Je manželství normální?

Na české i zahraniční politické scéně se mezi konzervativními politiky a dalšími osobnostmi ve veřejné sféře v nedávné době rozmohl trend používání slova „normální“ a volání po návratu k normálnímu světu, obvykle v kontrastu s něčím, co normální není. Čím dál více politiků a politických hnutí staví svou kampaň na hájení tohoto „normálního“ světa. Myslím, že je tedy čas se zamyslet se nad tím, co přesně „normálnost“ vůbec znamená, než ji necháme ovlivňovat naše zákony.

V tomto článku použiji stejnopohlavní manželství jako příklad toho, co je obvykle označováno jako nenormální v kontrastu s normálním manželstvím muže a ženy. (Poznámka ke správné terminologii: žádný legislativní návrh v této republice se nezasazuje o manželství homosexuálů. To, o co usilují kampaně jako Jsme fér je stejnopohlavní manželství. Na tento rozdíl správně upozornil Pavel Hasenkopf když řekl, že i gay si může vzít ženu. Ano, homosexualita je identita a jako taková je z právního hlediska irelevantní. Bavíme se tedy o stejnopohlavním manželství, nikoli manželství homosexuálů.)

Jako mnoho politických hesel, i slovo „normální“ může nabývat mnoha významů v závislosti na kontextu. Na rozdíl od většiny slov je ovšem normálnost jako koncept těžko definovatelná sama o sobě. Přesto se většina lidí nebojí každodenně označovat věci jako normální (či nenormální). Ať tak klidně činí, ovšem na poli veřejné debaty musíme dokázat definovat významy slov, které používáme, jinak je nelze použít k obhajování názorů. V rámci udržení smysluplnosti argumentů bych se tedy chtěl v tomto článku podívat na způsoby, jakými můžeme toto slovo vyložit a jaké následky mají tyto výklady na jeho použití (v politice a jinde).

Jako jedna z prvních možností, se nabízí normálnost jako historická tradice. Normální je tedy to, co má historii. Budiž. Je tedy třeba určit časový rámec toho, co jako „normální“ označujeme. Otroctví je součástí lidské historie téměř od nepaměti, málokdo by ho však v dnešní době označil za normální. Řekněme tedy, že nás zajímá pouze posledních padesát let, doba, kterou většina současných politiků prožila.

Podle této definice opravdu je manželství muže a ženy normální, zatímco stejnopohlavní manželství normální není (alespoň v České republice, v Nizozemsku jsou stejnopohlavní sňatky legální už od roku 2001). Položme si tedy další otázku: je třeba „normální“ věci vždy chránit? Mnoho lidí by jistě řeklo, že ano. Pokud ovšem definujeme jako normální to, co má historii a řekneme, že normální věci je vždy třeba chránit, pak bychom nikdy nemohli prosazovat žádnou změnu, protože každá změna se odlišuje od historie a tím pádem „není normální“.

Musíme tedy připustit, že i kdyby normálnost měla historický základ, musí mít potenciál ke změně, jinak řečeno musí být možné ji přizpůsobit době. To ale znamená, že není definována pouze historií, ale že je ve skutečnosti ovlivněna ještě něčím dalším.

Navíc, když se podíváme na příklady z praxe, zjistíme, že normalita, tak jak je v současnosti využívána, opravdu nemůže mít pouze historický základ. Když se v roce 2012 přijímal nový občanský zákoník, který nahrazoval ten starý s 48letou historií, nikdo nevolal po „hájení normálního světa“. Na druhou stranu, manželství tak, jak ho chápeme dnes, zdaleka nemá takovou historii, jak si většina lidí myslí. Zmiňme například rasově smíšené manželství, které bylo v USA uzákoněno až v roce 1967, přesto by ho dnes málokdo označil za nenormální.

