Boulez a Messiaen v NoD: Interpreti prokázali, že jsou na sebe perfektně napojeni
Skladatel, dirigent, hudební teoretik a estetik Pierre Boulez (1925–2016) byl všestrannou osobností ukotvenou v tradici evropského kritického myšlení se sklonem k „purismu“, jak poznamenal jeho kolega v IRCAMu Daniel Dufourt. V dětství zpíval ve sboru katolické školy v Saint-Étienne, hrál na klavír. Jeho otec byl průmyslový inženýr, a tak Boulez napřed vystudoval matematiku v Lyonu, pak pokračoval na Polytechnické škole, ale v roce 1942 si vybral Pařížskou konzervatoř. Po třech letech získal cenu „za harmonii“, kterou studoval u Messiaena. Kontrapunkt vystudoval soukromě u ženy Arthura Honeggera, Andrée Vaurabourg, dodekafonii u Reného Leibowitze. Záhy také získal dirigentské zkušenosti. Od počátku si všímal zvukových možností u tradičních i nových nástrojů a přístrojů. V roce 1946 složil například Kvartet pro čtyři Martenotovy vlny. Do kontaktu s konkrétní hudbou přišel v roce 1951. Od roku 1952 se datuje jeho tvůrčí styk s Karlheinzem Stockhausenem. V roce 1954 založil Koncerty Petit-Marigny, které se proslavily jako Domaine Musical. V roce 1955 složil Symphonie mécanique pro magnetofonový pás ke krátkometrážnímu filmu Jeana Mitryho. Z téhož roku pochází jeho slavné Kladivo bez mistra. Nahrávka byla vydána také u nás pro Gramofonový klub Supraphonu 1975. V roce 1970 byl Boulez pověřen francouzským prezidentem Georgesem Pompidou, aby vypracoval projekt výzkumného centra. V roce 1974 jej Boulez zveřejnil a o rok později byl zahájen. Koncept pracoviště IRCAMu (Institut de recherche et coordination acoustique/musique) zahrnoval syntézu výzkumu, tvorby i interpretace prostřednictvím souboru L’Ensemble intercontemporain, který vedl. Výzkum se zaměřil nejen na vývoj zvukových zdrojů, ale také psychoakustiku, symbolické reprezentace, informatiku a pedagogiku. Dodnes zůstává IRCAM jedinečným tímto konceptem propojení výzkumu, tvorby, interpretace a pedagogiky, servisem, který poskytuje skladatelům. Jako dirigent je Boulez v paměti především díky interpretaci Wagnera, Mahlera, Stravinského a Janáčka (za což obdržel i čestný doktorát JAMU v roce 2009) a také jako šéf Symfonického orchestru BBC a Newyorské filharmonie.
Osobně jsem se účastnila několika Boulezových přednášek a provedení jeho přelomových Répons v IRCAMu koncem 80. let. Boulez byl vynikající inspirativní analytik a ačkoli jsou jeho skladby promyšlené, nelze jej chápat jen jako konceptualistu. To se vztahuje i k zařazené skladbě na koncertu PKF – Prague Philharmonia pro sólové housle Anthèmes 1.
Skladba vznikla na objednávku Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina, je věnovaná řediteli Universal Edition Wien Alrfedu Schlee (v partituře čteme „na přátelskou památku 19.11.1991“). Její ukončení je datováno 1992. Název si pohrává s dvojí asociací – myšlenkou na „hymnus“ a „témata“, s nimiž pracuje. Boulez skladbu revidoval v letech 1995–1996 do verze s elektronikou. K tomu je třeba poznamenat, že skladatel komponování chápal jako proces vyvíjení vlastního hudebního jazyka (langue) spíše, než vytváření uzavřených děl (paroles). Proto stálé revidoval. Skladba asociuje sedm bezprostředně navazujících quasi lamentací, které jsou připomenuty střídáním pomalých a hybných částí. Boulez se snaží z nástroje vytěžit co nejzajímavější zvuk rozmanitou hráčskou technikou.
