Hlavní obsah
Práce a vzdělání

Zbořili jsme mýtus v českém školství. Jako ročník jsme se spojili a ovlivnili fungování školy

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pixabay

Ilustrační fotografie

Studenti na školách nemohou nic změnit. Když jim něco vadí, mají to přetrpět a být rádi za možnost vzdělávat se. Narativ, se kterým se setkává většina studentů, kterým na jejich škole něco vadí. My se s ním setkali také a následně ho vyvrátili.

Článek

Byl jsem studentem jedné veřejné střední školy. Škola, prostředí i učitelé celé 4 roky splňovali přesně to, co se od nich čeká; někdy dokonce i více než to. Už od prvního ročníku nám ale spolužáci z vyšších ročníků vyprávěli o tom, jak probíhá vyučování kantora, který nás měl učit ve 4. ročníku. Na chodbách jsme ho potkávali a z toho mála jsme měli možnost udělat si přibližný obrázek o tom, jaký tento kantor je. Na slova starších spolužáků jsme moc nedávali, všichni mají tendenci přehánět. Navíc z prvního dojmu z míjení na chodbách to nepůsobilo nijak vážně. Když nás ale začal učit, vše se otočilo o 180 stupňů.

Začátek 4. ročníku

Dostali jsme se do posledního ročníku a s ním přišel i předmět, který vyučoval právě tento kantor. I přesto, co vše jsme slyšeli, jsme do první hodiny s ním šli s čistou myslí a bez předsudků. Nakonec to bylo i správné rozhodnutí, protože ani to, co jsme slyšeli, by nás na to nedovedlo připravit.

Prvních pár hodin bylo ještě vcelku normálních, vše se ale začalo stupňovat. Čím dál více se začalo odbíhat od témat a smyslu daného předmětu a zabrušovalo se více do jiných témat. Do témat, o kterých se chtěl bavit daný kantor. A byla to témata, která dokázala vzbudit kontroverze. Od témat globálního oteplování přes otázky týkající se homosexuality až po dezinformace a konspirační teorie.

Samotné využívání těchto témat by v daném předmětu nebylo ani tak nevhodné, kdyby nebyla podávána tak, že se nám snaží změnit náš pohled na věc, úplně ho rozdupat a zesměšnit nás. Možnost debaty zde nepřipadala v úvahu. Jakmile se o to někdo pokusil, začal kantor jeho názor zesměšňovat a bagatelizovat a následně na to narážet i v dalších hodinách. Stejně tak, jako většina studentů, když se jim něco nelíbí, jsme to nijak neřešili a jen to rozebírali mezi sebou. Alespoň zatím.

Konec školního roku a s ním neočekávaný zvrat

Celý školní rok jsme dané hodiny přetrpěli v pokoji a míru. Na předposlední hodině nám kantor sliboval, že na tu poslední má pro nás připravené něco speciálního.

Další hodina byla až za 2 týdny a všichni jsme měli radost, že už bude konec. Byli jsme připravení na cokoliv. Nikdo ale nečekal, že se během těchto 2 týdnů stane něco, co vše změní. Na internetu se objevila fotografie z jedné demonstrace, na kterém stál tento kantor s transparentem, který krásně shrnoval to, v jakém duchu se jeho přednášky v hodinách nesly.

Zde je důležité zmínit, že nikdo neodsuzoval kantora na základě jeho názorů. Přímo jeho názory nebyly to, s čím jsme v hodinách měli problém. Základní lidské právo na názor a jeho vyjádření plně respektujeme. Problém byl s tím, že nám je v hodinách předkládal a nebyla možnost s ním o nich diskutovat. Pro některé byla tato témata osobní a bezmoc o nich s ním diskutovat byla ubíjející.

Poslední hodina s tímto kantorem začala a my už jen s nepřítomným výrazem přečkali video s podtextem přepisování pravdy a následný proslov, kde se objevila veškerá, nám již velice dobře známá, kontroverzní témata a s nimi i názory daného kantora. Samozřejmě i zde bez možnosti jakkoliv reagovat.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec aneb Co vše studenti (ne)dokáží změnit?

Po naší hodině měl ještě hodiny v ostatních třídách v našem ročníku a ve všech to bylo to stejné. Všichni jsme z toho měli stejně nepříjemný pocit, ale zároveň i dobrý pocit, že už je to za námi. V tuto chvíli jsme se o tom bavili už jen ve třídě, když nás tak napadlo, že my už to sice máme za sebou, ale ostatní to teprve čeká. Někdo v ten moment ve třídě nadhodil, že bychom měli udělat petici.

Tady nastal zlom. Neměli jsme už co ztratit, mohli jsme jen získat. Studenti z nižších ročníků věděli to stejné, co jsme na jejich místě věděli i my. Ale my jsme byli jediní, co s tím měli zkušenosti a měli teoretickou možnost něco změnit. Hned poté, co někdo řekl slovo petice, jsem začal psát. Když se třídou ozvala věta: „Tak co, sepíšeme něco?“ tak já už vítězoslavně prohlásil, že něco mám.

Vznikl z toho otevřený dopis. Dopis, ve kterém jsme požadovali, aby kantor svůj postoj k hodinám změnil a věnoval se obsahu předmětu. Nic víc, nic míň. Informace o tomto dopisu se po škole začala šířit jako lavina. Během následujícího dne se pod dopis podepsala více jak polovina ročníku a ještě tentýž den jsme dopis šli odevzdat vedení.

Reakce vedení

Došli jsme za ředitelem školy. Řekli mu o všem, co se stalo, jak to vnímáme, co nám vadí, a co bychom byli rádi, kdyby se začalo řešit. Reakce vedení nás velice překvapila. Velice mile překvapila. Tentýž den se začala situace intenzivně řešit i s ostatními pracovníky školy, kteří mají v této oblasti kompetence a vedení s námi na pravidelné bázi komunikovalo o postupu a sdělovalo nám jak se celá situace vyvíjí.

Uplynulo několik týdnů, skočily maturity a já šel naposledy navštívit vedení s otázkou, jak celá situace dopadla. Vedení o tom, že je v hodinách něco špatně, už předtím něco zaslechlo a tušilo. Nebylo to ale nic, s čím by mohli pracovat, protože nikdo si nikdy hromadně oficiálně nestěžoval. To změnil až náš dopis, na základě kterého mohlo vedení s kantorem rozvázat pracovní poměr. Tato informace potěšila nejen studenty, které by jinak tento kantor vyučoval v následujících letech, ale i některé ostatní kantory na škole, kteří s ním měli problémy.

Co z toho plyne a jaká myšlenka se má šířit?

Povedlo se nám něco, co jsme považovali za nemožné. Nemohli jsme to ale nezkusit. Ani já sám jsem tomu nevěřil a nedával jsem tomu velké naděje. Měl jsem ale sen a touhu za námi něco zanechat a něco změnit. Žijeme přes 33 let v demokratickém státě, ale stále ve spoustě lidech přežívá strach ozvat se. A ve školství tohle platí dvojnásobně. Strach ze zasednutí si na studenta, strach z posměchu, strach z vyčlenění. Jsou to ale naši rodiče, kteří skrze daně platí naše školy a jednou to budeme my, kdo bude platit školy našim dětem. A pokud chceme, aby se tento strach z vyjádření se začal vytrácet a školy celkově se tak stali místem, kde se studenti nebojí vyjádřit svojí nespokojenost, je třeba začít u nás samotných. A to se nám, se vši skromností, myslím že povedlo. Tudíž pokud to teď čte nějaký student, který je v podobné situaci, v jaké jsme byli my, nebojte se ozvat. Jde to!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám