K rozhodnutí uspořádat výstavu sochařských portrétů mého otce, sochaře Vladislava Turského, mě ponoukl sochař Michal Blažek, oceňující kvalitu otcova portrétního sochařského projevu. A, jsa otcovým následovníkem, též z důvodu poměrné nemnohosti dochovaných portrétů otcových, napadlo mne uspořádat výstavu společnou, jež by už přece jen, co do počtu, byla obsáhlejší, nenutila by vystavit vše a umožnila by učinit reprezentativní kvalitní výběr.

     Otázkou byla výstavní prostora, otec strávil většinu života na Praze 7, vyrostl v „Domovině“, studoval Akademii výtvarných umění, kde byl žákem profesora Otakara Španiela. Většina portrétů byla vytvořena v atelieru v Korunovační ulici, kde bývala úctyhodná kolonie sochařských atelierů ve vnitroblocích, zvaná občas letenským Montmartrem. V Korunovační ulici započala též moje portrétní činnost, v počátcích jako příprava ke zkouškám na AVU, která se posléze stala zájmem portrétním tvůrčím, jak během studia, tak po absolutoriu, a trvá dodnes.

     Proto, když jsem díky výstavě Heleny Horálkové pro sebe objevil Galerii U lávky v Troji, nabyl jsem přesvědčení, že tento prostor svojí kvalitou a lokalitou splňuje moji představu o výstavě otcových prací na Praze 7. Konec konců i můj život výrazně ovlivnila Praha 7, vyrostl jsem v ulici U Smaltovny, kde jsme bydleli, Trojský zámek byl naší obvyklou procházkou, později i pracovištěm, revírem rybářským Vltava 4, vztahy které se nezapomínají.

     Proto, když jsem díky výstavě Heleny Horálkové pro sebe objevil Galerii U lávky v Troji, nabyl jsem přesvědčení, že tento prostor svojí kvalitou a lokalitou splňuje moji představu o výstavě otcových prací na Praze 7.

     Vedle zájmu osobního, je motivem uspořádání výstavy výše zmíněného charakteru i určitá polemika s názory o „přežití se sochařských principů 19 století“, prezentace sochařské práce v původním slova smyslu, oproti, v současnosti často upřednostňované, sochařině vyprávěné.

Jan Turský akademický sochař