Článek
Jaro 2020, covid, Andrej blábolí v TV, všichni to známe. Na měsíc se všechno zavírá - včetně posiloven, což je můj jediný koníček. Ufff, dlouhý měsíc, ale pak to přijde, jsme „Best in Covid“. Všechno otevíráme. Já vtančím do posilovny a se slzami v očích slibuji: už nikdy víc tě neopustím!
Podzim 2020, WTF??? Už je zase všechno zavřený, posilovny, nákupáky, okresy. „Co mám jako dělat?“ ptám se sám sebe. V Mostě je to nové jezero, tak neváhám a jdu to omrknout. První dojem: „Není to zas tak velký. Nebude problém ho obejít.“ O 9 km a 15 puchýřů později prosím okolo běžícího pána ve směšných elasťákách, ať mě umlátí kamenem.
Po návratu domů, několikadenní rekonvalescenci a pár lahvích bílého vína chytám druhý dech. Nemůže mě zničit 10 km, to musím dát levou zadní. Otvírám YouTube a další láhev vína, hledám, jak vybrat správné boty. O pár týdnů později už Mostecké jezero není problém, ale je to celkem nuda, pořád dokola po asfaltu, stejná cesta a stejní lidé.
Znovu otevírám YouTube ( a ano další láhev) a bere to rychlý spád, algoritmus na YouTube je nemilosrdný : Bushcraft-dálkové treky-Camino-Holka s bucket listem-Pacifická hřebenovka-Stezka Českem. How hard can it be??
Trvá to rok, píše se léto roku 2022 a já jsem tady, nejzápadnější bod ČR. Připraven na vše. Na YouTube mám nakoukáno desítky hodin pochodů napříč všemi biomy. Už jsem dvakrát spal v lese a přežil.
Přespím přímo na nejzápadnějším bodě a v 7 ráno vyrážím. Je červenec a má být 35 °C.
Takhle, podle začátku to může vypadat, že jsem trénovaný fitnessák trávicí dlouhé hodiny na běžeckém pásu. Ale pravdou je, že mám rád posilovnu, ale nenávidím běžecké pásy. Taky mám rád párky, ale nenávidím avokádo. No, prostě mám 15 kilo nadváhu a fyzičku umírajícího lenochoda. Ale já to přece všechno viděl na YouTube. How hard can it be?
Po dvou dnech a cca 50 kilometrech jsem zničenej. To monstrum na zádech má přes 20 kg. Ještě doma jsem si říkal, že to není žádný problém, ve fitu přece tahám víc. No jako tahám, ale 90 minut, pak se osprchuju, nadlábnu, relaxuju, a občas si dokonce i schrupnu.
Zpátky na stezce, je 7 ráno, mám žízeň, že chápu jak mohl Bear Grylls lemtat vodu ze sloního lejna. Merino triko je super, ale po dvou dnech mě zdraví v pozoru. Spálené ucho oteklo do divného tvaru, vypadám jak Spock po pár kolech v MMA. Kašlu na to. Jdu na vlak a fofrem domů, tam vyházím půlku věci a dokoupím chybějící vybavení.
Stezka vede kousek od baráku, a tak se vracím na trasu s tím, že půjdu dál na východ a chybějící část někdy dojdu. Jde se krásně, fakt mě to baví. Ale je červenec 2022. Jedno krásné ráno mě budí divný smrad, po chvíli zvuk sirény. Jop, je červenec 2022 a já jsem kousek od Hřenska, to, co bylo ještě včera relativně malý požár, se přes noc stalo nejhorším lesním požárem v historii ČR. Hlásím ústup. Cestou do Děčína řeším, co dál. Na Twitteru vláda oznamuje, že zavírá lesy v celém Ústeckém kraji. Jsem naštvaný a přiznávám i lehce vystrašený, vždyť já vůbec nevím, jak se chovat v oblasti, kde hoří takhle velký kus lesa. Balím to a jedu dom. Sám na sebe naštvaný. „Sakra jak je možné, že jsem to zkusil dvakrát, a dvakrát jsem skončil?“
Je červen 2023, za tři dny se vracím zpět na stezku, začnu kousek od Hazlova, mám tři týdny dovolenou, nové vybavení, ale hlavně vím, do čeho jdu. Nestydím se, že jsem to loni vzdal. Důležité je, že se letos vrátím. How hard can it be?
