Tento článek je součástí Special reportu: Válka v Evropě
Čtyřiadvacátý únor loňského roku byl pro mnohé šok. Pro Evropskou unii se ale agrese Vladimíra Putina stala zároveň i budíčkem. Je opravdu tak nedotknutelná, jak by se na první pohled mohlo stát?
I přes fyzickou ochranu Severoatlantické aliance, se Evropa musela začít zaobírat otázkou bezpečnosti. Zůstaly ještě nějaké záruky, že by Putin po případném úspěšném dobytí Ukrajiny nechtěl ještě víc? Co naše úřady, firmy a data uložená v kyberprostoru? Jsou v bezpečí? A nebude radikalizace společnosti související s válkou znamenat vnitřní problém pro Českou republiku?
Těmto otázkám se redakce Euractivu věnovala ve třetím dílu série Válka v Evropě. Pokud raději posloucháte, než čtete, tady si můžete pustit celý díl:
Němcům se 24. února zhroutil svět
Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj to říká často – oni tam bojují i za Evropu. Otázkou je, zda dělá Česko či EU dost pro to, aby k obraně západního světa pomohly. Tomáš Weiss, politolog a odborník na evropskou bezpečnost z Univerzity Karlovy, si myslí, že ano, i když jen v rámci svých limitů.
„Tato agrese nás donutila přiznat si v jaké pozici jsme, a to i ty státy, které si to do té doby nechtěly přiznat. Co se týče pomoci, dosáhli jsme maxima možného v nejrychlejším čase, v jakém to šlo. Podle mě, s přihlédnutím ke všem okolnostem, je pozitivní, že se zformovala taková soudržnost v Evropě,“ říká v podcastu Evropu zblízka Weiss.
Odkazuje přitom na masivní vojenskou pomoc, kterou za posední rok Ukrajina dostala od členských zemí EU i od samotné Unie.
Spousta států podle něj musela překročit svůj stín. Největší problém s přizpůsobením se nové situaci v Evropě, a tedy postavením se za Ukrajinu, mělo zpočátku Německo. „Těm se 24. února zhroutil svět. Když se však za třicet let někdo podívá na to, co jsme dokázali jako společnost po ruské invaze na Ukrajinu, bude to vnímat podle mě pozitivně,“ myslí si Weiss.
Český zbrojní průmysl je a bude nepostradatelný
K pozitivnímu se změnil i pohled společnosti a politiků na zbrojní průmysl. Myslí si to Jan Hamáček, místopředseda sekce obranného průmyslu při Hospodářské komoře České republiky a viceprezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Podle něj ale Česko v úvodní fázi dodávek zbraňových systémů, munice či výzbroje na Ukrajinu sáhlo hlavně do zásob soukromých firem, ne do výzbroje armády.
„A ten přínos zbrojního průmyslu přetrvává do dnes. Buď pomáhá s přímými dodávkami munice i sofistikovanějších zbraňových systémů, a to buď na Ukrajinu, anebo doplňuje techniku, která odešla ze zásob armády. Role českého zbrojního průmyslu je nepostradatelná a bude ještě dlouhou dobu,“ popisuje Hamáček.
Na druhou stranu však nelze zakrývat, že výrobní kapacity nejsou vždy zcela dostatečné. V některých případech dokonce hrozí, že při současné spotřebě materiálu na Ukrajině Česko nebude mít dostatek vlastní munice.
„Je potřeba zásadním způsobem navýšit kapacitu výroby hlavně ve státním podniku Explosia. Chybí i základní součásti munice jako střelný prach. V některých případech jsou za tím objektivní důvody, jako třeba problémy v dodávkách z Číny. Obecně ale platí, že je potřeba masivně investovat, o čemž ministerstvo průmyslu, které státní podnik spravuje, ví, a snaží se to řešit,“ líčí viceprezident obranné asociace.
Evropská komise chce rozvoj obranného průmyslu zajistit a nedávno ohlásila vyčlenění 500 milionů eur na podporu produkce munice. K tomu politici stále vyjednávají o dalších formách pomoci členským státům ve formě náhrady za darovaný vojenský materiál.
„V tomto EU provádí jistý ode-zdi-ke-zdi-zmus. Ještě před rokem nám hodila klacky pod nohy v podobě taxonomie, čímž ztížila armádnímu průmyslu fungování, protože firmy musí dokládat dopady na životní prostředí, a to je jasné, že budou velké,“ upozornil Hamáček.