Definice „normálního“ jako to, co má historii, je tedy problematická a neodpovídá tomu, jak je toto slovo prakticky používáno. Obraťme se tedy k oblíbenému nástroji demokracie: většině. Řekněme, že normální je tedy to, co schvaluje většina.

Zde je ovšem třeba se vyvarovat dvou nebezpečí. Zaprvé, pokud něco označíme jako „normální“, je nasnadě, že jiné alternativy v této věci se od normálnosti odlišují, a samy tedy normální nejsou. To ovšem neplatí o názoru většiny, protože lidé mohou uznávat více různých alternativ jako správné. Jinými slovy řečeno, více věcí může být normální zároveň.

Zadruhé, „názor většiny“ není zdaleka tak jednoznačný, jak se o něm mluví. V současnosti máme pouze dva způsoby, jak zjistit názor široké veřejnosti: buď volby/referenda anebo průzkumy. Průzkumy se vždy táží pouze určitého zlomku populace a výsledky pak zobecňují. Jejich závěry také mohou být zkreslené skupinou respondentů, způsobem dotazování a mnoha dalšími faktory. Vždy obsahují určitý prvek nepřesnosti.

Na druhou stranu, volby či referenda jsou v tomto ohledu více vypovídající, není ovšem praktické konat referenda o každém zákoně. Navíc, žijeme v reprezentativní, a ne přímé demokracii; občané tedy záměrně nerozhodují o konkrétní legislativě. Jak by mohli podotknout zastánci tohoto modelu, široká veřejnost v mnoha tématech není dostatečně vzdělaná na to, aby konala informovaná rozhodnutí, a právě proto volíme poslance a poslankyně. V takovém případě se ovšem nelze odvolávat zpět na názor většiny v případech, kdy se nám to hodí.

Pokud i přesto uznáme tuto definici normálního, pak jsme význam tohoto slova zredukovali na názor většiny. Pokud tedy budeme věřit průzkumům, musíme říci, že stejnopohlavní manželství je, podle české veřejnosti, normální (viz Tisková zpráva Jsme fér).

Argumenty využívající slovo „normální“ často jdou ruku v ruce s frází „proti přírodě“. To naznačuje, že normální je právě to, co je v souladu s přírodou. Co ale znamená „v souladu“? Je průmyslová revoluce v souladu s přírodou? Myslím, že kdyby si příroda sama mohla vybrat, byla by spíše proti. Příroda si ovšem nevybírá, vybírají si lidé. A jestli se dá moderní doba nějak definovat, pak je to právě odklon člověka od přírody kvůli vlastnímu prospěchu.

To není nutně špatná věc – v přírodě lidé umírají mnohem více než ve městech s nemocnicemi. Znamená to však, že jsme ztratili právo se odvolávat na přírodu jako na rádkyni. Kromě toho, manželství samo o sobě je jistojistě lidský vynález a nemá s přírodou vůbec nic společného (zvířata nemají matriky). Těžko lze tedy říci, že jedna jeho varianta je více či méně „proti přírodě“ než druhá.

Někteří by možná mohli namítnout, že manželství prostě a jednoduše je svazek muže a ženy. Mohou tím myslet to, že je tak ze zákona definováno. To ovšem nedává smysl – pokud Vám někdo navrhne změnu legislativy, nelze mu odpovědět, že zákon říká něco jiného. Samozřejmě, právě proto je navrhována změna.

Nebo tím mohou myslet definici slovníkovou – tedy podle SSJČ: manželství, zákonem nebo mravem upravené spojení muže a ženy. Podle této definice opravdu stejnopohlavní svazek není manželství.

Je tady ale jedno velké ale. Ačkoli filozofické názory na jazyk jako takový jsou pochopitelně různorodé, většina se shodne na následujícím: jazyk je především způsob mezilidské komunikace. A jako takový je tedy určován lidmi, nikoli slovníkáři. Před prvním česko-německým slovníkem sestaveným Josefem Jungmannem mluvili lidé na našem území „češtinou“ již nejméně několik století.

