Soňa Paleta pochází z Prahy. Vystudovala kulturologii na FF UK a předškolní pedagogiku na PedF UK v Praze. Ve vlnách učí, píše nebo je na volné noze a vymýšlí autorské projekty, například Monument/um na záchranu ohrožených památek s Lenkou Dusilovou a VJ Aeldrynem nebo spojení tří div Bittová-Dusilová-Načeva. Pracovala například jako produkční kulturních akcí, spoluzaložila hudební agenturu a psala do různých periodik. Nyní působí ve školce a moderuje společně s herečkou Natálií Řehořovou podcast Ven z bubliny. Miluje muziku, tanec se zavřenýma očima, psy, kočky a mraky na nebi.
Vydala jsi knihu s názvem Pražačka na vsi. Co tě k tomu vedlo?
Vedla mě k tomu hlavně touha splnit si sen – přivonět si k vlastní knížce.
Před lety jsem si založila blog a psala postřehy o životě na vsi, jenže jsem zapomněla zaplatit poplatky, tak mi navždy zmizel. Stejně jsem ale byla mizerná blogerka, za rok jsem napsala jen 16 kratičkých příspěvků. Sdílením se ale dostaly k těm správným lidem, protože mě oslovila tři nakladatelství. Hned jsem jim odepsala. Jedno se asi zaleklo té rychlosti a nadšení a už se neozvalo, s těmi dvěma jsem měla schůzku a ať napíšu knížku. Nabídka mě tak moc potěšila a vyděsila zároveň, že trvalo pár let, než jsem si našla čas a odvahu ji napsat.
Proč ses vůbec rozhodla pro toto téma?
Když jsem se přestěhovala z Prahy na venkov, nešlo si nevšimnout, že se tu pro mě coby rodilou Pražačku dějou věci leckdy nepochopitelné až nevídané.
Jaká jsou hlavní témata, kterými se v knize zabýváš?
O hledání sebe sama, bezmoci a samotě. O prvku cizinectví a je jedno, jestli se člověk nachází v jiné zemi nebo nové práci. „O malých bojích, který jsou vlastně velký… a jak může bejt úlevný nachcat svini na dveře,“ to napsala moje literární dula a mně se to moc líbí.
Z reakcí, které ke mně přicházejí, tam ale laskavý čtenář našel i jiný témata. Třeba jeden mi napsal, že je to o odhodlání opakovaně po pádu vstát a jít. To mě do té doby nenapadlo.
Veškeré zážitky, které v knize popisuješ, jsi sama prožila?
Veškeré rozhodně ne. Něco je vymyšlený, něco přibarvený, něco je jinak.
Jaké je hlavní poselství, které bys prostřednictvím knihy chtěla sdělit čtenářům?
Slovo poselství mi asociuje vánoční projev papeže nebo moudrost duchovních mistrů, tak si nejsem jistá odpovědí, snad by se hodil slogan, který jsem vymyslela pro PR potřeby: To, že někam nezapadáte, neznamená, že tam nepatříte.
Jak dlouho jsi na knize pracovala?
Pár let jsem věděla, že můžu vydat knížku. Furt jsem hledala důvody, proč ne. Ze strachu, obav z odmítnutí, nedostatku času. Můj muž mi jednou popsal, jak to udělali Visáči, že se nejdřív stali legendou a pak až založili kapelu. Začala jsem rozhlašovat, že napíšu knihu. Po čase jsem se cítila trapně, když se mě někdo zeptal, kdy vyjde. Tak jsem lehce upravila text z blogu jakože hurá, mám kapitolu a na půl roku to odložila. To se párkrát zopakovalo, pak jsem skončila v jedný práci a to byl moment, kdy jsme si řekla teď, nebo nikdy.
Psala jsem denně x hodin několik měsíců, ve skutečnosti to znamenalo, že jsem napsala pár vět, což mě vyčerpalo. 😊 Tehdy jsem nebyla na sockách, abych mohla zdárně prokrastinovat, na ty jsem se po letech vrátila až kvůli knížce a podcastu. Takže jsem frustrovaná zírala do compu, jezdila myší sem a tam, až jsem natrefila na Solitaire. Zahrála jsem si, to mě uvolnilo a psala jsem dál, zahrála si pasians atd. S příchodem léta jsem karty střídala víc a víc s pobytem v lese. Nevím, jestli jsem se naučila psát knihy, spíš ne, ale v Solitaire a bloumání po lese jsem dosáhla slušné úrovně.
Zmiňuješ podcast, zřejmě mluvíme o Ven z bubliny, který moderuješ s Natálií Řehořovou. Dočetla jsem se, že se jedná o výstupy z komfortní zóny, o návrat do bezstarostného mládí a o řadě dalších věcí. Jak tento podcast vznikl?
Stává se tradicí, že v lednu jezdíváme s Natálií na faru úžasný ženy Petry Sovový. Jede i pár kamarádek. Je to ryze ženský víkend, kecáme, vaříme, pozveme si masérku a večer si sedneme do kruhu, bilancujeme uplynulý rok a vizualizujeme si ten nový. Když onehdy došla řada na mě, tak mi pak Natálčina kamarádka Anička na cigárku řekla, že se málem počurala smíchy, a že mám dobrej hlas, a že bych měla dělat podcast. Pak se podívala na Natálii, zpátky na mě, lokla si vína, a řekla, že bychom ho měly dělat spolu, a tak to vzniklo.
Co pro tebe znamená pojem „vystoupit z komfortní zóny“ a kdy jsi naposledy sama vystoupila z komfortní zóny?
Vyjít ze svého teploučka a smrádku. Díky podcastu to dělám pravidelně každé tři týdny. Plnily jsme třeba výzvy jako chodit v obchodním centru pozpátku, být týden bez mobilu, mlčet celý den, 3 dny držet půst, 6 týdnů nejíst sladké, natočit minutový film, zavolat třem lidem, které jsme dlouho neslyšely a říct jim, co k nim cítíš. Nejvíc jsem ale vylezla ze svý bubliny, když jsem šla s kůží na trh a vydala knížku.
A bezstarostné mládí? Jak vypadalo tvé bezstarostné mládí?
Vypadalo velmi bezstarostně plné starostí.
Jsi renesanční člověk. Hudební agentura, učení, školka, podpora ohrožených památek, podcast, o kterém jsme už mluvily. Jsou to poměrně odlišné druhy práce, ke které máš nejblíže?
No nevím, jestli renesanční, ale záběr mám široký, to jo. Na první pohled se snad můžou zdát ty profese odlišný, ale vidím v nich jednotící prvky, jako že se s nimi dá měnit svět k lepšímu, že dávají prostor pro nápaditost a kreativitu, že se setkávám s inspirativními lidmi, a taky mě baví tvořit na zelené louce.
Kterou ohroženou památku jste naposledy podpořili a jak to probíhalo?
Odpovím trochu zeširoka. V plné síle to celé proběhlo v roce 2019, kdy jsme podpořili čtyři ohrožené a méně známé památky. Vybralo se téměř čtvrt milionu korun a ty se mezi ně rozdělily. Monument/um je site-specific projekt, který mj. ukazuje, že památkou může být i barák za tím vaším barákem a že je fajn ta místa oživovat a dát jim třeba jinou náplň. Jde o komponovaný večer, který se skládá z krátké prezentace o objektu, medailonku od našeho partnera ČT ArtZona (na webu jsou k dohledání), o lidech, kteří si dobrovolně přivázali kouli na nohu v podobě oné ruiny a pak už to rozbalí Lenka Dusilová s VJ Aeldrynem v podobě audiovizuální show. Pak nám do toho covid hodil vidle. Aspoň jsem s Aktualne.cz domluvila fotoseriál, ve kterém se představovaly památky, které si zaslouží pomoc, jenže covid pokračoval, my tím ztratily hlavního partnera a projekt usnul. Další ročník se tak odehrál v okleštěné formě na Nové scéně Národního divadla v rámci Lenčinýho křtu Řeky. Podpořili jsme tak další tři památky, třeba úplně boží kostel v Záhořanech. Bohužel, doba stále není úplně nakloněná umění, potřebuju platit složenky, a taky si nejsem jistá, jestli mám ještě sílu a čas na jeho probuzení.
Objevily se občas „zádrhely“, kdy jsi nebyla schopná psát?
Spíš se občas objevily „záblesky“, kdy jsem psát schopná byla. Ale vážně, pokud jsem vyloženě popisovala něco ze svého života, co jsem si ještě úplně nezpracovala, pak párkrát ano. Třeba kapitola o porodu pro mě byla asi nejvíc terapeutická.
Která část knihy je tvoje nejoblíbenější a proč?
Celá knížka je moje nejoblíbenější. Vždyť je to moje papírový dítě. 🙂 Ještě teď tři měsíce po vydání si ji občas vezmu do rukou, přivoním si, prolistuju ji, přečtu si kousek a v duchu si řeknu: to je úlet, já sem to fakt dala.
Spoustu lidí urazilo už jen, co je psáno na obalu knihy. Co bys těmto lidem vzkázala?
Miluju vás.
Posloucháš radio Blaník?
Ne! Mívá to bohužel občas puštěný soused, když něco kutí, a to se nedá. Je ale fakt, že jsem v muzice hodně vybíravá. A vlastně by mě rozčiloval třeba i Rozhlas Plus nebo Vltava, které poslouchám, protože mi děsně vadí zvukový smog. Ve výtazích, obchodech, prostě všude něco hraje, pak jsem na zahradě, chci si užívat ticho, ptáky, hmyzáky a místo toho slyším hezky česky.
Tak tedy která hudba ti dělá radost, co posloucháš? Zmiňovala jsi Visáče, takže to jde směrem k punku?
Ani ne. Ale nelpím na žánru. Mám moc ráda The Mars Volta, Tool, Massive Attack, HVOB i Kendricka Lamara, Tylera, the Creator, nebo třeba starý dobrý Doors, Pink Floyd, PJ Harvey. Srdcovka je cokoliv, co dělá Mike Patton, ten chlap mě nepřestává fascinovat. Miluju stejnojmenné album od Nuyorican Soul nebo tvorbu Davida Bowie. Naše děti mě seznamují s tím, co frčí, tak si pustím nějaké jejich tipy na Spotify, pak se to přehodí bůhví kam a to objevování mě baví. Syn se velmi dobře orientuje v rapu a naučil mě ho poslouchat, takže teď sjíždím hlavně tohle, což by mě v životě nenapadlo, protože to byl vždycky svět, kterej mi byl odjakživa hodně vzdálenej. Z český scény si s chutí poslechnu třeba Psí vojáky, UJD, Dunaj, Načevu, Lenku, Ivu, Muchu, Kryla, Davida Stypku, starý Kurtizány mě baví, a z českýho rapu mě zaujali 58G. A ze současný produkce mě totálně nadchnul koncert Josefiny Dusk, a samozřejmě synovy beaty a dceřina kapela The Agies. 😊 A pomalu, ale jistě se proposlouchávám ke klasice, ta je stejně nejvíc.
Co plánuješ do budoucna?
Stát se báječnou manželkou, inspirativní matkou, zdatnou kuchařkou, ještě lepší zahradnicí, psychoterapeutkou, ředitelkou čehokoliv, majitelkou psího útulku, nejraději ze všeho ale dědičkou neznámého a nechutně bohatého strýčka z Ameriky. A samozřejmě spisovatelkou!
Jak probíhá tvůj tvůrčí proces?
Čekám, až mě políbí moje přítelkyně múza.
A kdy a jak tě múza naposledy políbila?
Obvykle krájím cibuli, když mi vesmír pošle něco tak skvělýho, jako bylo Monument/um. Naposledy byla múza aktivní při psaní Pražačky, teď si asi vzala dovolenou, protože furt čekám anebo možná krájím blbě anebo málo cibuli.
Co bys poradila začínajícím spisovatelům?
Neodvažuji se nikomu radit. Ale sobě bych při druhé knížce připomněla – nevymlouvej se a začni okamžitě psát, vytrvej a užívej si to. Uč se nakládat s odmítáním, kašli na hatery a lichou kritiku.
Setkáváš se spíše s kritikou, či chválou? A jak se s tím vyrovnáváš?
Jsou to jen dvě strany téže mince, snažím si nepřipouštět ani jedno, ale přirozeně mi pochvala rozjasní den a hejt zabolí, někdy i pobaví, to, když je to pseudointelektuální jed zabalený do vzletných slov, když někomu vadí, že nejsem Paletová, hlavní postava se jmenuje Brenda, dotyčný si to přečetl a už nic neví. To mě mrzí, ale co si z toho mám vzít? Trvalo mi, než jsem přijala, že to není ani o mně, ani o knížce, ale vizitka těch, kteří to píšou, rozumím jim, pod nickem narostou člověku svaly. Přitom bych tak ráda přivítala konstruktivní kritiku, jaké se mi dostalo třeba od kulturní redakce Rozhlasu Plus, z tak krásný recenze budu žít dlouho😊. Kvalitní zpětná vazba je výjimečný dar, vím to z vlastní zkušenosti. Učila jsem v alternativní škole, kde neexistovaly známky a kladl se velký důraz na slovní hodnocení, aby to studenta nakoplo, a ne zkopalo a srazilo k zemi. Aby se hodnotila práce, ne dítě, aby se na nedostatky upozornilo laskavě, s respektem a motivujícím způsobem, vypíchlo se to dobré, a v čem má nadání a talent. Taková reflexe je dřina, umění a vyžaduje čas.
V každém případě se mnohem víc setkávám s pozitivním přijetím. Raduju se, když mě ředitelka školy z vedlejší vesnice zastaví v Lidlu, že taková knížka byla potřeba, že i ona mívá k Pražákům předsudky, když lidé, kteří zažili odchod z města na venkov, píšou, že popisuju přesně jejich vesnici a pocity, když se mi ozvou místní a jsou z ní nadšení, když ji čtenáři nedokážou odložit a nutí je to číst dál a dál, když mi napíše šéfredaktorka jednoho magazínu, že knížku miluje, když mi napíše neznámý člověk, že mu knížka pomohla vstát a jít. To je super stejně jako to, že po dvou a půl měsících od vydání to mám zase jinak. Ve školce jsem četla dětem Ferdu mravence a mandelinky tam cosi plkaly o výkonu jednoho brouka a vypravěč to glosoval: „Nu, nechme je, ať si říkají, co chtějí. Každý má jiný vkus.“
Co ti v poslední době udělalo největší radost?
Že si naše pubertální ADHD štěně borderky s autistickými prvky všimlo, že má páníčky a krásně funguje. A taky, že budou prázdniny, jsme zdraví a máme se rádi.
Co děláš, pokud zrovna nepíšeš?
Žiju obyčejný život střední třídy v bohaté Evropě a jsem za to moc vděčná.
Kdo je tvůj nejoblíbenější spisovatel/ka?
Je jich víc, mění se to a spíš by to bylo o jednotlivých dílech, které pro mě byly v daném životním období stěžejní. Pokud bych mohla zmínit autora, který mi změnil život, pak je to určitě Astrid Lindgrenová a její Děti z Bullerbynu. Díky nim jsem kdysi zjistila, jaké to je – ČÍST SI KNÍŽKU.
Co jsi naposledy četla?
Čtu toho obvykle víc najednou. Dočetla jsem Spratka: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval od Torey Hayden a ráda si od ní ještě něco přečtu. Pro odlehčení jsem sáhla po Parabibli od Alexandra Fleka a ohromně se bavím, a rozečetla jsem Když Nietzche plakal od Irvina Yaloma. Přes den si ráda listuju v různých knížkách, teď jsem se vrátila k tvorbě Naděždy Plíškové, kterou miluju. V audiu na usínání si teď pouštím Pýchu a předsudek od Jane Austen, což miluju taky. A ve školce teď čteme mýho nejoblíbenějšího Sekoru, Ferda cvičí mraveniště.
Vybíráš si někdy i autory a knihy, které vůbec neznáš, ale přesto ti něco říká, že by sis je měla přečíst? A pokud se tak stalo, která kniha to byla naposledy?
Jasně, že jo. Třeba zrovna ten Yalom je toho příkladem.
U čeho si nejvíce odpočineš?
U knížky, na procházce se psem, u filmu nebo seriálu.
Máš nějaké své osobní motto?
Mění se mi věkem a co se děje uvnitř a kolem mě. V posledních letech se mnou silně rezonuje jeden verš od Keatse: Což neslyšíte mohutných dějů řád.
