Od rtěnek k jedničkám a nulám

I kdybych neměla, co je komu po tom.
Ale já mám!
Jako dítě jsem občas pobíhala v útrobách jednoho z mála sálových počítačů v ČSSR. IKEM tehdy spolupracoval na výzkumu nemocí srdce s nějakou americkou univerzitou a moje máma byla zodpovědná za posílání dat tam a přijímání těch z USA. Když mě neměl kdo hlídat, brávala mě s sebou. Pamatuju si skříně plné magnetických kotoučů velkých jako kolo od vozu. A traktorové papíry do tiskárny, které jsme milovali, protože byly krásně pastelově barevné (barvy v osmdesátkách, chápete!). Byly super lehké a přitom pevné, takže nám z nich táta dělal na podzim dokonalý draky.

A děrné štítky měl doma děda určitě ještě než umřel, a to je teprve pár let. Fungovaly u nás jako univerzální poznámkový materiál. Měli jsme toho hromady. Druhý děda byl taky fanda do techniky, u toho jsme s bráchou poznali první hry. Měl z východního Německa Atarko! Tenis, žížalky, první plošinovky. Na tom byla sranda, než se vůbec na tý kazetě našel začátek té hry. Takový napětí a to jsme ani ještě nehráli. Tenhle děda mě naučil počítat dvojkovou soustavu a pochopila jsem princip zapnuto/vypnuto. Přišlo mi to tehdy fascinující - dodnes vlastně.

A pak po revoluci naše máma okamžitě pořídila Sinclair ZX spectrum. To byla věc, stolní počítač s vlastní obrazovkou! Hned mě na tom učila psát v T602, geniálním to textovém editoru, který uměl češtinu a sloupcové bloky (dodnes mi ta funkce občas chybí). Moje kamarádky k nám chodily po škole pařit kočku a Prince of Persia - mimochodem, tyhle pravěké hry si můžete dodnes zahrát, když dáte do vyhledávače MSDOS games. 

Máma se pak stala správcem všechno kolem počítačů pro celou rodinu a široké okolí. Objednávala tehdy ještě odborné časopisy, když chtěl někdo z příbuzných koupit počítač, zařizovala to ona. Zkrátka, díky mámě jsem měla vždycky pocit, že ženy a počítače k sobě patří!

Pak jsem se rozhodla studovat hudbu a počítače šly stranou. Ale do života mi vstoupil další fanda všeho moderního - hlavně počítačů a tehdy samozřejmě  internetu - můj muž. Byl jeden z prvních lidí kolem mě, kdo měl mobilní telefon. Internet byl tehdy v pravěku, přesto u nás vrčelo každý večer  internetové připojování po telefonní lince -  pamatujete ten charakteristický zvuk? To se nezapomíná!

Pak se můj muž začal učit tvořit první weby podle učebnic MySQL, tehdy to pro mě byla věc z cizího vesmíru, dál než k editaci textu ve wordpressu jsem se (nedostala. Do teď jsem byla prostě uživatel. Chytré apky v mobilech, sociální sítě a práce s nimi se mi hodila i pro tu kosmetickou profesi. Musela jsem držet krok hlavně kvůli marketingu - covid mě naučil  základy grafiky, střihu - to, co dneska umí každej puberťák. Moje máma se ze sálového počítače přesunula ke konstruování technických výkresů v autoCADu, což je jeden z uživatelsky nejnáročnějších programů vůbec.

Ale časy se změnily, teď už mi jen obsluha programů stačit nebude. Už jsem mamce o tom svém chystaném kroku říkala, a vlastně mě potěšilo, že jsem jí inspirovala. Možná do toho IT půjdeme nakonec spolu. Protože to objevitelské nadšení, když si poprvé otevřete DevTools a podíváte se, jakým fontem je napsaná webová stránka, na který právě jste, a jen tak z legrace změníte její barvu!
Woooowwww!
To je jak když otevřete skříň do Narnie!
Malý krok pro lidstvo, velký pro člověka. Aspoň pro mě teda. Tak nám s mámou držte palce, ať nám ta IT cesta pěkně utíká.
Jinak co se týče toho konkrétního sálového počítače v IKEMu, snažila jsem se vygooglit víc, ale nic moc jsem nenašla. Pro zajímavost aspoň sdílím historii výpočetní techniky v ČR: https://historiepocitacu.cz/fotogalerie-historie-pocitacu.html. Kdybyste o něm nebo o celém tom výzkumu někdo něco věděl, napište mi.