Na koncertě kompozici provedla mladá houslistka Kateřina Krejčová. Je jednou z řady mladých, kterým pomohl v počátku kariéry i Václav Hudeček (za tuto svoji neutuchající činnost získal také v roce 2018 ocenění České hudební rady). Od roku 2017 byla absolventkou Pražské konzervatoře (nyní je studentkou HAMU), členkou Orchestrální akademie PKF, poté Orchestrální akademie České filharmonie. Od roku 2022 je součástí houslové sekce PKF – Prague Philharmonia. Víme, že praxí této řady orchestru je právě dávat sólové a komorní příležitosti především členům orchestru, což je velmi šťastné řešení pro všechny strany – orchestr, hráče i publikum.
Na YouTube jsou dostupné nahrávky skladby, je možné porovnávat. Dokládají to, co je u soudobých skladeb zajímavé a důležité, že některé je možné provádět velmi rozmanitým způsobem, jiné je naopak potřeba provést v tempové a výrazové intenci skladatele co nejpřesněji. Zdá se, že Anthèmes patří k těm druhým. Skladba v provedení Kateřiny Krejčové na mne působila přece jen trochu vyspekulovaně. Poněkud jí chyběla potřebná lehkost a nadhled, které jí dodávají hudební smysl, i když výkon byl určitě pozoruhodný.
Většinu publika (tentokrát bylo vyprodáno) upoutalo zřejmě zařazení slavné skladby Oliviera Messiaena (1908–1992) Kvartetu pro konec času pro housle, klarinet, violoncello a klavír (Quatuor pour la fin du Temps), slavného nejen svou koncepcí a uměleckou originalitou, ale i kontextem jeho vzniku a provedení v pracovním táboře v dnešním polském Zhořelci (15. ledna 1941 za velkých mrazů).
Neobvyklé obsazení bylo podmíněno dostupnými hudebníky a nástroji. Na klavír hrál sám autor, housle interpretoval Jean Le Boulaire, violoncello Étienne Pasquier, klarinet Henri Akoka. Údajně díky právníkovi, členovi Wehrmachtu, Carlu-Albertu Brüllovi, který pracoval v táboře také jako překladatel do francouzštiny, se podařilo vytvořit podmínky pro realizaci, i když kvalita nástrojů nebyla ideální. Partitura byla vydána v roce 1942 Éditions Durand. Přestože je kvartet velmi dlouhý (cca 50 minut) a podmínky provedení i poslechu byly krušné, skladba byla vnímána jako existenciální výpověď a hudební modlitba. Sklidila mimořádný úspěch.
Další důvod, proč kvartet vzbuzuje takový zájem, je jeho symbolické duchovní zaměření a Messiaenův inovativní hudební jazyk, kterým usiluje o odpovídající vyjádření záměru. Skladatel bývá uváděn jako jeden z autorů, jehož celé dílo a životní postoje jsou prodchnuty křesťanskou vírou i důvěrou v církev. Za jeho citovým i exaktně hudebním zájmem o ptačí zpěv můžeme nalézt symboliku, kterou popsal v části Propast ptáků jeho Kvartetu pro konec času: „Ptáci jsou opakem Času. Jsou naší touhou po světle, po hvězdách, po duhách a po radostných písních“ nebo také citát z Matouše (6.26) „Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější než oni?“ I díky své osobní skromnosti byl Messiaen zřejmě skvělým učitelem. Z jeho konzervatorní třídy vycházeli zajímaví žáci nejrůznějšího zaměření, protože podporoval jejich talent, aniž by jimi manipuloval. Patřil k nim i Karlheinz Stockhausen, Iannis Xenakis, z našich skladatelů absolvovala studijní pobyt u Messiaena Ivana Loudová.
