Tereza Horváthová: O jisté vášni
Jak začít tento text o vášni. Možná pohledem na mého muže, který ve 3 hodiny 45 minut ráno stojí ohnutý na vrcholu obrovského oranžového kontejneru uprostřed náměstí kdysi východoněmeckého města Fulda a šmátrá uvnitř. Za ním se tyčí věže vyheblovaného barokního kostela, drobně prší, je zima, začátek dubna, pár stupňů nad nulou. Před dvěma hodinami nás partička arogantních pracovníků Deutsche Bahn vysadila z vlaku.
Má patnáctiletá dcera drží bílý polámaný deštník, který J. cestou vytáhl z koše a sedí na terase šeredného proskleného hotelu, co nazdařbůh přetíná barokní náměstí vejpůl. Jako by doufala, že za chvíli vejde servírka, začne připravovat ranní kávu a pozve ji dál...
Čtěte také
Máme za sebou úkryt před mříží obchodní pasáže, bloudění po liduprázdném městě, krátkou mezihru ve vyhřátém vestibulu odcizeného hotelu, odkud jsme po krátké chvíli byli vykázáni do noci, hledání nonstop baru, z něhož se vyklube night club, ledovou procházku velkorysým neosvětleným parkem s temnou siluetou bývalého kláštera, na kterém svítí nápis Polizei, postávání před hodinovým hotelem...
Chlad nás proniká, jsme unavení a doba už je taková, říkáme si, bez plánu jsi ztracen, bez telefonu vymazán, bez karty neexistuješ, jsme anachronickou výjimkou, která s nadějí očekává lidské teplo, lítost a soucit.
Čtěte také
Ale vraťme se k tomu obrazu. Můj muž stojí na kontejneru a spolu s Jakubem, melancholickým ilustrátorem, prohrabují kontejner. Po chvíli se ozve volání: Mám to! A z útrob té obří vesmírné stanice směrem k nám proudí zásilky porcelánových hrnků, kovových mléčenek, cukerniček, čajníků, ubrousků... je tu vyvržená celá hotelová kavárna: od jídelních lístků po kávovary a pokladny, vše pečlivě srovnané, jako by ten, který věci připravoval, dbal na to, aby se cestou na smetiště nerozbily.
Kráčíme na nádraží ověšeni nálezy a pociťujeme jistou nadřazenost nad pracovníky Deutsche Bahn i celým tím idiotským světem, ve kterém se hotely dají vyhodit do kontejneru. Zvítězili jsme. Máme to!
Jako tenkrát v raných devadesátých, když jsme se co chvíli probírali sutinami vyvržených vinohradských bytů, kde se mísily halabala odhozené šatníky z třicátých a šedesátých let, dřevěné kostky a stavebnice, haldy papírů, poliček, šuplíků, knih, panenek i jídelních servisů, židlí, křesílek i taburetek, ze kterých jsme si všichni postupně sestavovali své malé chudé domácnosti a knihovny. Štáflův hmyz, Čapkovy obálky, Lhotákův Enšpígl....
Čtěte také
Jako před pár dny v Nantes, kde už se pár týdnů kvůli stávce nevyvážejí popelnice a my jsme je obcházeli a k nevěřícnému údivu našich francouzských hostitelů nacházeli roztodivné poklady: dřevěnou krabičku, plnou indických korálků a náramků, desítky krásných plechovek prošlých čajů, zásobu sterilních gáz z šedesátých let, dopisy, vizitky, pohlednice....
Jako před deseti lety v jednom rozpadávajícím se domku v jednom malém městě, kam se leze sklepním okýnkem a kde na půdě nacházíme staré fotografie, dopisy s hlavičkou právní kanceláře, perka, kartičky, kalamáře, skleněné lahvičky od alkoholů a parfémů, některé poloplné, ze kterých si náš pětiletý syn ve vršku nalezené kredence sestavuje muzeum. Vernisáž byla velkolepá.
Jako když nám bylo deset na pravidelném archeologickém lovu na ohromném smetišti za vesnicí, kde na nás uprostřed odpadků zasvítil bleděmodrý smaltovaný cedník.
Čtěte také
Jako před covidem na jednom ostrově, kde jsme našli dřevěnou bednu se zpáteční adresou do Ameriky a uvnitř pečlivě poskládané součásti místních krojů, šátky, živůtky a bavlnky, žlutozelený pléd a starorůžovou vlněnou deku se sametovým okrajem, a celé emigrantské korespondence...
Věci, ohmatané, s láskou poskládané a nemilosrdně vyvržené, ač jejich čas ještě nenastal, ještě se nerozbily, ještě se dají přečíst, poskládat, k něčemu využít... jako bychom je i jejich dávné majitele vytrhávali smrti. Netřídíme je, nesbíráme, nekatalogizujeme, najdou si své místo, stanou se součástí domácnosti, prožijí s námi kus života jako zachráněná stará nepotřebná zvířata. I když z toho hrnku z Fuldy můj muž zatím zásadně odmítá pít. Prý mu to příliš připomíná Deutsche Bahn.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
