Tereza Dvořáková: Jak na dostupné a kvalitní bydlení? Stačí se podívat do zahraničí
Představte si situaci, že bydlíte na nijak vábném sídlišti se všemi problémy, které sídlištní bydlení nabízí. Do centra města se tak dostáváte poměrně složitě, služby a firmy v místě vašeho bydliště v podstatě nejsou, a tak za nimi musíte jinam. Možná ve vaší blízkosti funguje nějaký klub pro děti. Obec rozhodně dlouhodobě neinvestuje do oprav chodníků a veřejných prostranství, a tak to také v místě vašeho bydliště vypadá všelijak. Nejraději byste se z místa odstěhovali, ale jste tu doma, a navíc je pro vás složité najít alternativní bydlení jinde.
Pro mnohé čtenáře možná blízká zkušenost. A teď si představte, že vás obec osloví a požádá, abyste byli součástí rady občanů a vyjadřovali se k tomu, co byste v místě svého bydliště potřebovali. Návrhy společně diskutujete a obec s vámi a dalšími obyvateli čtvrti skutečně probírá a hledá řešení. Některé věci se v místě vašeho bydliště změní rychle, třeba se objeví nové služby a firmy, vaši sousedé si mohou vymyslet společnou činnost a tu rozvíjet (někteří si zvolí zahrádkaření, jiní komunitní kurník, někteří aktivity pro děti). Obec vaše aktivity finančně podporuje a k tomu spolu s odborníky, architekty řeší plán oprav a proměny ve vaší čtvrti. Za pár let vedle vašeho domu vyrostou nové byty a přistěhují se noví sousedé, zboří se staré nefunkční budovy a vznikají nová a kvalitní prostranství pro trávení volného času dětí i starších obyvatel. A tak se situace vaší čtvrti postupně mění. Už byste se odsud možná ani stěhovat nechtěli.
Že je to iluze? Ne tak docela
Přesně takto totiž dochází k postupným proměnám různorodé výstavby na moderní bydlení v Německu, Francii, Holandsku nebo v sousedním Rakousku. Investice do proměny celých čtvrtí a na podporu obyvatel měst obce získávají z EU fondů, státního rozpočtu, z bankovních úvěrů i ze své vlastní kapsy. Rozdíl totiž je, že v zahraničí obce chtějí ochránit obyvatele včetně těch ekonomicky slabších a zároveň rozvíjet kvalitní bydlení a státy jim v tom vychází vstříc. Pro české čtenáře to může znít jako pohádka, ale tuhle pohádku jen pár kilometrů od českých hranic už více jak třicet let naši sousedé proměňují v praxi. Stačí se jet podívat do Vídně nebo do německých Drážďan či Leinefelde.
Regulované nájemné
Nejen že tam najdete bydlení, do kterého byste se rádi možná ihned nastěhovali, ale dokonce zjistíte, že i když máte nízké příjmy, můžete zde získat byt a k tomu ještě za regulovaný nájem, který odpovídá vaší ekonomické situaci. Soukromí majitelé totiž musí splňovat různé podmínky, a tak nenabízí pouze velké byty dobře situovaným domácnostem, ve stejném domě najdete také menší a cenově dostupné bydlení určené nízkopříjmovým domácnostem, tzv. sociální bydlení.
Vejdete se do 20 %?
Regulace je ale také štědře kompenzovaná finančními pobídkami ze strany státu. Chcete státní dotace na opravu vaší nemovitosti? Chcete investovat do nové výstavby bydlení? Můžete, ale za našich podmínek, říkají v Německu, Rakousku či Francii. Tou hlavní podmínkou, kterou uplatňují napříč evropskými zeměmi, je povinné procento sociálních bytů. A vězte, že nejde o projekty na bydlení, které žádnou nízkopříjmovou rodinu v realitě neviděly. Opak je pravdou.
V Anglii například mohou obce samy vybírat část nízkopříjmových nájemníků do bytových domů v soukromém vlastnictví. Umožňuje jim to totiž legislativa. V některých Německých městech vám jasně stanoví minimální 20–40 % podíl sociálního bydlení v proměňované či nově vystavované zástavbě. V jednom bytovém družstvu se tak setkávají lidé s různými příjmy a většina z nich také hradí regulované nájemné. Znovu jim to umožňuje legislativa.
Podle šetření OECD z roku 2021 tvoří sociální bydlení v Holandsku celkem 40 % bytového fondu, v Rakousku je to 20 %. V Německu je bydlení řešeno různě, v Mnichově má tvořit sociální bydlení celkem 40 % trhu s byty. Ve Francii mají obce dle zákona Loi d´Orientation pour la Ville z roku 1991 zajistit na svém území 20 % sociálních bytů z bytového fondu.
Už žádné prázdné byty
Tohle také není iluze, ale řadu let fungující praxe v zahraničí. Nikdo nechce v obci prázdné byty, ale nájemníky. Proto zas a znovu evropské státy přijímají zákony, kterými prázdné byty omezují či alespoň finančně postihují. Majitelé neobsazených bytů a nemovitostí tak platí v Anglii až o 300 % vyšší daně z nemovitosti než za obsazený byt. Zajímavý je přístup Mnichova, kde město pokutuje majitele neobsazeného bytu či bytu nabízeného pouze ke krátkodobému pronájmu částkou až 500 tisíc eur. Za 13 let – do roku 2018 – se jim podařilo navrátit do dlouhodobého pronájmu celkem 1800 bytů. To není málo. Umožnil to ale až schválený zákon.
Zdá se vám také logické, že by měli poskytovatelé sociálního bydlení splňovat základní podmínky, které jsou zakotvené v legislativě a vy se na ně můžete vždy odkazovat? Že v bytech není plíseň a jiné podobné neduhy stavebně technického charakteru? Že stát stanoví maximální výši nájmu, přes kterou nejede vlak?
Dočkáme se i v Česku?
České vlády, ať již byly více sociální, populistické, či pravicově zaměřené, stále oddalují předložení chystaného zákona o sociálním bydlení. V legislativním plánu vlády ČR se tak střídavě zákon objevuje, mizí a znovu objevuje. Figuruje trochu jako přízrak, kterého se kde kdo může bát. Autorka tohoto textu neví, jak vypadají varianty chystaného zákona, ale díky zájmu lidí z Ministerstva práce a sociálních věcí o téma sociálního bydlení mohla nějaký čas studovat praxi v zahraničí.
Zákony na podporu sociálního bydlení se tam staly prvním systémovým nástrojem, který státy přijaly, když chtěly svým občanům zajistit cenově dostupné bydlení. Držme si palce, aby se tolik potřebný zákon o sociálním bydlení dostal také na pořad dne jednání Poslanecké sněmovny a prošel do dalších čtení. Nejen lidé na ministerstvech, ale i obyvatelé sídlišť jsou si totiž dobře vědomi, že legislativní změna je nutná.
Autorka je antropoložka, výzkumnice a analytička z Ústeckého kraje, autorka analýzy Kam umístit sociální bydlení? Analýza ideálního počtu sociálních bytů v obci i domě: zahraniční zkušenosti a přenositelnost dobré praxe do ČR.
Komentář vyšel v časopise Romano voďi 1/2023.
