Smrt. Vzbuzuje obavy, ale přitom k životu
neoddělitelně patří. „Člověku nic jiného
nakonec nezbývá, než že musí přijmout
konečnost života,“ říká psycholožka
doc. PhDr. LAURA JANÁČKOVÁ (56), CSc.
„Uvědomění si obyčejného chodu života
nám umožňuje ocenit skutečné hodnoty.“
| foto: Petr Kozlík,
MAFRA
Člověk je nakonec vždy sám. Na bolest, lásku i smrt, míní Laura Janáčková
Smrt. Vzbuzuje obavy, přitom k životu neoddělitelně patří. „Člověku nic jiného nakonec nezbývá, než že musí přijmout konečnost života,“ říká psycholožka Laura Janáčková. „Uvědomění si obyčejného chodu života nám umožňuje ocenit skutečné hodnoty,“ doplňuje. Čeho se na konci života bojíme nejvíc?
Umírání a smrt sice k životu patří, ale stejně nás děsí. Proč tomu tak je? Neděsí nás smrt jako taková, ale spíše neznámo s ní spojené, strach z bolesti, utrpení, ztrát, odloučení a konečnosti dění. Smrt je součást našich životů, ale dnešní doba se ji snaží vytěsnit, zbavit ji jakékoliv duchovní a spirituální hodnoty. Otázky smrti se více či méně stávají společenským tabu. Člověk je veden k nezdolnosti, neohroženosti, samolibosti a kultu mládí. Je přesvědčený, že osud má ve svých rukou. Vytěsnění smrti, která se z domovů stěhuje do sociálních zařízení a nemocnic, dělá člověka v tomto ohledu bezbrannějšího, než se zdá. Teprve poznání zranitelnosti, zážitek konečnosti u svých blízkých, vážná nemoc a stárnutí přináší strach se smrtí spojený. Na jedné straně je přirozený, ochraňující tělo před zkázou, na straně druhé ochromuje naši duši nezodpovězenými otázkami. Pokud na ně nalezneme odpovědi, žijeme se strachem v míru, pokud ne, strach roste.
Ani sebevrazi nemusí být smířeni se smrtí, spíš jen nejsou smířeni se životem.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
