Mezi stoly v kavárně prokličkuje energickým krokem. Na tváři široký úsměv. „Popravdě, čekal jsem, že budu méně použitelný. Nakonec jsem vlastně docela v pohodě,“ prohodí a objedná si pivo. „Na to jsem se těšil od oběda,“ něžně pohladí půllitr. Je to bezesporu zasloužená odměna.

Několik předchozích nocí toho příliš nenaspal. Pozitivem budiž fakt, že je strávil na vskutku ikonickém místě a vytížený činností, bez které si život nedovede představit.

„Katedrála svatého Víta je speciální místo za každých okolností. Ale mít právo vstoupit do ní v čase naprostého klidu a rozeznít do téhle atmosféry orchestr, je skutečně ojedinělý okamžik,“ líčí Jan Zástěra, dirigent Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, váženého tělesa, bez kterého se neobejde žádný ceremoniál na Pražském hradě ani celá řada dalších významných událostí. Vedle toho však vystupuje i s jinými soubory a čile skládá.

V katedrále si „zadirigoval“ loni při mezinárodním festivalu symfonické dechové hudby. Pro tuto příležitost napsal kantátu. A teď se podařilo zorganizovat, aby z ní vznikla nahrávka. „Jsem rád, že se mohla natočit tam, kde se loni konal i koncert. Ale taky jsem rád, že už je hotovo,“ culí se Zástěra.

Dirigent Jan Zástěra v akci při koncertu Trautzlovy umělecké společnosti

Nadšení pro práci z něj přímo sálá. Ideální respondent. Stačí naťuknout téma a on vesele vypráví. I po čtyřech nočních šichtách za sebou. Je to přemýšlivý muž, jenž nepostrádá smysl pro humor.

A tak ho během rozhovoru nevyvede z míry ani otázka, jestli ho někdy někdo označil za exota. „V dětství jsem jím určitě byl pro jiné děti a asi i dospělé, jenže já byl tak velký exot, že mi to bylo úplně jedno,“ prohodí. Co si budeme povídat, když kluk na prahu puberty začne v každé volné chvilce utíkat do kláštera, jak tomu bylo právě u Zástěry, druzí se mohou začít poněkud podivovat.

Podivín a prázdná lednice

V cisterciáckém klášteře v městečku Osek na Teplicku, kde vyrůstal, všechno začalo. „Dodnes je to pro mě ohromující prostředí. Když jsem do areálu kláštera poprvé vstoupil, to mi bylo deset, ztratil jsem dech. Tehdy jsem chodil do lidušky hrát na klavír a kombinace baroka a hudby mě úplně dostala. Moje první hudební angažmá bylo na kůru tamního opatského kostela, kam jsem si poprvé sedl asi ve dvanácti. Zároveň jsem dělal první skladatelské kroky,“ vzpomíná Zástěra.

Jeho babička si sem tam sedla ke klavíru, jinak se u něj doma hudba příliš nepěstovala. Klasická už vůbec ne. „U mě opravdu sehrál hlavní roli klášter, kde jsem byl, jak to jen šlo. Nevím, myslím, že jde o prostředí, které musí promluvit ke každému, kdo je jen trochu citlivý.“

Jan Zástěra Narodil se 25. července 1984 v Duchcově na Teplicku, dětství prožil v nedalekém Oseku. Dnes žije v Teplicích. Vystudoval teplické gymnázium a následně sbormistrovství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a chrámovou hudbu na Týnské škole v Praze. Hned po studiích uspěl na konkurzu u Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, kde je dnes jedním ze tří dirigentů v hodnosti plukovníka. Spolupracuje i s dalšími orchestry na různých projektech. Je uměleckým vedoucím Trautzlovy umělecké společnosti a sbormistrem souboru Collegium hortense. Je držitelem ocenění Nejúspěšnější skladatel roku v oblasti vážné hudby a Vážná skladba roku udělovaných pod taktovkou Ochranného svazu autorského. Snaží se pravidelně běhat. Rád chodí po krušnohorských kopcích.

Vzápětí dodá, že za podivína je z pohledu mnohých druhých dodneška. „Jednak k tomu vyzývá církevní prostředí, ve kterém se pohybuji. A pak bezesporu i moje chování, když tvořím. Opouštím realitu, provozní věci musí stranou. To si tak jdete večer do lednice pro jídlo a zjistíte, že žádné nemáte. Tak ji zase zavřete a jdete pokračovat v práci. Takže ano, jsem holt exot, ale jinak to nejde,“ shrnuje.

Absolvent sbormistrovství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a chrámové hudby na Týnské škole v Praze toho má na kontě už opravdu hodně. Například přede dvěma lety složil oratorium k poctě svaté Ludmily, kterou následně ztvárnila nedávno zesnulá Soňa Červená. Je podepsaný pod unikátním cyklem kantát České nebe o českých světcích.

Ochranný svaz autorský ho už několikrát vyhlásil Nejúspěšnějším skladatelem vážné hudby. Je také držitel ocenění Vážná skladba roku.

„Pořád si dobře uvědomuji, jak obrovské štěstí mám, když se můžu naplno realizovat v něčem, co mě tolik baví,“ podotýká osmatřicetiletý muž, jenž sám nejvíce obdivuje Leoše Janáčka.

S Hudbou Hradní stáže a Policie ČR či Severočeskou filharmonií Teplice už několikrát vyrazil do Vatikánu. A právě tyto cesty označuje za největší profesní zážitky. Hudebně doprovázet audience na Svatopetrském náměstí a potřást si rukou se samotným papežem se nepoštěstí každému.

Zástěra je věřící. U tohoto dotazu se však zároveň pozastaví. „Věřící. Co to vlastně znamená? Podle mého je pro každého tvůrčího člověka důležité žít v nějakém duchovním prostoru. Jde totiž o prostor, ve kterém bují imaginace. Potřebuji mít myšlenky rozehrané i na opačném břehu. Ale to není záležitost víry v něco, ale spíš návyk, jak se dívat na sebe, na svět. Pokud se člověk dívá za roh, za to hmotné a vizuální, a má chuť to zkoumat, určitě jde o dobrý návyk, který zužitkuje,“ míní.

Momentálně pracuje na novém oratoriu, které tematicky vychází z Izajášova biblického proroctví. Většina má být hotová na podzim, během adventního koncertu ji chce zahrát se Severočeskou filharmonií v přesunutém kostele v Mostě.

Pomáhá také vzkřísit dílo někdejšího starosty Teplic Josepha Wolframa. Zástěru lze totiž označit za velkého patriota, o čemž svědčí i jeho angažmá v Trautzlově umělecké společnosti, která se snaží odkazovat nejen na bohatou hudební historii regionu.

A svědčí o tom i jeho bydliště. Teplice, potažmo Ústecký kraj, nikdy nehodlá opustit. „Náš kraj je po vizuální stránce nesmírně krásný. Členitý, působivý. Vždyť si toho všimli už němečtí malíři v 19. století. Zároveň cítím, že tomu kraji je potřeba něco dát. Aby se k lidem dostala alespoň část dědictví, které nám tu bylo zanecháno, ale o kterém většina ani neví. O to se snažím.“