Kvartet je inspirován Apokalypsou sv. Jana (knihou Zjevení). Obrazem Anděla rozkročeného mezi mořem a zemí, který oznamuje „konec času“. Kristus je středem andělského světa – „Až přijde Syn člověka ve své slávě v doprovodu všech andělů…“ (Matouš 25, 31).
Skladba obsahuje osm částí: Liturgie de cristal/Křišťálová liturgie (můžeme zde připomenout často zmiňovanou ezoterní asociaci Krista a krystaličnosti), Vocalise, pour l’Ange qui annonce la fin du temps/Zpěv pro anděla, který oznamuje konec času, Abîme des oiseaux/Propast ptáků, Intermède/Mezihra, Louange à l’Éternité de Jésus/Chvála věčnosti Ježíše, Danse de la fureur, pour les sept trompettes/Tanec zuřivosti pro sedm trubek, Fouillis d’arcs-en-ciel, pour l’Ange qui annonce la fin du temps/Soubor duh pro anděla, který oznamuje konec času a Louange à l’Immortalité de Jésus/Chvála Ježíšově nesmrtelnosti.
Na koncertu byl kvartet proveden v obsazení Kateřina Krejčová – housle, Anna Paulová – klarinet, Lukáš Pospíšil – violoncello a Filip Martinka – klavír. O Kateřině Krejčové jsme se už zmínili. Kariéra Anny Paulové odstartovala v roce 2009, další zlom byl pak v roce 2015, kdy se stala laureátkou Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara. V témže roce byla vybrána i do 1. Showcase mladých českých umělců, kterou pořádal Institut umění ve spolupráci s Janáčkovým májem a Janáčkovou konzervatoří při hostování zástupců Evropské asociace festivalů v Ostravě. Od té doby její kariéra opravdu vzkvétá. S PKF pravidelně spolupracuje od patnácti let. Lukáš Pospíšil je častým interpretem cyklu soudobé hudby PKF – Prague Philharmonia a je od roku 1994 jejím koncertním mistrem. Filip Martinka je posluchačem HAMU v Praze a v rámci projektu Erasmus studoval v roce 2022 také na Královské konzervatoři v Antverpách.
Messiaen poskytl v předmluvě k partituře kvartetu symbolický výklad částí. Části I, II, VI a VII jsou zcela původní, ostatní jsou úpravou starších děl.
První část je soustředěna v klarinetovém partu, který ve svém úvodním sólu napodobuje zpěv kosa, zatímco housle vstupují imitací slavíka, pohybují se v extrémní výšce. Violoncello a klavír opakují permutovaný vzorec, který jako by odkapával objektivizovaný čas v pozadí. Anna Paulová zahrála své sólo s nadhledem, s perfektním zvukem a artikulací i v extrémní dynamice.
Druhá část „Zpěvu pro Anděla…“ začíná ve fortissimo „robustně“ a dramaticky. Smyčce postupují následně v rychlém unisonu. Střední část „Téměř pomalu, nehmatatelně, dlouze“ zní zvláštně, jakoby z dálky, v piano pianissimu. Klavír postupuje spolu s houslemi a violoncellem akordickými kroky, v klavíru jsou složité harmonie. Vše končí v pianissimo pianissimu. Následuje rázný rychlý konec ve forte. Messiaen k tomu napsal: „První a třetí díl evokuje sílu tohoto mocného anděla s duhou na hlavě a oděvem z mraku, který pokládá jednu nohu na moře a druhou na zemi. Ve střední části zní nehmatatelné harmonie nebes.“
Třetí část „Propast ptáků“ začíná opět náročným klarinetovým sólem s pokynem „pomalu, expresivně smutně“. Tempo je extrémně pomalé (osmina=44). Citlivá pianissima rozeznívají nástroje z ticha. Obsahuje crescenda na jednom dlouhém tónu z piano pianissima do forte fortissima se zlomem do „živého radostného“ tónu. Ale jsou to epizody. Vrací se potemnělý smutek. Anna Paulová provedla tuto část s nadhledem nad technickou náročností se soustředěním na výraz věty zosobňující chycení ptáků (lidí) a jejich touhy v čase. „Konec času“ má i v Apokalypse paradoxní význam.
„Mezihra“ je Scherzem s připomínkou melodiky předchozích částí. Postupuje unisono v šestnáctinách. Působí nezvykle ležérně, místy ve smyčcích sladce odlehčeně v tečkovaném rytmu. Je krátká.
„Chvála věčnosti Ježíše Krista“ obsahuje nádherné náročné violoncellové sólo s podporou klavíru. Pokyn k provedení zní „nekonečně pomalu a extaticky“. Messiaen osvětluje: „Ježíš je považován za Slovo…violoncello umocňuje s láskou a úctou věčnost Slova, mocného a jemného, jeho čas nikdy nevyprší. Melodie se majestátně táhne do jakési jemné královské dálky – ‚Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh.’ (Jan 1:1.).“ Lukáš Pospíšil přednesl větu v krásném a velmi expresivním zpěvném legatu dlouhých tónů, postupujícími do vysokých poloh s klavírem v perfektní souhře a obdivuhodné kvalitě. Věta končí v E dur na velmi dlouhém dvoučárkovaném tónu.
„Tanec zuřivosti pro sedm trumpet“ je rytmicky nejnáročnější. Obsahuje rozšiřované, redukované a retrográdní rytmické vzorce. Nástroje přitom postupují unisono, napodobují gongy trubky Apokalypsy. Část je náročná na souhru, obsahuje dynamické zlomy z fortissimo fortissima do pianissima. Interpreti prokázali, že jsou na sebe dostatečně napojeni.
„Soubor duh pro anděla, který oznamuje konec času“ („zasněně a pomalu“) začíná zpěvným sólem violoncella s klavírem ve vyšší poloze, melancholicky. Věta obsahuje odkazy na druhou část. Dramatizuje se v heterofonii („robustně“), klavíru v klastrech. Proces se různě zabarvuje, náladově proměňuje. Nakonec se vrací otrylkovaná melodie ve smyčcích jako výraz touhy. Zní to velmi specificky. Závěr je nečekaně úsečný. Messiaen připomíná své synestetické vnímání harmonií a barev. Tato část je bezesporu náročná pro celý soubor včetně klavíru.
Poslední věta „Chvála nesmrtelnosti Ježíše“ („Extrémně pomalu, něžně a extaticky“ – osminka je zde dokonce rovna 36) koresponduje se sólovou větou violoncella. Messiaen ji chápe jako proměnu lidské části Ježíše, tj. „Slova, které se stalo tělem“. Houslové sólo s podporou klavíru v rytmické stylizaci zvonu (aspoň se mi to tak zvukově jeví) opět extrémně pomalu a extaticky „stoupá k Bohu“ do vysokých výšek i nástroje. Kateřina Krejčová tuto náročnou část zvládla v soustředném výrazu bez intonačního zaváhání.
Následoval dlouhý a zasloužený potlesk publika celému souboru. V závěru dramaturgyně Hana Dohnálková pozvala na příští cyklus, který bude v Roce české hudby 2024 již dvacátým rokem. Upozornila, že se série přesouvá do prostor Švandova divadla.
PKF – Prague Philharmonia; S5 Francie: Pierre Boulez – Olivier Messiaen
16. května 2023, 19:30 hodin
Divadlo NoD
Program
Pierre Boulez: Anthèmes pro sólo housle
Olivier Messiaen: Kvartet pro konec času pro housle, klarinet, violoncello a klavír/Quatuor pour la fin du temps.
Účinkující
Kateřina Krejčová – housle
Anna Paulová – klarinet
Lukáš Pospíšil – violoncello
Filip Martinka – klavír
Průvodní slovo – Hana Dohnálková
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
