Život na žhavé půdě, aneb křížem krážem Neapolským zálivem

Dosedáme na betonovou dráhu neapolského letiště Capodiccino, nezvykle vetknutého přímo do dvoumiliónové neapolské městské aglomerace. Výstup z letadla okoření horký závan vzduchu s příměsí mořské soli a neuvěřitelný rozruch na letišti. Ještě jsme nezažili, že bychom putovali od letadla letištěm jen tak, po svých. Všude kolem nás se hemží dopravníky s kufry, tankovací cisterny… Po obvyklém tranzitním autobusu podle evropských regulí se jednoduše slehla zem… A podobné je to s celou Neapolí, bývalým hlavním městem někdejšího bourbonského Království obojí Sicílie a metropolí dominující celému amfiteátru podkovovitého Neapolského zálivu. I ona je totiž plná hemžení a absence jakýchkoliv pravidel. Chodec je tu odsouzen ke krkolomnému proplétání mezi nespočetnými skútry i menšími auty různého věku v úzkých a špinavých uličkách. Za bídnými zdmi jádra města pokrytými graffiti ovšem bydlí příjemní a milí lidé a všude bují obchodní ruch. Všechno kvete, zejména citroníky plodící ty nejlepší citróny na světě. Vždyť rostou z vulkanického podloží sopečných tufů. Z lidí tu srší energie.

Bezstarostná Neapol pod nepředvídatelným Vesuvem

Původně řecká osada Neápolis čili Nové Město se rozrůstá od pobřeží až na svahy zlověstného Vesuvu. Úctyhodná rozloha pulzujícího velkoměsta, které svírá tvrdá ruka zločinecké camorry, překvapí při pohledu z letadla nebo z oken vlaků, které se z neapolského nádraží Garibaldi rozjíždí do všech stran. Železnice dokonce bezostyšně obkružuje celý Vesuv. Odtud také její jméno – Circumvesuviana. Dostanete se s ní prakticky všude kolem zálivu. Vcelku spolehlivě, i když pasažérů není také zrovna pomálu.

Málokdo tuší, že jádro města bylo pro svou urbanistickou hodnotu a nezaměnitelnou autenticitu zapsáno na seznam UNESCO a že tu byla Friedrichem II. Štaufským v roce 1224 založena nejstarší světská univerzita na světě. Centrum města je rozlehlé, protínají je úzké uličky s pětistovkou výzdobou překypujících kostelů a s ohromnými vstupními vraty do barokních paláců neapolské šlechty. Tepny města doslova přehrazují stánky se všemožným zbožím, které nutí kolemjdoucí k prohlídce. Mezi nimi dominují proslulé vesuvské citróny a výrobky z nich, na jejichž pomyslném vrcholu vévodí sorrentské limoncello. Sladký, sytě žlutý a aromatický likér, k jehož výrobě zdejší citróny slouží. A pak také proslulé umění neapolských jesličkářů a keramiků. Úžasné výtvory s neobvyklým smyslem pro detail, pohyblivé, blikající, s obličeji vymodelovanými podle rodinných fotografií… Co si kdo jen přeje. Přehlídka úchvatných výtvorů marnotratnosti a radosti ze života. Vždyť i figurky z bourbonské manufaktury v Capodimonte prosluly jako výtvarně jedny z nejkvalitnějších porcelánek v Evropě. Opět s neuvěřitelným smyslem pro barevnost a precizním, až téměř mikroskopickým, zpracováním milimetrových ozdob či prstů s nalakovanými nehty pro sotva deseticentimetrové sošky.

Tento trh marnosti a přehlídka nabubřelého baroka tedy kvete pod Vesuvem. Jen málokdo z místních zvedne oči k rozeklanému kuželu Vesuvu. V konaném referendu byla obyvatelům města a okolních obcí položena otázka, zdali by se nechtěli přesídlit do bezpečnější oblasti. Není asi velkým překvapením, že se drtivá většina vyjádřila pro setrvání tam, kde jsou. Město i kraj milují a sopka přece naposledy nevalně soptila v roce 1944. Od té doby navíc ztratila typický obláček, který sopky obvykle charakterizuje. Tak se u zdejších obyvatel vytratily poslední zbytky pudu sebezáchovy.

Otřesné memento města, které se radovalo předčasně

Pohoda a relativní klid neapolského života nemusí mít dlouhého trvání. Sedáme na vlak a srdnatě vyrážíme k majestátnímu Vesuvu. Přímo pod ním leží mondénní a velmi vzdušná čtvrť nesoucí jméno Ercolano. Povědomé? Nikoliv náhodou. Dnes bydlení na Zlaté míli pro boháče. Směrem k sousednímu Portici se to tu jen hemží luxusními vilami s nádhernými zahradami a výhledy na moře. Mezi tím dokonce i bývalý královský palác. Není to tak trochu dejà vu? Ano, i před dvěma tisíci lety tuto oblast okrášlovaly přepychové vily předních římských rodin, v přístavu tu kvetl obchod, v ulicích řemesla a pod Vesuvem zemědělství. To město se jmenovalo Herculaneum. Až do neblahého srpna roku 79 n. l. Tehdy udeřil Vesuv a antickému městu uštědřil smrtelnou ránu, z níž se už nikdy nevzpamatovalo. Na jeho místě mnohem později vyrostlo Ercolano. Doslova nad hlavou antického přístavního města. Přesněji řečeno, jen pouhých šest metrů sopečného popela dělí dnešní Ercolano od Herculanea.

Z města byla odkryta jen malá část. Ta, kterou nikdo nestačil zastavět kvůli zásahu bourbonských králů. Ti se jali pro své sbírky vytěžovat antické památky přímo z útrob země. Fresky ze zdí, mozaikové podlahy, stoly, keramika, skleněné nádoby. Co tehdejším archeologům přišlo pod ruku. Nejinak se ovšem Bourboni chovali i v Pompejích a Stabiích. Do města vcházíme přes bývalý přístav, z nábřežní promenády nám kyne ruka císařovy sochy životní velikosti. Ze sousedních zamřížovaných kójí na zboží však hledí jiné svědectví doby, zásadního okamžiku apokalyptického zániku města. Hromady lidských koster obětí hrozné smrti, která potkala předčasně se radující občany Herculanea. Dodnes jsou jejich zkroucená těla uvězněna ve zbytcích laviny sopečného bahna, která se utrhla ze svahů Vesuvu po třídenním výbuchu, jenž z povrchu zemského vymazal sousední Pompeje, Oploncie a Stabie. Po výbuchu, který město ušetřil, totiž přišel silný liják a jeho tlak čerstvě navrstvené svahy Vesuvu nevydržely. Sesuly se k moři a město spláchly ze stránek historie. Je pravdou, že všechno zlé k něčemu dobré, a tak můžeme dodnes obdivovat zachované dřevěné vybavení mnohých domů včetně dveří, výdřev, přepážek, polic, postelí a dalšího vybavení…

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Procházka vulkánem Solfatara

Na západ od Neapole vystupujeme z vlaku ve stanici Solfatara. Jmenuje se podle kráteru, který je cítit již od nádraží. Štiplavý sirný puch se šíří z nevysokého kráteru nad městečkem Pozzuoli, kde své mládí u babičky pravidelně trávila slavná herečka Sophia Loren. Ukrajujeme několik stovek metrů, které nás dělí od našeho dnešního cíle, jímž je jeden z nejvýraznějších symptomů vulkanismu v oblasti – kráter Solfatara, jehož jméno dalo obecný geologický název pro vývěry sirovodíku. Jde údajně o vyhaslou sopku. Ona však tak úplně nespí a svou někdejší sílu prokazuje postvulkanickými jevy. Zejména prudkými i pozvolnými vývěry plynů.

Příjemným domkem pastelových barev fasád vstupujeme do hájemství boha Vulcana. Před námi se k našemu údivu rozkládá kemp s mnoha stany i zaparkovanými karavany v zeleném háječku. Nikde ani stopa po nějakém nebezpečí. Jen ten všudypřítomný sirný zápach věstí přítomnost nevypočitatelných podzemních sil. Kráter je vskutku rozlehlý a ohraničuje ho strmá hradba navrstveného zubatého okraje. Hájek postupně ztrácí svoji sílu a řídne. Stromy se mění v keře a keře v byliny, až vegetace zmizí úplně. Všude se objevuje jen měsíční krajina. Slunce oslepuje svým odrazem od čistě bílého povrchu, zvrásněného drobnými výrůstky svědčící o usazování minerálů z neviditelných plynných výparů. Tu a tam je povrch kráteru propadlý do bahenních mofet. Jimi probublávají oxidy uhlíku i sirné plyny a tvoří prapodivné bahenní sopky. Onde zase vidíme podivné namodrale kouřící hromady. Vzdáleně připomínají čerstvý hnůj v ranním oparu podzimního rána… A v nejzazším místě kráteru se ozývá syčení až hřmot. Tady ukazuje svou sílu Grande Fumarola, tedy Velká fumarola. Horká vodní pára kolosálního vývěru dosahuje až 160°C. Pod obrovským tlakem opouští mezi valouny nitro země a vydechuje do prostoru. Úchvatné dílo přírody podobné přetopenému parnímu kotli, které nelze podceňovat. Nevěříme, že se můžeme podívat až těsně k němu, dřevěná zábrana je však zlověstně černě očazená. Ustupujeme do bezpečí a s pokorou hledíme na svah kráteru, který vypadá jako jedno velké požářiště. Odevšad se k povrchu dere obrovská podzemní síla četných vývěrů – fumarol a solfet. Opodál archeologové vykopali dvě antické respirační komory. Již tehdy místní věděli, že inhalace teplých sirných plynů pomáhá při dýchacích problémech a kožních vyrážkách. Ovšem poté, co můj syn upustí menší balvan na zem, však kráter rychle opouštíme. Při jeho dopadu se totiž ozývá ohlušující dutá rána a země se citelně zachvěje. Je to jako když stojíme nad nějakým prastarým podzemním sklepením. Obrovskou dutou prostorou, oddělenou jen tenkou slupkou oslabené zemské kůry. Nechceme si hrát s osudem. Tiše obdivujeme turisty, kteří sem přijeli na kempink…

Pozzuoli a Baia – města s křehkými základy

Z kráteru se vracíme do jádra a přístavu města Pozzuoli. Také v tomto městě něco nehraje. Je něčím zvláštní. Nejprve míjíme flaviovský amfiteátr z prvního století, z velké části již rozebraný na stavební kámen pozdějšími generacemi. Další části římského města však vidět není. Kam se poděly? Vysvětlení přichází až těsně u Neapolského zálivu, v přístavu. Zde stojí jednak historické jádro města a trošku stranou pak k nebi ční několik působivých sloupů zříceného areálu římské tržnice. Ta byla až donedávna mylně považována za Serapidův chrám podle zde nalezené sochy. Až později se ukázalo, že odtud Římané řídili obchod s Orientem. Nakupovali a prodávali koření a drahé látky. Je to však jediná viditelná památka po římském antickém osídlení v Pozzuoli. Překvapuje nás, že její podlahy se částečně noří do mořské vody, ač nejsme těsně u moře. Tržnice se propadá do moře?

Sousední přístav Baia ve svém názvu odkazuje na vývěry termálních pramenů, které se staly vhodným místem k založení rozlehlých císařských lázní a přilehlého oblíbeného letoviska bohatých Římanů. V areálu rozsáhlých antických trosek na úpatí lávového proudu se skrývá čtveřice lázní s Martovým i Venušiným okrskem. Tedy oddělenými koupacími i klidovými částmi pro muže a ženy. Překvapuje nás, že tady není prakticky žádný turista. Areálem tedy postupujeme sami, tak nepodobně od nedalekých, lidmi zahlcených Pompejí. Nejvíce nás zaujala mužská část lázní, protože se nad ní tyčí rozložitá skořepinová kupole jako z jiného světa. A jaké je naše překvapení, že do ní lze vstoupit. Připadáme si jako na jiné planetě. Nízkým portálkem a navazující chodbičkou atakujeme temnotu obrovské vnitřní prostory, projasněné pouze malým střešním otvorem. Polokulovitá aréna je až na několik ostrůvků zalita zelenkavou mořskou vodou s kapitálními kousky barevných ryb. Připlouvají k nám a žebrají o jídlo. Nechápeme. Jsme určitě několik desítek metrů nad mořskou hladinou. Teprve nyní se ptáme, kde je zbytek antického města. Kde jsou alespoň trosky okázalých vil rozmařilých Římanů, kde je fórum a další veřejné budovy? Stojí tu přece jenom lázně?