Češi jsou v porovnání s ostatními národy zvláště vysazeni na „ochranu našeho jazyka“, za což můžeme vděčit naší historii – pravdou však je, že každá instituce, která definuje jazyk jinak než ho lidé používají, se časem stane institucí zastaralou. Slovníky neurčují jazyk. Slovníkáři neurčují význam slov, ale hledají ho v řeči lidí. A tento význam se s časem mění, protože jazyky nejsou ustrnulé, ale neustále se vyvíjí podle potřeb mluvčích.

Spoléhat na slovníkové definice tedy znamená spoléhat na závěry neurčitých lexikografů o tom, co jednotlivá slova znamenají. Na takové definici nelze s čistým svědomím zakládat politické argumenty.

Po dlouhé a upřímně vyčerpávající analýze se dostáváme k samotnému jádru většiny lidských problému: etice a morálce.

Veškeré lidské jednání je do určité míry ovlivněno tím, co považujeme za etické, tedy naši osobní morálkou. Osobní morálka je ovšem, z podstaty, subjektivní. V dnešní pluralistické době je sama existence univerzální morálky otázkou, těžko se tedy lze shodnout na její konkrétní podobě. Přesto ovšem existují určité etické principy, kterými se naše společnost řídí – jak jinak si lze vysvětlit dokumenty jako Listinu základních práv a svobod či Istanbulskou úmluvu, dle mého názoru jsou tyto listiny především konkrétním vyjádřením etických principů.

Lze tedy normálnost postavit na etických principech? Ano, jistěže. Pokud je tedy vaše osobní morálka vystavěna tak, že věci jako stejnopohlavní manželství jdou proti jejím základům, nelze nic namítnout. Je však vaší povinností skloubit tuto morálku s jinými etickými principy: věříte, že společnost by měla vycházet vstříc svým občanům a plnit jejich přání pokud neomezují cizí práva? Měly by mít menšiny stejné postavení jako většina? Mají ho v České republice, nejen de jure ale i de facto?

Vraťme se na chvíli nohama zpět na zem.

Věřím, že pravým důvodem opozice k sociálním změnám nejen v České republice, je ve skutečnosti strach a nejistota. Obyčejní lidé se běžně nezamýšlí nad tím co pro ně znamená „normální“. Normální je to, co je jisté a známé. Normální je to, co nevyžaduje žádné filozofické meditace. Prostě a jednoduše, to, co je normální. A politici jsou voleni obyčejnými lidmi.

Možná tedy normálnost nemá žádnou uspokojivou definici, a to velice záměrně. Právě tato neurčitost je, dle mého názoru, to, co tomuto slovu propůjčuje takovou moc ve sféře veřejné debaty. Každý si za něj může dosadit co chce, a je tím oproštěn od dalšího obhajování svých názorů.

Závěr je tedy až překvapivě jednoduchý: slovo „normální“ ve skutečnosti nic neznamená. Je to pouze, když využijeme anglicismů, buzzword. Je používáno jako vše-objímající pojem pro konzervativní názory, zvláště v sociální oblasti. Na tom samozřejmě není nic špatného, znamená to ovšem, že normálnost není důvod. Tím chci říci, že politické postoje nelze obhajovat tím, že jsou normální. Pokud pro ně nelze nalézt žádný jiný důvod než toto, pak jsou iracionální, a na iracionálních postojích nelze stavět funkční politiku.

Chci tedy upozornit především na odnož konzervatismu, jejíž ideje nejsou založeny na odůvodněných vědeckých či etických postojích, ale na jakési neurčité touze po uchování starých pořádků, po „hájení normálního světa“, bez ohledu na to, zda jsou tyto pořádky prospěšné či škodlivé. Před takovými názory je třeba se mít na pozoru, a důkladně se nad nimi zamyslet, než je necháme ovlivňovat naši politiku.