Život za život: nevratné ztráty, naděje pro druhé. Silný příběh nakladatelství Maraton

Podmanivá, vtahující stylistika, která mě volbou slov a skladbou vět hladí na duši. Je to ten příběh, jenž při čtení prožíváte, jako by se vám v hlavě odvíjel film, v němž jste nakročeni, možná jeho součástí – pro ty emoce, které nabízí. Vidíte kulisy, zmrzlé prsty a fialové rty, interiér nemocnice, vnímáte matčinu bolest… Příběh byl rovněž zfilmovaný. Neviděla jsem ho. A to je dobře … pro mě … nyní. Kdy mé oči procházejí řádky, zatímco oči řidiče se přivírají… jsou unavené, těžknou, a pak…

.

Podle anotace již víc než tušíte, o čem celý příběh bude. Přesto se nemůžete odtrhnout.

Navzdory všemu zde v zásadě nejde o to, jak to nakonec dopadne, ale jak se celý děj uvnitř sebe sama odvíjí. Jako by v tom zlém, co proběhlo, se jako z hroudy ztvrdlé hlíny na povrch dralo to dobré, dávající dalším životům naději. A přitom vždy ten pozitivní přínos sebou nese neoddělitelné stopy předchozí bolesti a smrti.

.

Z anotace: „Po ranním výletu k moři má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodiče se musí vyrovnat nejen s faktem, že syn se nachází na přístrojích ve stavu mozkové smrti, ale jsou zároveň postaveni před těžkou volbu – zda svolit k transplantaci orgánů a pomoci tak zachránit životy jiných. Román význačné francouzské autorky je podán mimořádně originálním a čtivým stylem. Čtenář je v proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci, bezprostředně vtažen do děje a prožívání aktérů.“

.

Na první pohled kniha klame svou tloušťkou. Příběh končí na straně 219 a přitom jsem ho četla víc jak týden. Stále se k němu vracela, přemýšlela o tom, co se musí odehrávat v mysli rodičů, přátel a přítelkyně mladého Simona. Text je velmi hutný, skládající se z dlouhých vět, skloubených v sobě jak popisy, rozhovory, emoce. Stránky nekloužou snadno; ale ani by neměly. Protože Život za život není žádná oddechová knížka na víkendové odpoledne. Je to jedna z těch, které si ponecháte, s těžkostí srdce možná půjčíte dál a v budoucnu se k ní znovu vrátíte.

Autorka postupuje s maximální pečlivostí.

Poté, co vidíte, jak se rodině ze dne na den zbortí celý svět a souhlasí s transplantacemi, nastupují detailní popisy všech vyšetření, prováděných odběrů i operací, včetně všech vedlejších skutečností, jako je logistika, aby se orgány dostaly k potřebným včas a v pořádku.

Za těmi, kdo provádějí úkony, je stejně tak víc než „jen“ tento případ. Mají své životy. Někde byli, něco konali a tahle nenadálá příhoda je vytrhává z jejich přítomnosti, posílá na mnoho hodin na operační sály. I když pracují pečlivě, ve chvílích máte pocit i jisté necitlivosti. Je to pohled laika na celou věc. Nikdy se nemohou vcítit do matčiny ztráty a ani nesmí; nemohli by tak dokončit to, kvůli čemu přijeli.

Jsou knihy se silným příběhem, někdy je však celkový dojem okraden způsobem zpracování. To však není tento případ.

Maylis de Kerangalová má tu schopnost čtenáře vtáhnout do děje a skrze slova vytvořit naprosto přesný obraz prostředí, děje, emocí jednotlivých aktérů. Vidíte svět očima všech. Litujete ztráty života tak mladého chlapce. Ale právě kvůli tomu jiní budou žít…  Avšak:

„Claire si vybaluje věci, hygienické potřeby odnáší do sprchy, zapojuje do zásuvky nabíječku na telefon, ten pokládá na postel; přivlastňuje si prostor. Volá synům – zrovna běží po štěrku, vestibulem metra, slyší ozvěnu jejich kroků, už jsme na cestě, hned tam budem, zalykají se úzkostí. Chtějí ji ubezpečit, podpořit. Mýlí se však: Claire nemá strach z operace. O to nejde. Znepokojuje ji představa nového srdce, představa, že někdo musel zemřít, aby se tohle všechno mohlo uskutečnit, že ji nové srdce může ovládnout, podmanit si ji a změnit (…)

Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar; tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde?  (…)

Nelíbí se jí představa neoprávněné výsady, loterie, cítí se jako jeden z hromady plyšáků ve skleněné vitríně, kterého se po vhození mince zmocňují chapadla mechanické ruky. Největší potíž spočítá v tom, že nikdy nebude moct poděkovat. (ukázka ze str. 199)

O autorce:

Maylis de Kerangalová, francouzská spisovatelka narozená roku 1967 v provensálském Toulonu, vydala deset románů a řadu kratších próz, kterým se dostalo kladného čtenářského i kritického přijetí. Kniha Naissance d’un pont (Zrození mostu, 2010) získala Prix Médicis a román Réparer les vivants (Život za život, 2014) kromě mnoha francouzských knižních ocenění i nominaci na mezinárodní Man Booker Prize v roce 2016 za anglický překlad (Mend the Living). Český čtenář zatím neměl příležitost seznámit se s dílem autorky v překladu, Život za život je tak jejím prvním románem vydaným v češtině.

Kniha k dostání zde.

Martina Boučková