Rozřešujeme případ města Pozzuoli i sousední Baii. Stojíme na obrovském potenciálním zemském ventilu celé oblasti. Na Flegrejských polích – Campi Flegrei, která se neustále pohybují pod tlakem neviditelného magmatického krbu, po jehož horní slupce kráčíme. Zemský povrch tu mění pravidelně tvar, země se náhle zdvihá a jinde zase klesá. Naposledy se tak stalo právě v Pozzuoli v roce 1969, kdy se celá oblast nepochopitelně zvedla o téměř dva metry. Město sužují odjakživa zemětřesení. Římské stavby se z většiny staly jejich oběťmi. Jejich zbytky existují, ale nikdo je nesmí vidět. Město má totiž svou zakázanou či, chcete-li, odumřelou část. Historické jádro kolem dómu je totiž po posledním velkém zemětřesení v roce 1984, kdy se město zvedlo o další téměř dva metry, uzavřeno. Říká se mu Zřícené město a nesmí se do něj, protože ani téměř po čtyřiceti letech není staticky zajištěno… A římská tržnice? Ta se nepropadá do moře, naopak je z mořského dna postupně vracena na pevninu… Jak podivné.

S Baiou se mají věci jinak. Na rozdíl od sousedního Pozzuoli, které je odtud na dohled, se město postupně propadá do moře. A právě tam, na dně moře, je třeba hledat antické sochy v kolonádách veřejných staveb, bohatství římských vil s kdysi prosluněnými atrii a vavříny v zahradách… Jestli máte chuť, můžete si půjčit potápěčskou výzbroj a římskou Baiu si prohlédnout, poněkud nezvykle, mořskou cestou…

Obojí města jsou dokladem zvláštního doprovodného jevu vulkanismu. Říká se mu bradyseismus čili pomalé zemětřesení. Zejména pozzuolská římská tržnice je dobrým dokladem toho, jak se po dobách poklesu zemského povrchu trvajícího staletí nyní objevuje pozitivní varianta tohoto jevu, která v důsledku podzemního přelivu magmatu naopak zemský povrch vyzvedává. Zbytky po mořských kulturách jsou ostatně dodnes vidět zhruba v půli nejvyšších sloupů tržnice urvané moři. Až tam kdysi sahalo moře. Baia se naopak na úkor vyzdvihovaného Pozzuoli v důsledku negativního bradyseisismu propadá do moře. Jednou možná v moři bez milosti zmizí i samotné císařské lázně…

Kdy se samovolně tato zátka od jihoevropského šampaňského jménem Flegrejská pole, tento skrytý supervulkán, otevře a svět zatíží obrovitou erupci, není známo. Vulkán bez jasného sopečného kužele nicméně stále hrozí a hrozit bude. Vědci dokonce temně prorokují, že Flegrejská pole jsou nebezpečnější Vesuvu a že v případě jeho exploze bude postižena celá Evropa. Tak pak už je opravdu jedno, jestli žijete v Neapolském zálivu, v Římě či Miláně…

Stabie a Pompeje – svědkové pomíjivosti života v zálivu

Znovu opouštíme metropoli směrem k jihovýchodu, k masivu Vesuvu. Máme naplánován výstup na nový sopečný kužel přes starou kalderu. Bereme to však oklikou přes další dvě obětiště této nebezpečné hory. Turisticky přetížené Pompeje a zapadlé a opomíjené Stabie. Obojí stihl stejný osud. Psal se rok 79 n. l. Byl srpnový den a tehdy ještě kompaktní kužel Vesuvu několikrát za sebou vysílal hromová znamení, občas se zatřásla země a z hory se zlověstně kouřilo. Pak se vzdula země a moře ustoupilo o několik kilometrů od pobřeží. Ustal zpěv ptáků. Následovala strašlivá erupce, třídenní peklo. Vesuv se v jedné třetině nad povrchem roztrhnul a každou sekundu vyvrhl proti nebeské klenbě sto tisíc tun žhavého sopečného popela. Vál severní vítr. Rozžhavený sopečný prach se proto začal zlověstně snášet na nebohá města v jižní části zálivu. Ještě než dopadl, se ctihodní římští občané prosperujících Pompejí, města výrobců růžového parfému, udusili po roztržení vlastních plic. Pak teprve přišlo milosrdné zasypání tohoto masového hrobu…

První archeologové museli po staletích odstranit místy až devět metrů porézní sopečné horniny. Nenasytní králové z rodu Bourbonů celý projekt zahájili k vlastnímu obohacení. Po několik staletí plenili zdejší jedinečné archeologické naleziště. Naštěstí jeho bohatství neodvezli daleko, jen do Národního archeologického muzea, kde nám z jeho pokladů přecházel zrak. Zvláště z úplně zachovalých zlatých obětních a slavnostních věnců, které jsou dokladem skutečného mistrovství tehdejších klenotníků.

Procházka městem je zvláštní. Impozantní architektura, mnohde zachovaná až do prvního patra domů. Avšak jako by pietu tohoto místa něco rušilo. Máme za to, že jsou to povrchní turisté, jejichž davy sem míří ze všech koutů světa. Není tu onen potřebný klid. Ten nacházíme až v sousedních Stabiích, které jistě nejsou tak okázalé, ani rozlehlé. Areál vykopávek je pro novou zástavbu omezen jen na dvě izolované části římských vil. O to je však zdejší návštěva cennější. Obzvláště vila San Marco stojí za zhlédnutí. Je obrovská a vypadá, jako kdyby byla opuštěna teprve včera. Má střechy, atrium s impluviem, spoustu nádherných fresek, dochovaný oltář. Bourboni ji nestačili pomoci od toho nejlepšího, neb byla objevena až v padesátých letech minulého století. Vstup je kupodivu zdarma. Nikde ani noha. Jen my a autentický dotyk doby raného římského císařství. Nádherný peristyl s dvacetimetrovým plaveckým bazénem a kolonádami sloupů po obou stranách. Ztrácíme slova a klesáme před absolutním umem římské architektury, která pro naši dobu prakticky všechno objevila. Palácová stavba překvapí i odkrytou soukromou pláží, která ale nemá…moře. To je zhruba jeden kilometr odsud. Daň spadu devíti metrů sopečného popela, jenž zasypal široké okolí a mořský příboj posunul o kilometry daleko…

Končíme výstupem na hřbet Nevyhaslého

Vesuvio znamená Nevyhaslý. Jaký paradox. I historik Plinius žil na přelomu našeho letopočtu v domnění, že hora je přes své prastaré jméno již dávno vyhaslou sopkou a že Římanům usedlým v regionu žádné nebezpečí nehrozí. Rozhodli jsme se risknout výstup na tuto magickou horu. Bohužel jsme nebyli sami, a tak nás spolkl dav valící se od hřbetu Monte Somma směrem k vrcholu. Vzduch provoněly všudypřítomné žluté květy akátů. Jsme v centru národního parku Vesuvio. Odmítáme nabízené opěrné hole a dychtivě slézáme metr po metru až ke kraji nové kaldery. Počasí nám přeje a z vrcholu je nádherný pohled. Ten do kráteru činné sopky mrazí. Pod námi zeje šest set metrů široký otvor do břicha matičky Země, táhnoucí se do čtvrtkilometrové hloubky. Na dně vidíme syčící fumaroly, ostrý vítr nám však brání v jakémkoliv čichovém vjemu z hory. Má prý čpět sírou, ale mi cítíme jen vůni akátů. Hora je k nám dneska mimořádně přívětivá.

Pohled do kraje odhaluje Neapolský záliv jako na dlani. Vidíme hustě obydlenou oblast. Zemědělsky mimořádně intenzivně využívanou. Hotely na Ischii. Spousta moderních dopravních lodí v přístavech i na moři. Moderní mrakodrapovou čtvrť v Neapoli. Železniční koridory. Kvetoucí kraj plný horkokrevných obyvatel. I příslušníků kriminální camorry. Kéž mu budou požehnány dlouhé dny klidu a prosperity!