Článek
Já se vůbec nebráním onomu označení „svět“.
Divadlo je fenomén, který provází lidstvo od jeho kolébky. Drze tvrdím, že ve svých nejrannějších formách výrazně pomohlo k jeho rozvoji.
Nutilo příslušníky člověčí smečky naslouchat jednoho druhému, pozorovat a přemýšlet o tom, co mi můj druh v životě chce vlastně naznačit. Nebylo totiž prozatím srozumitelnějšího způsobu sdělení, že tímto směrem je potrava, cesta, nepřítel. Sdělovatel, komunikátor, musel zapojit fantazii, schopnosti, nasadit své veškeré nadání, aby se ostatní domákli, co jim chce naznačit. Dalo by se říct, že na takové dovednosti mnohdy záviselo štěstí, ba i život celé tlupy.
Když byl komunikátor, odesílatel, nadaný, stačilo mu pár zvuků, gest, pohybů, někdy i pachů k tomu, aby se komunikanti, příjemci, chystali na útěk, ozbrojili se do útoku, nebo vyrazili po stopě večeře. Naopak nenadané dřevo způsobilo, že ostatní na něho nechápavě zírali a obsah jeho komuniké pochopili, když už bylo zpravidla pozdě. Lehce se stávali potravou pro zvěř, neřkuli pro jiné lidi, přinejhorším je dřevák odsoudil k nedůstojné smrti hladem.
Divadlo se tedy stalo nástrojem přírodního výběru a divím se, že na to pan Darwin nepřišel sám.
Ačkoli byl komunikátor nadaný, je pravdou, že jeho zvuky, gesta, pohyby i pachy obsah jeho komuniké občas nezpřehledňovaly. Jeho tlupa byla tedy motivována naučit se spolupracovat, používat prvotní formy sebereflexe. Začala se učit. Komunikátor byl nucen na jejich požadavky adekvátně reagovat. Při svém sdělení přestal používat zavádějící pachy, postupně při vzájemné interakci ujednotil gesta pro jednotlivé pojmy (mamut, pralev, pražena, nebezpeční hajzlíci z opačné strany savany a podobně), s těmito spojil adekvátní zvukový doprovod, čímž byly položeny prazáklady řeči.
Ovšem, tato námaha se mu vyplatila. Získal mezi svými specifický sociální status, svým způsobem jisté mocenské výsady i prestiž.
Ten, co mu nejlépe a nejrychleji porozuměl, se vždycky podrbal na čele. Dal tak ostatním na vědomí, že ví, co se má dělat. Stal se tak prvním ve smečce a díky jeho gestu si začal říkat náčelník. Zatoužil mít svoje postavení, prestiž a moc. Komunikátora znenadání cítil jako svou nevítanou konkurenci,
Přišel čas, kdy na jeviště dějin (opět spojitost s divadlem) nastoupil nový náčelník. Poučen z předchozích náčelnických nezdarů, také s využitím rodové paměti, dokonale napodobil chování komunikátora, okopíroval jeho gesta a dlouhou přípravou zdokonalil svůj verbál a převzal jeho roli. Stal se vlastním komunikátorem s vlastním komunikačním kanálem a stovkami variací obsahu opakujícího se komuniké, kterým dovede ovládat desítky až tisíce podkomunikantů.
Aby nevypadal nevděčně, přidělil divadlu, ve snaze jej co nejvíce upozadit, zcela novou roli.
Divadlo, jako instituce, tuto revoluci přežilo. Sice se dostalo na samý okraj společnosti ale těm, kteří jemu zůstali věrní, dovedlo zajistit jednoduché živobytí. Poskytovalo jim navíc možnost rozdávat jiným radost. S nimi si ti věrní hráli, a tak se stali herci. Ti, co se na jejich radostné křepčení dívali, se stali nadšenými diváky.
Lidi měli rádi divadlo a divadlo mělo rádo lidi. A bylo nesmírně trpělivé. Vědělo, že ho davy budou potřebovat.
A jeho čas jednou přišel. My dnes těm dobám říkáme různě: renesance, osvícení a podobně, ale vždycky jsme k zvládnutí takového nelehkého období potřebovali ten zvláštní svět, co má svoje pravidla a zákonitosti. Neobešli bychom se bez něho ani dnes. Stejně jako bez vody, vzduchu, nebo dechu.
Protože mám rád divadlo, přeji mu, ať nám tahle potřeba vydrží až do konce věku lidí na tomhle světě.