Češi cvičí Ukrajince v boji
Česká republika kromě dodávek zbraní pomáhá také a výcvikem ukrajinských vojáků. Několik stovek z nich už potřetí navštívilo výcvikové středisko v Libavé, kde pod dohledem zkušených kolegů z českého 76. mechanizovaného praporu trénovali výcvik ve střelbě z automatické pušky nebo z raketometu, taktiku nasazení v boji, záchranu životů přímo na bojišti nebo opravu a diagnostiku vozidel v terénu.
Velitel praporu, Michal Voltr si nasazení a ochotu Ukrajinců spolupracovat velmi pochvaluje. Podle něj jsou vojáci odhodlaní bránit svojí zemi až do osvobození, což se promítá i v jejich nasazení při přípravě.
Každý voják je ale podle Voltra jiný. Přirovnal to ke sportovcům nebo k dětem s tím, že každý má talent na něco jiného. Většina vojáků je ale podle něj schopná všech běžných činností. „Nejdříve probíhá individuální trénink, kdy si vojáka vycvičíme do té úrovně, abychom si byli jistí, že není nebezpečný pro své okolí, a pak je cvičíme spolu,“ popsal Voltra postup armádního výcviku.
„Za všechno může EU!“
Kromě pomoci Ukrajině ve fyzickém boji musí Česko bojovat i ve své vlastní virtuální válce. Jde hlavně o ochranu státních institucí a soukromých firem před kybernetickými hrozbami a ochranu společnosti jako celku před falešnými informacemi.
Bohumil Kartous, mluvčí Českých elfů, říká, že hlavním cílem dezinformací je zasívání nejistoty ve společnosti a její další rozdělování v názorech na klíčové a strategické oblasti státu. „Třeba v současnosti většina dezinformačních narativů útočí na Evropskou unii a naše členství v ní. Dávají jí za vinu všechno, co si určí, že je špatné,“ popisuje odborník na dezinformace. Kromě členství v EU dezinformátoři rádi napadají i členství v NATO nebo zelenou transformaci ekonomiky.
Česká dezinformační scéna je přitom podle Kartouse poměrně samostatná, případně ne zcela závislá na informačním kanálu z Moskvy. „Ukázalo se to po invazi na Ukrajinu, že čeští dezinformátoři jsou již docela etablovaní a populisté zcela cíleně těží z jejich narativů,“ doplnil.
Ze svého pozorování také usuzuje, že česká dezinformační scéna se prakticky nezměnila, pokud jde o obsazení, přístupy nebo narativy. Jediné, co se mění, je téma.
Současná vláda neví kudy jít
Někdy to ale dezinformátoři přeženou a jejich výtvory se dostanou do hledáčku bezpečnostních služeb. Už na začátku války totiž jak policisté, tak i ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) oznámili, že schvalování invaze bude posuzováno jako schvalování genocidy. Platí to však jen na nejzávažnější a nejviditelnější případy.
Mezi 282 případy, které posuzovala policie za loňský rok v souvislosti s dezinformacemi a schvalováním ruské invaze, se ocitli třeba známí hoaxeři Patrik Tušl a Tomáš Čermák, kteří si vyslechli i rozsudky. Oproti předcházejícímu roku se počet posuzovaných případů zvedl o 73.
A co s tím? Podle Kartouse se boj proti dezinformacím může pohybovat ve dvou rovinách – rovině vládní a rovině společenské. Neméně důležité je podle něj vyjednávání se zástupci velkých sociálních sítí pod hlavičkou Evropské komise. To má v gesci eurokomisařka Věra Jourová.
Dezinformace je ale možné porazit i na domácí frontě, v Česku se to však zatím nedaří.
„Vytvoření odboru strategické komunikace při Úřadu vlády a jeho následné zrušení naznačuje, že vláda úplně neví kudy jít,“ říká Kartous. „Musíme si vybudovat důvěru v základní elementy státu, oficiální informace a etablovaná média. A jelikož jsme jako stát postižení hlubokou nedůvěrou pramenící z předcházejícího režimu, tak je to běh na dlouhou trať,“ dodává.
Kartous však očekává, že by se společenská důvěra mohla postupně měnit k lepšímu.
„Doufáme, že se nám podaří s novým vedením ministerstva školství učinit pokrok ve vzdělávání populace, nejenom té školské. S tím jde právě ruku v ruce i důvěra v instituce – čím větší bude, tím menší bude ochota populace hledat alternativní vysvětlení reality,“ uzavírá Kartous.