyklisté ženeme.
Vy jste ho poznal.
A i proto jsem si vyhodnotil, že bude možná lepší se soustředit na něco jiného. Nechci ale, aby to vyznělo nějak negativně. Vuelta mi přinesla spoustu pozitiv a vlastně i díky ní jsem si uvědomil, že chci v tomto světě zůstat. Jen už ale nechci vozit číslo na zádech.
Během závodění jste spolupracoval s mentální koučkou, konzultoval jste toto rozhodnutí i s ní?
Ano. Taky jsem se samozřejmě bavil s rodinou. Musím říct, že mě všichni potěšili. Respektovali, že mám vlastní názor, viděli, že konec pro mě bude lepší než kdybych se dalších pár let do něčeho tlačil. Šlo by vlastně jen o oddálení. Už od začátku jsem věděl, že nejsem typ, co by chtěl závodit ještě ve čtyřiceti.
Děkuji za přečtení https://t.co/wgVi5fvefz
Když jste konec oznámil, podpořila vás i spousta fanoušků. Překvapil vás takový ohlas?
Určitě. Bylo to pro mě hodně emotivní, nečekal jsem to. Ohlas byl snad větší než při mých největších úspěších. Dokonce i v Polsku o mně psala spousta cyklistických webů. Byl jsem rád, že mě lidé podpořili – teda asi až jen na jednoho pána, který mě poslal do fabriky. Všem chci moc poděkovat.
Pocítil jste po prohlášení úlevu? Řekl jste si: Tak, a teď už to je oficiální, je to za mnou?
Přímo po oznámení asi ne. Úleva přišla už před ním, když jsem si všechno vyjasnil a definitivně se rozhodl. Musím říct, že obecně se teď cítím takový uvolněnější, zdravější, navíc už necítím tlak vůči týmu. Právě tým byl také jeden z důvodů, proč jsem s tím šel ven.
Jak to myslíte?
Xkrát mě podržel, pomohl mi. Já mu to teď chtěl vrátit. Výkonnost, abych jezdil závody, jsem měl. Měl jsem jedny z nejlepších tréninkových čísel, jenže už jsem je nedokázal prodat v závodě. Rozhodně bych týmu nevracel, za jaké peníze mě loni podepsal. Nechtěl jsem to zneužívat.
Jak to vaše stáj přijala?
Berou mě jako člověka, chápali mě. Rozhovory byly v přátelské rovině. Věřím, že si dobré vztahy udržíme a když třeba přijedou do Česka (Kern například figuruje mezi letošními účastníky Czech Tour), tak bych jim chtěl být k dispozici a pomoct jim.
Kolikrát jste byl od té doby na kole?
Mnohokrát. Je to možná paradox, ale končím v momentě, kdy mě kolo stále naplňuje a baví. Jen už ne s číslem na zádech.
V BÍLÉM DRESU. Vojtěch Řepa se raduje z vedení klasifikace do 23 let na závodě Kolem Slovinska.
Jaké to je po těch letech jezdit bez nutnosti sledování wattů, tepů – zkrátka pro radost?
Osvobozující, nejsem tak svázaný. Ale já teda popravdě nikdy nebyl typ zaměřený na čísla. Spíš jsem jezdil na pocit, trénoval hlavou.
Dokážete říct, co vám bude z proficyklistiky chybět nejméně?
To asi nedokážu, měl jsem ji rád komplexně. Ani pravidla a plány mi nikdy nevadily. Vlastně jsem i rád, že jsem se díky nim naučil disciplínu, získal houževnatost, vytrvalost.
Na co budete naopak nejvíc vzpomínat?
Na skvělou komunitu lidí, která se kolem ní pohybuje. I kvůli ní tomuto světu úplné sbohem dát nechci. A vlastně ani nedám.
Jak jsem jezdil s Pogačarem. Český talent o favoritovi Tour, obrně i Španělsku |
V jaké roli tedy budete vystupovat?
Jak jsem říkal, že nemám rád čísla, tak je asi jasné, že trenérem bych být nemohl (smích). Ale lákala by mě třeba managerská pozice. Chtěl bych jezdit na závody a být na druhé straně bariéry. Zúročit zkušenosti, kontakty. Myslím, že by to tady i chtělo novu krev.
Už máte něco domluveného?
Mám. Ještě to ale nechci veřejně prezentovat. Řeknu jen, že to není v žádném silničním ani bikovém týmu.
NA ČELE. Vojtěch Řepa táhne skupinu během mistrovství České republiky v Mladé Vožici.
Je úleva, že jste tak rychle našel uplatnění? Přeci jen jste skončil ve dvaadvaceti letech, dostatečně zajištěný pravděpodobně nejste.
Přesně. Primárně jsem si myslel, že skončím, až budu zajištěný a budu jasně vědět, co budu dělat. Jenže život se plánovat nedá. K nové práci jsem se dostal náhodou. Jak se říká, když se jedny dveře zavřou, tak se druhé otevřou. Já do těch nových rád vstoupil. Myslím, že mě to bude i víc bavit a že se v této pozici uvidím raději.
Vaše kariéra možná tak dlouho netrvala, zažil jste toho ale hodně – nemoc, návrat, úspěchy, zahraničí. Cítíte, že máte spoustu zkušeností, které můžete předat?
Nechci se sám hodnotit, kolik jsem toho nabral. Ale nějaké zkušenosti mám a věřím, že je můžu cyklistice vrátit.
Řepa o Giru„Nějaké etapy jsou docela blízko Česku, tak přemýšlím, že bych se zajel podívat. Sledovat ho určitě budu. Už jen kvůli tomu, že jede Hirťák (Jan Hirt), který bude pravou rukou Evenepoela, a Pepa Černý. Ten má podle Romandie skvělou formu. Třeba mu to vyjde jako v roce 2020 a znovu může získat nějaký skalp.“ |
Co byste mladším poradil?
Že je to vlastně jednoduché. Závodit, věřit tréninkovému procesu a trenérům. Nespekulovat nad každým číslem, protože – jak jsem nejen já poznal – jsou hrozně svazující. V juniorských letech je důležité, aby se cyklisté i bavili.
A po nich? Máte recept, jak se dostat do profesionálního pelotonu?
Po juniorských letech je dobrá cesta, když se dostanete do nejlepších českých týmů Elkov Kasper nebo ATT Investments. Ti, co budou dobří i v nich, by pak měli jít ven. Něco, jako jsem udělal já. Nebo je taky skvělá cesta po juniorech odejít do development týmů. Tak jako Pavel Bittner, Petr Kelemen, Jakub Ťoupalík a další. O budoucnost české cyklistiky se nebojím. Myslím, že máme super generaci, bude to jen lepší a lepší.
