Performované obrazy a performující těla

Performativita každodennosti není všudypřítomná jen v současném umění, ale stále častěji se stává také předmětem uměleckohistorického výzkumu. Anna Kolářová v recenzi knížky Obrazy těla Anny Hejmové popisuje, jaká úskalí však takový výzkum má. 

Performované obrazy a performující těla

„Co je a co všechno může být performance? Jednoznačnou odpověď, která by byla natolik obecná, aby byla i široce přijatelná, bychom hledali těžko. Existují desítky odpovědí, stejně tak jako pokusů tuto otázku prostě ignorovat,“ píše literární vědec Ondřej Sládek v úvodu ke sborníku Performance / performativita z roku 2010. Tato ne-charakteristika sice ukazuje, o jak nejasný jev se jedná, zároveň ale naznačuje potenciál, který zkoumání performance či performativity přináší – možnost propojení různých perspektiv. Právě na tomto pojetí performance staví ostatně i nedávno vydaný sborník Terény performance editorek Alice Koubové a Elišky Kubartové, který sdružuje perspektivy různých akademických i uměleckých oborů.

Také kniha Anny Hejmové Obrazy těla. Vizualita tělesné kultury v kolektivní paměti, která úvodní citát rovněž přejímá, se proto pohybuje na pomezí několika vědních disciplín. Kromě vizuálních studií pracuje Hejmová například s kulturní historií, teatrologií, paměťovými studii a sociální antropologií. Cílem práce, vydané v edici Dizertace P.S. nakladatelství UMPRUM v roce 2022, je ukázat „proměny klíčových vizuálních a performativních prvků toho, jak se jedinec identifikuje s masou (…) Tyto motivy se jako konkrétní znaky replikují v pomyslných časových vrstvách naší kultury a vytvářejí specifický ornament masy“. Autorka se ale nevěnuje pouze choreografii hromadného cvičení před publikem a vizualitě tělesného pohybu samotného. Zajímají ji také filozofická, hodnotová a estetická východiska tělovýchovných organizací a jejich akcí, stejně jako s nimi spojené projevy vizuální kultury, jako jsou plakáty, architektura, scénografie nebo kostýmy a cvičební úbory. Téma – které je vymezené jako sokolské slety, dělnické olympiády a meziválečné i poválečné spartakiády v českých zemích – je zpracováno v širokých historických souvislostech.

Jak autorka v úvodu zdůrazňuje, inspiruje se ve své analýze především přístupy historičky Francis Yates a literární historičky Renate Lachmann. Od druhé jmenované přejímá metaforu palimpsestu – tento pojem znamená vyškrabání původního textu na pergamenu a jeho nahrazení textem novým, přičemž spodní text mnohdy prosvítá. Lachmann ho pak v přeneseném významu používá pro „prosvítání“ motivů ze starších textů do novějších. Hejmová tento literárněvědný přístup úspěšně přenáší na problematiku tělovýchovných cvičení: Pokouší se ukázat, jaké obrazy, znaky a principy přejímaly celostátní spartakiády ze sokolských sletů, hromadných dělnických cvičení nebo od svých sovětských vzorů.

Podstatným tématem je pro ni proto kulturní paměť, která umožňuje si takové znaky předávat – ale zároveň jim také připisovat nové významy, které si vyžadují společenské a politické změny. Poukazuje tak na roli, kterou masové tělovýchovné akce hrály při utváření kulturních identit, ať už identity národní, stranické, třídní, nebo státní. Masová cvičení byla vykonávána proto, aby byla pozorována, a tvořila tak svébytné médium pro šíření a potvrzování kulturních znaků a hodnot nejen mezi cvičícími, ale i mezi přihlížejícími. Performance těchto skupinových cvičení mohou být vnímány jako do značné míry zrcadlo společnosti samotné. Jedinec se v nich v rámci předem daných zásad a pravidel i svých vlastních možností přizpůsoboval celku, který zároveň spoluutvářel.

Vzhledem k jejich kulturnímu významu není překvapivé, že k fenoménu masové tělesné kultury a tělovýchovných performancí obecně i ke spartakiádám, sokolským sletům a dalším podobným festivitám v českých zemích existuje rozsáhlá literatura. Často se jedná buď o teoretické práce, nebo o analýzy jednoho typu tělovýchovné organizace či akce. Jakkoli tak například autorkou zmiňované práce Petra Roubala či Marty Harasimowicz o československých spartakiádách reflektují jejich předobrazy v sokolských sletech, jedná se v těchto studiích spíše o kontext než o systematickou komparaci, která má být těžištěm Obrazů těla.

Snahu o důkladné srovnání různých fází masové tělovýchovy v českých zemích se však bohužel Hejmové daří naplnit jen částečně. Pozornost, kterou věnuje sokolské estetice a tělovýchově, jejím historickým předobrazům i společenským souvislostem, stejně jako u nás doposud nepříliš probádané estetice dělnické tělovýchovy před rokem 1938, není vyvážená srovnatelně podrobným zpracováním celostátních spartakiád. Významnější pozornost je věnována pouze té první v roce 1955, podkapitola o normalizačních spartakiádách prakticky jen krátce shrnuje poznatky jiných autorů a autorek.

Po koncepční stránce je možné kromě nevyrovnanosti jednotlivých tematických bloků také vytknout pominutí některých důležitých kontextů. Problematice folklorismu, helénským předobrazům nebo genderovým aspektům vizuality tělovýchovných performancí se Hejmová věnuje poměrně důkladně. Proti tomu aspekty internacionalizace spojené se Sokolem, který se – včetně vizuálních symbolů – rozšířil do dalších zemí habsburské monarchie a hrál významnou roli také v životě krajanských komunit v zahraničí, jsou redukovány na zmínku o panslovanství. Podobně by mohl být větší prostor věnován vlivu německojazyčného prostředí – a to v rámci českých zemí i Evropy – na meziválečnou dělnickou tělovýchovu, třeba na příkladu vizuality mezinárodních dělnických olympiád. Obdobný důraz, jaký je věnován například folklorismu, by si zasloužil také fenomén vojenství a brannosti, který implicitně (a v případě některých spartakiádních skladeb nebo historicky orientovaných scén sokolských sletů i explicitně) problematikou masových tělovýchovných akcí a organizací prostupuje.

Přesto knížka poskytuje dobrý vhled do problematiky vizuality tělesné kultury v českých moderních dějinách, který čtenářům a čtenářkám nabízí čtivě zpracované možnosti komparace a hledání kontinuit mezi jednotlivými tělovýchovnými organizacemi a jejich veřejnými performancemi. Zaměřuje se na rozdílné politické, sociální i filozofické pozadí, především od jejich vzniku v 60. letech 19. století do kooptace jejich prvků státní mocí v rámci prvních celostátních spartakiád. Ukazuje tak jeden ze způsobů, jak je možné studovat fenomén performance v jeho komplexnosti, která často vyžaduje pochopení širších společenských, historických nebo politických souvislostí.

Anna Hejmová: Obrazy těla. Vizualita tělesné kultury v kolektivní paměti, 4. svazek edice Dizertace P.S., UMPRUM 2023, 152 stran, 420 Kč

Reprodukce z knihy, UMPRUM