Orbán hledá spojence. Fiala mohl dostat úkol držet od něj Itálii a Polsko dál, míní politoložka
„Evropská unie se rozhodla, že se polsko-maďarská koalice už nemůže opakovat,“ říká politoložka Petra Guasti. Maďarský premiér Viktor Orbán nyní hledá mezi evropskými lídry nového spojence. V tomto si mohl myslet na italskou premiérku Giorgiu Meloniovou, ta ale v zahraniční politice drží úplně jiné směřování. Podle odbornice Guasti v tom hraje velkou roli i český premiér Petr Fiala (ODS).
Letos v lednu vám vyšel odborný článek o neliberálních tendencích v zemích Visegrádské skupiny. S kolegyní Lenkou Buštíkovou zmiňujete, že za poslední dvě dekády došlo v Česku, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku k dramatickému nárůstu nových neliberálních tendencí, především v oblastech reprodukčních a LGBTQ práv. Je ale vidět, že v Česku je tento posun nejmenší. Jak to vysvětlujete?
Co Českou republiku vytahuje z kontextu tohoto regionu, je především síla občanské společnosti a mobilizace pro demokracii. Navíc tu není tak vysoká polarizace jako na Slovensku nebo v Polsku, kde má velmi hluboké historické kořeny.
ANO je záměrně ideologicky poddefinované. I proto ta otočka ke konzervatismu, říká politoložka Guasti
Číst článek
Například v Polsku byla polarizace vždy, dlouhodobě tam soutěží dva světy – národně konzervativní a více proevropský, liberálnější. Na vnitropolitickém i mezinárodním směřování tam vždy byly neshody.
Dobrým příkladem toho je schvalování nové polské ústavy po pádu komunistického režimu, které trvalo až do roku 1996. Shoda na základních pravidlech hry a demokratické soutěže byla hrozně těžká a v platnost vešla až v roce 1997.
Další myšlenku, kterou rozvíjíte, je radikalizace mainstreamových stran, které k neliberálnímu směřování přispěly. Na Slovensku se to stalo Smeru Roberta Fica, v Maďarsku Fideszu Viktora Orbána a v Polsku Právu a spravedlnosti Jaroslawa Kaczynského…
Proces, kdy se hlavní politická síla z nějakého pravostředového prostoru postupně dostala až k vyhroceným postojům směřujícím k okraji spektra, je typický pro Polsko a Maďarsko. Slovensko se k tomu postupně radikalizací Smeru také přibližuje a po zářijových předčasných volbách to může potvrdit.
Co se týče Česka, tak zde je dominantní silou posledních deseti let ANO Andreje Babiše, jenže v jeho případě o procesu radikalizace mainstreamové strany nelze mluvit. ANO už vzniklo jako strana, která byla do značné míry namířená proti tehdejším vládnoucím elitám, proti establishmentu.
petra guasti
Docentka demokratické teorie z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a vědecká pracovnice Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, působí i v rámci Národního institutu SYRI. Zaměřuje se na politickou polarizaci, populismus či neliberální tendence.
V našem textu jsme se snažily upozornit, že pokud se nezradikalizuje mainstreamová strana, tak je pro demokracii snadnější se s neliberálními tendencemi vypořádat.
Raději dvě alternativy
Z toho mi to zní tak, že už visegrádská čtyřka dávno není čtyřka. Babiš prohrál prezidentské volby a jeho ANO je ve Sněmovně v opozici. Je celý region tak provázaný a srostlý, nebo se může Česko vymanit ze škatulky středo- a východoevropských potížistů?
Česko skutečně může být jiné. Tato teze se mi potvrdila právě v prezidentských volbách, protože o tak malou zemi je málokdy takový zájem.
Zaznamenala jsem velký zájem ze zahraničí, až ze Spojených států, tamních výzkumníků nebo novinářů, kteří se o český příběh zajímali ve snaze použít ho jako příklad toho, že jde porazit populismus.
Jak ho porazit? Odpovědí je nabídnout vizi, která může oslovit širší vrstvu. Zároveň musí být výrazná mobilizace voličů, kteří chtějí volit demokracii proti autokratizujícím nebo neliberálním tendencím.
To lze ostatně v poslední době vidět i v Polsku, když ve Varšavě proti vládě protestovalo půl milionu lidí. V Maďarsku je opozice utlačovaná ze všech zemí regionu nejvíce a ani spojení jí k lepšímu volebnímu výsledku nepomohlo.
Případ Slovenska je pak specifický obrovskou mírou fragmentace politického spektra. O tom, co se tam děje, v pondělí napíšete a v pátek už je vše úplně jinak.
Jak jste zmínila neúspěch sjednocené maďarské opozice, tak čím si vysvětlujete, že ta česká ve sněmovních volbách 2021 uspěla? Je to tím, že porazit Orbána je těžší než porazit Babiše?
To určitě také, především je ale třeba si uvědomit, jak naše vládní pětikoalice vznikla. Je produktem tlaku občanské společnosti. První impulz ke spojování rozdrobených stran vznikl z popudu demonstrací proti Babišově vládě, mobilizací demokratického elektorátu proti populismu pod hlavičkou Milionu chvilek.
Když si vedle maďarských voleb vezmu i ty nedávné turecké, tak se ukázalo, že je možná lepší nabízet demokratickým voličům dvě alternativy, a ne jen jednu. Když jim nabídnete jen jednu, tak máte jednoprogramovou sílu – jste jen proti Erdoganovi nebo proti Orbánovi.
Naopak když jim nabídnete dvě alternativy, jako u nás konzervativnější Spolu nebo liberálnější Piráty a STAN, tak si voliči mohou lépe vybrat. Jde i o to, že jsou jejich voliči mnohem náročnější.
Úkol pro Petra Fialu
Maďarský premiér Orbán v důsledku svého chování kolem ruské invaze na Ukrajinu zůstal na evropské scéně dost osamocený. Jeho dřívější pevné spojenectví s Polskem je tím silně narušeno, Visegrádská skupina není ani zdaleka tak soudržná jako dříve a europarlament dokonce odhlasoval nezávaznou rezoluci, že by mu nemělo být umožněno za rok převzít předsednictví Rady EU. Jak se z této situace může dostat?
Orbán v evropské politice nutně potřebuje nějakého partnera na blokování a vetování nejrůznějších věcí.
Evropské problémy ANO nejsou ojedinělé. Roztržky s frakcemi mají za sebou i Ficův Smer a Orbánův Fidesz
Číst článek
Maďarsko si proto musí najít jiného nového parťáka, který mu bude hrát roli Polska, o něj totiž do značné míry přišel kvůli svému postoji k válce. Po zářijových volbách mu ho může nahradit Slovensko. S Robertem Ficem už v minulosti dokázali najít společnou řeč a teď to opět nevypadá, že by to měl být problém.
On si asi velmi přál, aby tím jeho spojencem byla Itálie po zvolení pravicové koalice vedené stranou Bratři Itálie Giorgii Meloniové. Ta ale možná navzdory různým očekáváním evropský konsenzus nenarušuje a vystupuje velmi proukrajinsky. Nejspíš proto, že pro tak velkou zemi, jako je Itálie, nedává smysl mít za spojence problémové Maďarsko…
Musím říct, že mě Meloniová překvapila, obzvlášť ve vztahu k Ukrajině, kam dokonce i osobně jela. Něco jiného je, že za nové vlády se zhoršila situace LGBTQ komunity.
Ale ukazuje nám to, že existuje ještě jedna cesta, jak udržet takovýto politický element s radikalizační tendencí uvnitř hlavního politického proudu – osobními vazbami prostřednictvím evropských frakcí. Bratři Itálie jsou ve stejné europarlamentní frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR) jako polské Právo a spravedlnost nebo česká ODS. O této trojici se po zvolení Meloniové začalo mluvit jako o ose Praha-Varšava-Řím.
