Článek
S novelou Bílý pramen (2022), která se odehrává v Aši v době první republiky, války a odsunu původních německých obyvatel, měla Klára Teršová úspěch. Ve své další knize Až ke křížku zůstala na stejném místě, ale posunula se v čase do 70. let 20. století, která nahlíží přes osudy žen z vlastní rodiny.
Proč se znovu vracíte ve svém vyprávění do Aše?
Ráda věci urovnávám – přesouvám, třídím, stylizuji. V Aši jsem se narodila, vyrostla, kdysi jsem ji opustila a zase se do ní vrátila a jediným způsobem, jak se s životem v ní vyrovnat, je znovu si ji uspořádat. Poskládat ji ze střepů, v něž se mi roztříštila.
Postupujete tedy podle předem daného plánu?
Nyní snad mohu přiznat, že to opravdu byl plán od samého začátku, kdy jsem napsala první řádek. Vytvořit maximální spolupůsobení všeho, co dělám, aby byl obraz kompletní. Možná, že je to jediný způsob, jak poskládat i sebe sama. Někdy nezbývá nic jiného než začít od začátku, od svých kořenů, krůček po krůčku. Přestože ke svému městu neustále z různých, většinou sentimentálních, důvodů tíhnu, často jej nenávidím. Za neschopnost, za poraženecký postoj, zašlou slávu, marnost. Přesto byste málokde našli tolik skvělého materiálu ke psaní. Emoce vytažené přímo z bahna, potřebnou rozervanost, kontrast šedi a šťavnaté zeleně, kopců a údolí, chudoby a bohatství.
Proč jste přeskočila poměrně dlouhé poválečné období a skočila rovnou do 70. let 20. století?
Intuitivně jsem po předchozí knize Bílý pramen sáhla po dalším traumatizujícím období, které způsobilo dnešní neutěšený stav mého města. Odsun původního obyvatelstva s naším regionem zamával, všichni to vědí. A jako by sedmdesátá léta, zvrhlost komunistického režimu a takzvaná normalizace, nastavily zrcadlo v ještě větší míře. Ta doba obnažila město i lidi na kost.
Když si tedy představím, že vkládám Aš do svého srdce, jako by byla osobou, a žiji jejími dějinami, začíná mi být jasnější, proč je dnes tak bolestně krásná, a přitom nehorázně odporná.
Proč?
Přiznávám, že mi moje rodiště a kraj, kde je tak složité žít, způsobují často depresi. Hlavně z toho, že nejsem schopná tu složitost změnit, zjednodušit. Připadám si zde v chaosu, možná by bylo přiléhavější říct divokosti. Žiju v divoké zemi naprosto semleté dějinami, semleté lidmi, kteří jí působili a působí rány. Možná pro tento silný dojem je pro mě trvalou inspirací.
Ačkoli se příběh Až ke křížku z velké části odehrává v letech, která tvoří kontrastně šedivou kulisu k našim barevným životům, nemám v úmyslu čtenáři předložit podrobnou historii. Ne, to neumím, doba musí z vyprávění pouze dýchnout a zanechat dojem. Silný dojem toho, že jsme herci v představení, které nám někdo napsal.
Nezakrýváte, že inspirací k hlavní postavě Elišky Mazochové byly ženy z vaší rodiny…
Eliška je částečně moje babička, částečně další ženy z mé rodiny a vlastně všechny ženy s jejich a životním údělem. V průběhu psaní jsem prožívala s Eliškou trýznivé chvíle jejího mládí, které nám umí způsobit hluboké, mnohdy nevyléčitelné šrámy, lopotu v dospělosti a stáří v jeho nejohavnější podobě. Do značné míry se věnuji i fyzickým počitkům, které zakoušíme. Pohlazení, ublížení, otevřeným ranám i rozkoši.
Příběh začíná v roce 1969 ve Volarech, odkud Eliška Mazochová musí odejít z politických důvodů s manželem a dvouletou dcerkou. Odchází na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Eliščin manžel, příslušník Pohraniční stráže, kontrarozvědčík a milovník myslivosti, střílí do vlastních řad a vzpírá se komunistickému zřízení, jemuž svého času z ideologického hlediska věřil. Eliška se vzpírá sama sobě.
Je vám Eliška blízká?
Hlavní hrdinka je mi stejně blízká jako vzdálená. Jako žena vyrůstající za totality se pere s mnohostí rolí, jež má zastávat, a to se možná nemění ani dnes, kdy zakoušíme výdobytky demokracie. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné…
Co má Eliška společného s Aší a Aš s Eliškou?
Postavy jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá?
Až ke křížku
Klára Teršová se narodila v roce 1989 v Aši. Vystudovala politologii na Univerzitě v Hradci Králové a ekonomii na České zemědělské univerzitě. Studovala ve španělské Salamance a Granadě, jako stážistka působila v Bruselu. Souhra okolností ji zavedla zpátky do Aše. Neutěšená situace města v pohraničí ji podnítila k založení neziskové organizace Smrčiny, jejímž cílem je rozvoj tohoto rozporuplného, i když krásného místa. Současně autorka vede svoji kavárnu v části obce Vernéřov u Aše. Klářin blog o životě na konci světa, o Aši a o pečení najdete na internetové adrese www.madeinzapadakov.cz.
#MojeArgo
