Výluka skončila, radujme se! Vážně?

Obdivuji je, že i tak někteří neztráceli humor a tak se zažila i spousta legrace. 

"Paka!" ozvalo se z telefonu. Po stopadesátém zvednutí ten den jsem chápala úspornost mluvy.

"Éeeeee, dobrý den. Tady totálně vyřízená průvodčí autobusu 5419...éééé...vlaku!"

"To já taky, klid!"

Někteří cestující si pletli výlukový autobus s běžnou linkou. Výlukový autobus má striktně vymezené zastávky a nebylo možné zastavovat, kde si poručili. I tak to zkoušeli.

"Zastavíte mi u lomu, že jo?"

"Nemůžeme, pochopte. Kdyby se vám něco stalo, budu mít průšvih já i pan řidič!"

"Vy toho naděláte, co by se mi asi tak mohlo stát?"

"Může vás po výstupu srazit auto!"

"Dám pozor."

"Ne, prostě to nejde."

A tohle se řešilo dnes a denně.

Proto, když jsem nastupovala ve čtvrtek 8. června na směnu, radostně jsem si hvízdala. Výluka už se mě netýká!

Spokojené pohvizdování skončilo přesně deset minut, po plánovaném odjezdu vlaku. Stále jsme stáli ve stanici a cestující již začali nespokojeně mručet. Musela jsem je uklidnit. I když jsem riskovala, že se snese hněv na mou hlavu.

"Omlouváme se, odjezd bude asi o 15-20 minut opožděn.

Z 15.-20 minut byla nakonec hodina, někteří to během té doby vzdali a šli na autobus, puberťáci se pochichtávali a snažili se ze mne vymámit peníze na taxíka (zpožděnky by jim neprošly, pač už bylo pozdní odpoledne), ale celkově panovala dobrá nálada. Nebo se mi z toho horka možná zavařil mozek a měla jsem halucinace.

Ta "bezvýluková" směna byla vůbec dobrodružná. Protože jsem se navíc během pobytu na nocležně praštila o zeď do hlavy.

Ráno jsem pak kolegyni Janu zdravila: "Ahoj, Jiřino!" a omlouvala se jí, že jsem včera nevyměnila cedule. Pokračovala jsem v sypání popela na mou hlavu dál a vůbec si nevšimla jejích vykulených očí. Když mi došlo, že se bavím s úplně jinou, praštila jsem se do hlavy podruhé (ale jen jemně a do čela) a pro změnu se začala omlouvat znovu, že vlivem pracovního úrazu mám dočasnou amnézii a nerozpoznám obličeje.

To se potvrdilo i ve vlaku, kdy jsem po pánovi ze SŹDC nekompromisně žádala peníze za cestu, ač mi cpal služební průkaz přímo pod nos a dotčeně pravil, že "já přece s vámi jezdím téměř denně!"

Docházel mi popel, tak jsem se jen omluvila a svedla to na brzké ráno. Chápavě se na mě usmál, že to zná.

Když se mnou ale přestala mluvit i Popka, už jsem se naštvala a sváděla na to spiknutí strojů. Přitom jsem jen chtěla stáhnout jízdné z peněženky. Jenže Iredo a Idol spolu zřejmě neka, protože to nešlo.

Zatracený tarifní zóny! ulevila jsem si v duchu, když jsem konečně přepnula správně na Iredo. Abych před cestujcící nevypadala jako blbeček, řekla jsem:"Ajaj..zas je to zamrzlý! Vydržte."

Chudinka, netušila, že jediné, co je v tom vlaku  zamrzlé, je můj mozek.

NIkdy jsem se tak netěšila na konec směny. Bála jsem se už i toho, že zapomenu vylézt ven a odmávat odjezd.

Dnes večer jedu poprvé jinou linku (Rumburk-Mladá Boleslav-Kolín) a hlava se už naštěstí hojí. Tak mi držte palce. Do postele na nocležně budu tentokrát uléhat pomalu a ne s rozběhem, jako ve Staré Pace.

Jo, někdy se chovám jako staré pako.