Rezignace i odvolání šéfů významných institucí. Premiérka Itálie Meloniová proměňuje kulturu země
Číst článek
S kolegy z Itálie jsem vedla dlouhé diskuse nad každou fotografií Petra Fialy nebo polského premiéra Mateusze Morawieckého s Giorgií Meloniovou. Evropská unie se rozhodla, že zánik polsko-maďarské koalice je důležitý a už se nemůže opakovat.
V Itálii by se možná i s Orbánem spojili, ale z ekonomických důvodů nemůžou. Mají tak vysoké státní zadlužení, že už jim nikdo za normální sazbu nepůjčí, což je významný limit jejich zahraniční politiky.
A jakou roli v tom tedy hraje Petr Fiala?
Možná má za úkol být jakýmsi „sober driverem“ neboli člověkem, který na party nepije a pak všechny odveze domů. V tomto pomyslném autě tak má nyní český premiér Meloniovou a Morawieckého a zajišťuje, aby drželi směr hlavního evropského proudu, a ne třeba k Orbánovi.
V tom vidím, že se Evropská unie poučila z minulosti. Ruská válka na Ukrajině opravdu výrazně proměnila celou Evropu i EU. Dokonce bych se nebála nazvat to prvním černobílým konfliktem, ve kterém si i spousta dříve problematických zemí jasně vybrala stranu evropskou, stranu ukrajinskou.
Slovenské vyhlídky
Ještě bych se zastavil u Slovenska. Zmínila jste, že se může stát v případě Ficova vítězství maďarským spojencem. V jaké situaci je před zářijovými předčasnými volbami?
Na Slovensku se objevil problém, že jeho elity jsou nyní velmi proukrajinské – prezidentka, premiér, ministr zahraničí, předseda parlamentu. Na druhé straně je ale veřejné mínění lidu někde jinde, daleko blíž oportunistické pozici Viktora Orbána.
Fico nikdy moc nepomohl lidem, kteří ho volí. V tom se liší od Babiše, vysvětluje sociolog Želinský
Číst článek
Teď je otázkou, jakým způsobem tam dopadnou zářijové volby. Vlastně nevím, co by se muselo na Slovensku stát, aby to dopadlo dobře. V jaký scénář může slovenský prozápadní volič doufat? V koalici sedmi ministran, které se neshodnou na hodnotových otázkách?
Zachytil jsem názory právě takto smýšlejících Slováků, podle kterých by bylo možná nejlepší, kdyby všechny strany pohybující se kolem pětiprocentní hranice propadly a do parlamentu se dostaly jen tři nejsilnější – Ficův Smer, Pellegriniho Hlas a Progresivní Slovensko. Progresivci by pak snadno vytvořili s Pellegrinim vládu. Jenže v tomto případě by rozhodovalo, co všechno má Fico na Pellegriniho z jejich společného působení ve Smeru a zda mu nedokáže nabídnout něco lepšího…
To je pro ně sice možná nejlepší scénář, ale ten nejpravděpodobnější jsou podle mě čtyři strany, přičemž tou čtvrtou by byla neofašistická Republika, což by celou hru úplně změnilo.
V tu chvíli by zvítězil Fico, který by všem nabídl všechno. Jestli mu to ego dovolí, nabídne Pellegrinimu i premiérství. Nepodceňovala bych to, že hraje Fico vabank, protože varianta prohry pro něj znamená čelit spravedlnosti, právnímu státu.
Na závěr, kdybyste to měla nějak zobecnit. Jak si Česko stojí ve srovnání se Slovenskem, Maďarskem a Polskem?
Jsme pořád na straně liberální demokracie, Česko je v tom vlastně hezký příběh. Vždy si na to vzpomenu, když se bavím se Slováky. Když jsme o prezidentských volbách říkali, že byly necivilizované, tak mi opáčili, že u nich to tam takhle je pořád.
Jedna studentka ze Slovenska mi teď říkala, že politickou i společenskou debatu v Česku vnímá jako hrozně kultivovanou, že naší veřejnou diskusí patříme mnohem víc na Západ.
Přitom Západ má také své problémy, Německo má AfD, Rakousko se děsí silné FPÖ atd. Ale že dominantní politická soutěž v Česku je demokratická, je obrovské pozitivum. Byla bych optimistická.
