Aby rodina Lambertových jednou pro vždy skoncovala se svými démony, musí se Josh (Patrick Wilson) a vysokoškolák Dalton (Ty Simpkins) vydat dál než kdy dříve, a čelit temné minulosti své rodiny a zároveň novým, ještě děsivějším hrůzám ukrytými za červenými dveřmi….
Série Saw a V zajetí démonů nejsou jedinou hororovou sérií, kterou dal James Wan světu, mimo nich totiž ještě existuje série Insidious. Wan se konkrétně chopil režie prvního i druhého filmu, v případě druhého filmu se poté společně s Leighem Whannelem nově podílel i na scénáři. Zmíněný Whannell (který v sérii ztvárňuje postavu Specse) se následně kromě scénáře chopil i režie třetího filmu a jednalo se pro něj o režijní debut, v případě čtvrtého filmu se poté opět spokojil pouze se scenáristickou a hereckou pozicí, kdy režii filmu přenechal Adamu Robitelovi. Háček ve třetím a čtvrtém Insidious poté tkvěl v tom, že šlo o prequely k prvním dvěma filmům, páté Insidious (které do kin přichází 10 let po premiéře Insidious 2) se ovšem odehrává po druhém filmu. A i tentokrát si režijní debut odbyl někdo, kdo má s touto sérii bohaté zkušenosti – Patrick Wilson. Samotný James Wan poté prohlásil, že se díky faktu, že se režie chopil právě představitel Joshe Lamberta, cítí jako pyšný otec, bylo poté snadné očekávat, že se Wilson (který s Wanem spolupracoval celkem šestkrát) od svého malajského přítele něco naučil. Je tomu ovšem tak ?
Dalo by se vlastně říci, že série Insidious nějak nevyčuhuje od typických duchařských záležitostí, James Wan ovšem vždy dokázal nějak pracovat s atmosférou a přijít s nějakým řemeslně zajímavým nápadem, Leigh Whannell i Adam Robitel poté víceméně zvládli slušně navázat. A pak je tu Patrick Wilson. Insidious 5 je prvním dílem série, ke kterému scénáře nepsal Whannell, ten ovšem alespoň spolu s Scottem Teemsem stojí za námětem filmu, scenáristou filmu je ovšem pouze samotný Scott Teems (Halloween zabíjí, Žhářka). A výsledek je vlastně tak podivně nezajímavý, že to bolí. Insidious 5 v podstatě začíná jako jakýsi Whiplash ve světě umění, kde je na hodinách umění, které nyní studuje zestárlý známý Dalton v podání Ty Simpkinse, prezentováno, že aby člověk přinášel skutečně umění, musí čerpat z nejhlubších vzpomínek. Právě to otevře vzpomínky na Dálavu a návrat Lipstick-Face Demona, kdo ovšem čeká, že se za 107 vlastně bude dít cokoliv zajímavého, ten by měl zchladit očekávání.
Páté Insidious by na jednu stranu rádo pracovalo s motivem těžkého vztahu mezi otcem a synem a poukázat na fakt, že si člověk nejspíš nejdřív musí vyřešit nějaké osobní problémy s vlastním otcem, aby sám mohl být dobrým otcem. Jenže to celé vlastně tak nějak nefunguje, především i díky faktu, že otec a syn spolu moc času na plátně netráví. To, že potom Wilson poté nějak tak neumí pracovat se scénami, kdy mezi sebou mají komunikovat a vést vážné dialogy, by nemuselo být u hororu vyloženě na škodu. Jenomže pak má dojít na ty hororové momenty a v podstatě se ukazuje, že se Wilson nejspíš od Wana nic nenaučil. A že i Wan by z tak pochybného scenáristického mišmaše, který konceptu nepřidává nic navíc, podivným způsobem žongluje s cameo roličkami a přitom by pořád chtěl být tak trochu osudným finále jedné kapitoly této série, dodal něco navíc. Jenže na to je Wilson nejspíš prostě moc krátký.
Ať už se tady řeší rodinné drama, hororové strašení nebo náznaky středoškolské komedie (bratrstvo tu alespoň jednou není sympaticky vykreslené jako banda totálních alfasamců), vlastně to celou dobu tak nějak nefunguje a nejvíce funguje sázka na známé momenty z původních filmů či návrat Lipstick-Face Demona. Ten se sice na rozdíl od Nevěsty v černém nedostává nějakého zajímavějšího vykreslení, i díky zápalu Josepha Bishary (který se mimo jeho ztvárnění i tentokrát chopil docela fajn atmosférického soundtracku) jde ovšem pořád z Lipstick-Face Demona nějaký částečný respekt po vzoru prvního filmu.
Scénář sice pracuje s tím, že si nikdo z ústředních Lambertů nepamatuje události původních dvou filmů, znalci prvních dvou filmů ovšem dost dobře vědí, co se vlastně stalo a tak je to vlastně jen čekání na to, kdy se film dostane na stejnou parketu jako divák a to i přes fakt, že by již dávno měl být daleko za ním. Nemá vlastně pořád ani smysl rozebírat, jak celý scénář tak trochu nedává smysl a minimálně částečně popírá cokoliv, co naznačila předchozí čtveřice filmů, smutnější je, že se vlastně nedaří přijít ani s nějakými funkčními, ale pouze lacinými lekačkami. Emoce skutečně nefungují ani na moment a celé to vlastně působí přesně ,,ideálně“ jako film, který musí vzniknout, protože je na skladě nějaká pořád dost populární hororová franšíza. Série Insidious přitom nikdy neskrývala kdovíjak hluboký potenciál, pátý Insidious ovšem naznačuje, že by možná stálo za to tyto dveře nechat definitivně zavřené.
Film zdánlivě ironicky zasazen do uměleckého prostředí a zpočátku snažící se evokovat Whiplashe v uměleckém prostředí, aby nakonec ukázal, že vlastně žádné umění neskrývá. Patrick Wilson se od Jamese Wana dle všeho nenaučil vůbec nic, výsledkem jeho režijního debutu je hororová podprůměrnost, která ukazuje, že dveře za touhle sérii by bylo rozumné nechat zavřené. To se s příslibem několika možných spin-offů jistě konat nebude, páté Insidious ovšem naznačuje, že je již koncept série stejně dávno vyčerpán….
