Jolana Čechová začala malovat olejovými barvami ve dvanácti letech, inspirována svými rodiči, kteří se olejomalbě amatérsky věnovali. Byli to právě rodiče, kdo byli jejími prvními učiteli a předali jí základy techniky olejomalby, navštěvovala lidové školy umění i soukromé kurzy malby, ale hlavně se sebevzdělávala četbou odborné literatury a malbou kopií starých mistrů.
Rozhodnutí živit se malováním přišlo pak na mateřské dovolené, kdy jí kamarádi každou chvíli prosili, aby jim namalovala obraz. Tak si řekla: „Sakra, asi se to líbí, proč bych to nezkusila“ – a šla na volnou nohu. Svého rozhodnutí nikdy nelitovala a dnes je profesionální malířkou již přes 30 let.
Toho, že nestudovala výtvarné umění na vysoké škole nelituje. „Kdyby na té vysoké škole byl rektorem Mařák, Engelmüller, Piepenhagen, Kosárek, Havránek, tito krajináři minulého století, tak bych o to hrozně stála, něco se od nich naučit, jsou to moje vzory a jejich tvorbu obdivuji,“ říká umělkyně.
S paní Čechovou jsme se setkali v jejím ateliéru v Praze, ale malířka tvoří hlavně na Vysočině, kam ji to táhne do přírody a kde čerpá své náměty pro svá díla. Ve své tvorbě se věnuje hlavně krajinomalbě, květinovým zátiším, ale okouzlila ji i malebná zákoutí staré Prahy.
„Moderní umění mi nic neříká. Pár abstraktních obrazů jsem také namalovala, ale je to pro mne jen hraní si s tvary a barvami. Pro mne to umění není, mnohem víc obdivuji, když malíř umí vnést do obrazu světlo, realisticky namalovat nebo nakreslit koně, aby se nemusela pouštět pára z lokomotivy přes nohy jako v Chalupářích,“ směje se.
Jak vzniká obraz
Ze začátku malovala Jolana Čechová poměrně ponuré a romantické obrazy, až postupně se jí paleta vyjasňovala. Dřív tvořila hodně v plenéru, ale dnes upřednostňuje práci v ateliéru, přičemž oku lahodící scenérie, které mohou trvat jen několik minut, nejdříve zachytí na fotoaparát. „Mám teď takové luční období. Jdu po louce, vyfotím si tam kytičku, tam kytičku a pak je na obraze dávám dohromady. Vytvořila jsem si metodu zahušťování. V reálu jsou ty rostlinky a kytičky dva metry od sebe, ale na mém obraze květiny nahustím na malou plochu, tak aby mi vyhovovala kompozice i barevnost,“ popisuje malířka proces vzniku díla a ukazuje na jeden z lučních obrazů.
Většinou pracuje na několika obrazech současně a vrací se k nim podle potřeby a nálady. Někdy potřebuje pracovat metodou „mokré do mokrého“, jindy potřebuje nechat spodní vrstvu malby zaschnout.
Souvisí to i s tím, že na každý obraz je třeba „mít chuť“. „Samozřejmě mám i dny, kdy se mi malovat nechce vůbec, a to pak je lepší se do toho nenutit, už mám vyzkoušeno, že by z toho nic dobrého nevzešlo,“ přiznává umělkyně. I na ni přijde občas období, kdy má malování dost a potřebuje si od něj odpočinout. Pak se ale opět ozve ono niterné nutkání, které ji pobízí se ke své lásce vrátit.
Své plodné dny malířka dělí na „nahazovací“ a „detailovací“. „Někdy mám chuť vzít široké štětce a velkými tahy obraz jen tak nahrubo nahodit, jindy se mi chce si pohrát s detaily,“ popisuje. Nejlíp se jí maluje ráno, při přirozeném světle. Před večerním malováním varuje, protože umělé osvětlení zkresluje odstíny barev.
Poněkud neobvykle si při malování pouští televizi, kterou má jako kulisu a společníka. Vysvětluje, že jí to pomáhá rozbourávat pocit osamělosti. „Ze začátku mi chyběl kontakt s lidmi a ráda jsem si popovídala s každým, kdo se mi dostal do rukou, ale teď po třiceti letech jsem spíš poustevnice a samota mi naopak vyhovuje,“ usmívá se umělkyně. Kromě toho se potřebuje soustředit na práci, přemýšlet o kompozici, barevnosti a dalších krocích, a to by jí lidská společnost narušovala.
Inspirací je jí krásná příroda Vysočiny, odkud pocházeli její rodiče a kde trávila své dětství, ale také malebná a tajemná zákoutí staré Prahy. Kromě finanční stránky jí je odměnou dobrý pocit z vykonané práce a obraz, které se líbí i jí samotné. S některými oblíbenými díly se jen těžko loučí, vyznává se.
Malovat ji pořád baví, a proto se svému koníčku-povolání chce věnovat „dokud to půjde“. S obchodní stránkou podnikání jí nyní pomáhá syn David, který se stará o přípravu pláten, rámování, prodej, balení a odesílání obrazů, tisk reprodukcí a styk se zákazníky. „Na mně už zbývá jen to hezké, to příjemné, bezstarostné malování bez komplikací,“ raduje se výtvarnice.
Realismus se stále líbí
Na malou klientelu si paní Čechová stěžovat nemusí. Má okruh svých příznivců v tuzemsku i v zahraničí, kteří jí koupí jejích obrazů zajišťují dostatečný příjem. „Realistická malba má pořád své příznivce, kteří dají před abstrakcí přednost obrazu, který se jim líbí, který jim něco říká,“ říká malířka a dodává, že řada lidí se jí svěřuje, že modernímu umění nerozumí.
Také na výstavách diváci přijímají její díla pozitivně. Pro ty, kteří si nemohou její díla dovolit, nabízí možnost reprodukcí, které se prodávají za zlomek ceny originálu.
Přestože maluje obrazy i na zakázku, upřednostňuje ztvárňování těch námětů, které se líbí jí samotné a doufá, že se najdou zákazníci, s nimiž bude dané dílo rezonovat. Klienti si podle ní většinou vyberou to, co se jim líbí na první pohled. I když jim pak ukazuje další a další kusy, klient se nedokáže rozhodnout a „nakonec se stejně vrátí k tomu obrazu, který mu padl do oka jako první“.
Mladým výtvarníkům, kteří se chtějí přihlásit do nějakého kurzu, radí: „Podívejte se jak maluje váš učitel, vyberte si podle toho, čí tvorba je vám blízká, vyzkoušejte více technik, a pak si vyberte tu, která vám vyhovuje a v té se zdokonalujte.“
Sama svým žákům vždycky radila: „Podívejte se, jak maluje váš učitel, protože já vás můžu naučit jen to, co učím sama,“ poznamenává malířka, která se již od počátku specializuje výhradně na olejomalbu.
