Článek
Takové pozvání slýchávám zpravidla tehdy, když ani nejmenším pohybem nejevím snahu zbavit se obuvi před vstupem do cizího bytu. Mívám sto chutí urazit se, říct něco nehezkého a utéci jako uličník. Se zaťatými zuby poslechnu. Přezouvám se jako žáček první třídy. Osvobodit nohy není problém, ale to obouvání při odchodu je utrpením. Vyhýbám se takovým bytům, vždy to dobře nejde. Proč se tento zvlášť hnusný zvyk větrání chodidel v tak kulturní zemi, jako je země česká, objevil?
„Host do domu - Bůh do domu,“ říkávalo se v minulosti. Při sledování starých filmů marně hledám boty u dveří. Například filmového pana Valentina Dobrotivého (Oldřich Nový) určitě ani v duchu nenapadlo zouvat se už na chodbě, stačilo mu očistit si boty na rohožce (někdy na sousedově).
Přehnaná čistota a hygiena obydlí je zřejmě dobrý zámecký vynález novověku. Nic se ale nemá přehánět. Výměna bagančat za lehkou domácí obuv včetně bačkor od Bati se rozšířila, pro dlouhý pobyt obyvatel bytu byla samozřejmá. Hosté se ale už na schodech nepřezouvali. V měšťanských bytech, kde byly zaměstnané služky, úklid nebyl pro majitele problémem. Tehdy také mnoho mužů nosilo vysoké jezdecké boty, nejen důstojníci a četníci. A vyzouvání takové těsné kožené boty ušité na míru nohy nebyla jednoduchá záležitost. Na to muselo být zařízení zvané zouvák, případně nějaký silný a šikovný pomocník.
Nevzpomínám, že by se někdo ještě v šedesátých letech minulého století odvážil hostům nařídit, aby nechali boty venku a šli dovnitř bosky nebo se obuli do nějakých obnošených pantoflíčků, které jim hostitelka hodí pod nohy. Sedmdesátá léta pak byla léty panelákové výstavby domů ve městech, tedy léty změny, léty vzniku originálních pravidel pro hosty. Paneláky rostly jako houby po dešti, lidé chtěli co nejrychleji bydlet, venku chyběly však chodníky. Vstup v botách do bytu proto byl zakázán, ať s blátem, nebo bez něj. Nová česká móda byla na světě. Také maloměšťáctví se mění a vyvíjí, za socializmu bylo možné pochlubit se vyleštěnými zrcadly se sadou zahraničních přezůvek u dveří. Socializmus je minulostí, ale zvyk je železná košile, boty musí dolů, i když je všude čistá dlažba, asfalt a beton.
Cizinci jsou českým zouvacím zvykem u dveří udiveni. Někteří jsou pohoršeni, některé přehnaně čistotné cizinky jsou ale nadšeny, až závidí. Před několika lety jsem dělal jakousi smlouvu u rakouského zemědělce, který se právě vrátil z pole, kde sklízeli brambory. Pozval mě do bytu. Tehdy ještě jsem se domníval, že zouvací mánie zasáhla celý svět, a tak jsem se u dveří bytu zbavil bot a za doprovodu celé rodiny, dva dospělí a tři děti školního věku, všichni v umazaných gumových botách, jsem v ponožkách cupital ke stolu v moderním obýváku. Největší vztek jsem na sebe měl při odchodu, kdy jsem se musel za dohledu celé rakouské rodiny mořit s obouváním. Pro zvědavě hledící děti to zřejmě byla úžasná podívaná, jak se ten praštěný člověk, mluvící divným přízvukem, u dveří namáhá.
Mám podezření, že to přezouvání u dveří přinesli do českých měst lidé z vesnic, kteří se právě v sedmdesátých letech do měst hromadně stěhovali za prací a za bydlením v panelácích. Na vesnicích se dříve po dvoře a ve stájích chodilo v dřevácích. Dřeváky byly takové velké kožené pantofle, jejichž spodní část byla ze dřeva silného asi 3 cm. Běhat a skákat se v nich nedalo, ale pro tehdejší práci v blátě a hnoji to byla obuv velmi praktická. Před vstupem do bytu se dřeváky nechávaly venku na zápraží.
Pro zajímavost: Vyprávěl mi kdysi jeden účastník první světové války, že na Balkáně viděl turecké vojáky, kteří táhli na frontu, a na nohách měli primitivní dřeváky.
Nečekám, že i v době výkonných robotických vysavačů v nejbližší době někdo pořádkumilovné české vládkyně bytů městských i vesnických, i mnohé pány, přesvědčí o tom, že postsocialistické roznášení neviditelných plísní z návštěvníkových nohou je méně hygienické než neviditelné smítko prachu na jeho botách. Někdo s přesvědčováním musí začít. Je možně, že jednou o tak „vážné věci“ bude jednat parlament, který se dokáže zabývat i malichernějšími záležitostmi.
