KoresponDance: Tělo rozpohybuje krajinu a krajina rozpohybuje tělo

V kalendáři se píše úterý 27. června. V Praze zatím svítí slunce, ale z mraků je zřejmé, že déšť se pokoutně rozhlíží po krajině. Téměř přesně v 16:00 dobíhám od tramvaje do CAMPu (Centrum architektury a městského plánování) na Vyšehradské ulici, kde se má za chvíli uskutečnit tisková konference k festivalu KoresponDance a zároveň začít jeho první – pražský den. Nikdy jsem tady ještě nebyla, ale hned na první dojem mě Emauzský areál, jehož dominantu představuje Pragerova kostka, oslní. Opodál stojí venkovní stage, kde finišuje pohybový workshop s Kristiánem Mensou. Kolem pobíhají děti a hravým způsobem zkoumají prostor. Míjím se s ředitelkou festivalu Marií Kinsky, která mě mile pozdraví a nasměruje mě k místu tiskové konference. Tam už je vše připraveno, své místo najdu vzadu na židli. Tiše a očarovaná místem čekám. Jsem ráda, že celý dnešní program se má odehrávat venku, i kdyby mělo pršet.
KoresponDance v Praze – Exit (foto Dragan Dragin 2023)
KoresponDance v Praze – Exit (foto Dragan Dragin 2023)

Postupně usedá ke stolu Marie Kinsky, dramaturg Casper de Vriesa a trojice umělců: Ruben Chi, Van-Kim Tran a Cyrille Human, jejichž performance jsou součástí dnešního programu, ale zároveň nyní mají odprezentovat své tvůrčí záměry. Pokyn pro začátek tiskové konference dává manažerka PR a marketingu Barbora Hajná. Jako první se slova ujímá jak jinak než srdečná Marie Kinsky, která odhalí hlavní téma festivalu, jímž je architektura a krajina. Proč zrovna tento výběr? Víte, že tento rok je to 300 let od úmrtí stavitele Jan Blažeje Santiniho, architekta zámku ve Žďáru nad Sázavou, kde se koná hlavní část festivalu? A víte, že tento rok se také slaví 100. výročí od narození architekta Karla Pragera, u jehož budovy se právě ocitám? Smrt kontra narození. Městský ruch kontra zámecký klid.

KoresponDance v Praze – Open Stage (foto Alžběta Procházková 2023)
KoresponDance v Praze – Open Stage (foto Alžběta Procházková 2023)

Tím Marie Kinsky naráží na druhé téma, a to dualitu, kterou budou umělci během festivalu zkoumat skrze různé perspektivy. Rovněž upozorňuje, že i tělo má svou architekturu a zase naopak tělo svým působením může ovlivnit budovu. Důležitý je kontext a vzájemná konfrontace. Její slova potvrzuje vítr ovládající prostor kolem, ale i okolní ruchy. Všichni přítomní již nyní nasáváme genia loci Emauzského areálu, který připomíná ostrov v místě neklidu. Zároveň nás Kinsky informuje, že v roce 2025 by se mělo otevřít v Zámku ve Žďáru nad Sázavou kreativní centrum pro (nejen) taneční tvorbu, ve kterém mohou umělci rovněž čerpat ze specifik onoho místa. Dále se ke slovu dostává Casper de Vries, který Marii Kinsky doplňuje a upozorňuje na rozlišení místa na vnější a vnitřní. Vždycky se protínají a vznikají mezi nimi kontrasty, proto pro tentokrát KoresponDance bude hýřit pestrými tanečními styly a projekty, které spolu povedou pomyslný dialog.

KoresponDance v Praze – Open Stage (foto Alžběta Procházková 2023)
KoresponDance v Praze – Open Stage (foto Alžběta Procházková 2023)

Že tomu tak skutečně bude, se přesvědčím záhy díky performanci Open Stage Rubena Chi. Jak již na tiskové konferenci předeslal, tanec pro něj znamená příležitost utvářet komunitu. A skutečně, na jevišti bez zbytečných rekvizit, které ze tří stran obklopuje publikum, stojí skupina tanečníků různých národností. Každý se od druhého liší nejen svou vizáží, ale také tanečním stylem, jak už to u street dance bývá. Ovšem společně na scéně vytvářejí pestrou pohybovou paletu, protože sólo každého z nich doprovází jiná hudba. Důležitá je spolupráce a vzájemné naslouchání, protože se sice navzájem napodobují, ale ve druhé části jsou náhodně vybráni, aby tančili v páru či trojici. Z jejich gest i pohybu cítím radost, kterou se nás diváky snaží nakazit, a to i v okamžiku, kdy začne nejen jeviště atakovat déšť. Díky improvizaci pokračujeme dál, bylo pouze nutné zabezpečit aparaturu DJe. Ruben Chi podporuje tým různými komentáři a na jeho výkony reaguje s obdivem. Nakonec přizve i publikum, aby se do téhle street dance party zapojilo, děti neváhají ani chvíli.

Ruben Chi nás doprovází na témže jevišti i v další části programu skrze svou autobiografickou inscenaci Qi, v níž vychází z konfrontace jeho rodinných kořenů, a to čínské a nizozemské kultury. Pokud Open Stage byla jako hravý taneční kaleidoskop, Qi představuje melancholické zastavení. Autor v něm kombinuje hip hop, smyčcové kvarteto a čínskou filozofii a vede akcent na vnitřní prostor, ale také hledání vlastního místa v tomto světě. Tento dojem zesiluje i díky jemnému dešti, který nakonec zvítězil nad hřejivým sluncem. Publikum utichlo a mlčky pozoruje, jak čtveřice tanečníků (Evelien Jansen, Wahchi Wong, Giovani Vreede a Hassani Le Couvreur) vytváří obraz samotného Rubena Chi. Často vyčlení jedno z nich, který buď má vlastní sóla, nebo na chvíli z jeviště zmizí. Ostatní se navzájem proplétají, pro tentokrát oční kontakt s publikem neudržují. Tempo zpomaluje i zrychluje, zdá se, jako by bojovali s nějakou vnější silou. Tóny smyčcového kvarteta jsou mocné, a to i přes to, že sem tam na chvíli utichnou. Zároveň občas hudební prodlevy iritují. Jde o jakýsi zcizovací efekt? Kdo ví, ale já se kvůli němu do meditace Rubena Chi nedokážu ponořit.

Avšak do módu nadšení mě zpět navrátí inscenace EXIT uměleckého seskupení Circumstances v režii Pieta Van Dycka. Ta se koná opodál na vyvýšeném pódiu postaveném jen kousek od Pragerovy černé kostky, s níž skrze svou omšelost a minimalismus scénografie náramně ladí. Jeviště totiž tvoří pouze konstrukce složená ze tří spojených stěn s pěticí dveří, přičemž prostřední část je vytlačena dozadu a je otočná. Z počátku čtveřice účinkujících cirkusových umělců, z níž každý se soustředí na jinou disciplínu (baskřídlovku, pásy, hrazdu a akrotanec), po prostoru pochoduje do rytmu hudby a prochází různými dveřmi. Tak trochu spolu soupeří, protože každý se ostatním snaží ve vstupu do konstrukce zabránit, tudíž se navzájem matou pohybem, což působí komicky. Zpočátku má každý účinkující na sobě jiný oděv, ale záhy se oblékají do podobných kostýmů.

Nabývám pocitu, že v lecčem i skrze rivalitu a i snahu o jednotnost odkazuje EXIT k mechanismu korporátů. Napětí se zvyšuje, pohyby jsou rychlejší a rychlejší. Překvapování „soupeřů“ důmyslnější a důmyslnější. Kostýmy se stále dokola mění, každý chce být jako ten druhý, ale tíhne i k tomu se odlišit. Chvílemi EXIT připomíná módní přehlídku. Najednou se však ruší všechny zákony, včetně gravitačního, protože aktéři začnou balancovat na otočné stěně. Smějící děti se utiší a užasle mlčí stejně jako dospělí. EXIT se přenastavuje na nový mód, a to kooperaci. Čtveřice se společnými silami snaží zvítězit nad rotací a spontánně pobíhá nad i pod otočnou stěnou. Při tom dělá různá salta, skoky do výšky a šplhá po konstrukci. Fascinuje mě, co jejich těla vydrží a s jakou elegancí. Když představení končí, divím se, že se vše obešlo bez pádu.

Po divokosti následuje soustředěnost, jak už to s dualitou bývá. Vracíme se zpět k předešlému jevišti, kde již na nás čeká performance Yin Zéro žonglérské a taneční skupiny Compagnie Monad, pod kterou se podepsal režisér Eric Longequel. Ta se má odkazovat skrze choreografii k oběma architektům, které letošní festival připomíná i oslavuje. K prázdnému jevišti přichází s puštěným rádiem dva tanečníci, kteří připomínají androgynní bytosti, protože jsou oděni do bílého a černého oděvu tvořeného z trika a dlouhé sukně. Z rádia se ozývá hudba z 50. let. Dvojice si pomalu utváří prostor pro svůj výkon, postupně se mění tempo a styl hudby, ale i pohybu. Jejich sukně umocňují rotaci připomínající tanec dervišů, díky čemuž působí pohyb i kostým velkolepě. Zároveň aktéři žonglují s koulemi, které si různě pokládají na hlavu či ruce a udržují je i přes rotaci jejich těl v nehybnosti. Důležité je soustředění a meditace. Chvílemi mám pocit, že si dvojice ani neuvědomuje blízkost diváků. Jakmile Yin Zéro skončí, kouzelně začíná pršet.

Utíkám na tramvaj a přemýšlím nad tím, co jsem během pár hodin zhlédla. Uvědomuji si, že i ve mně se vytvořila jakási křivka daná i rytmem performancí. Zatímco co u Open Stage a Exitu jsem překypovala nadšením, u Qi a Yin Zéro jsem se musela až násilně zastavit. Různorodost a kontrast skutečně dokáží poodhalovat jedinečnost…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments