Liberecké prostředí je pro ně úplně nové, proto bylo pro chovatele těžké předvídat, jak se budou chovat po vypuštění ven.
„Nosálové bělohubí jsou teplomilná zvířata, proto jsme s jejich vypuštěním do venkovního výběhu museli čekat na vhodné klimatické podmínky a teplejší jarní počasí bez ranních mrazíků pro případ, když by se nám odmítali přesunout na noc zpět do své vyhřívané vnitřní ubikace,“ popisuje zoolog Luboš Melichar.
Časem se liberecká zoologická zahrada pokusí o odchov nosálů. Získat samičku ale nebude jednoduché, protože se v Evropě tento vzácný druh daří v zoo odchovávat jen zřídka. „Na nové jedince je napříč zoologickými zahradami dlouhá řada čekatelů,“ upozorňuje Melichar.
Nosálové, kteří pohlavně dospívají ve dvou letech, tráví většinu dne šplháním po větvích nebo hledáním potravy na zemi. K tomu jim slouží dlouhý pohyblivý čenich, zatímco drápy rozrývají půdu, převracejí klacky a rozhrnují listí. Přes noc pak odpočívají na stromech.
„Jde o všežravce, kteří nejsou příliš nároční, co se týče jídelníčku. Rádi si pochutnají na bezobratlých, menších obratlovcích, ptačích vajíčkách, zdechlinách nebo hlízách a plodech rostlin,“ prozrazuje zoolog.
Ještě před čtyřmi lety zoo v Liberci nosály chovala. Šlo však o známější nosály červené, které Evropská komise v roce 2016 zařadila na seznam invazivních druhů. Kdyby unikli do volné přírody, mohli by ohrozit původní druhy, proto musel být jejich chov omezen.
Nosál bělohubý, který se vyskytuje v lesích od Arizony, přes Střední Ameriku, Ekvádor a Peru, je v oblasti svého výskytu ohrožený. Mohou za to jednak lovci a také ztráta přirozeného prostředí.
