Po domluvě s Aňou Geislerovou tedy stojím na červeném koberci za Thermalem. Vtom mně pípne SMS. Píše britská PR manažerka filmu Hypnóza a dává mi na výběr ze dvou termínů, kdy bude možné udělat rozhovor s Astou Kammou August. To je skvělá zpráva, jelikož se dalo čekat, co se nejhvězdnějších hostů týče, že nebudou souhlasit s rozhovorem pro každého z té dlouhé řady lidí, kteří si o něj řekli. To by pak na západě Čech nedělali nic jiného. Dcera oscarového režiséra Billeho, se kterým jsem měl možnost mluvit v roce 2019 na Febiofestu, a herečky Pernilly, která má vedle Star Wars pozoruhodnou roli taky kupříkladu v dramatu Call Girl, patří sama k těm herečkám, jejichž kariéru se rozhodně vyplatí sledovat. I proto, že v roli dokáže vyjádřit emoce pouze svýma očima, což je dneska celkem vzácnost.

Během odpovídání PR manažerce si vedle mě nečekaně stoupnou festivaloví řidiči, kteří vozí právě ty největší hvězdy. Aniž bych o to prvoplánově stál, dozvídám se pikantnosti z vození Russella Crowea, Alicie Vikander a Ewana McGregora, které tady však nehodlám zveřejňovat, protože MAGAZÍN FDb je seriózní internetový plátek. Po zeditování rozhovoru s Gabrielou Mikulkovou vybírám film na večer, jenže možnost je už jenom na Povahu lásky. „Sisu to sice není, ale třeba to bude i tak fajn,“ říkám si před projekcí. A po ní dodávám: „OK, možná jsem měl zkusit vyrazit na Narušitele. Feministický body horor představuje subžánr, který přece zní docela dobře.“ Každopádně mně něco říká, že příště se při výběru filmů, když nebude možnost vyrazit na něco od Masumury, bude stejně dobré soustředit sekci Horizonty.

Jedna z věcí, na kterou metropole o necelých padesátitisících obyvatelích nebyla připravená, je obrovský zájem o KVIFF. Jen akreditací (pro držitele festival passu, pro novináře, pro filmové tvůrce a profesionály) bylo vydáno skoro 11 000!!! Ty, kteří žádné neměli, a přesto do Varů během těch devíti dnů roku 2023 vyrazili, už asi nikdo nikdy nespočítá. A takový dav se musí někde ubytovat. Míst existuje hodně, kapacitně ale už nestačí. Na jednu stranu je to hezké, protože takový divácký zájem kolikrát neprovází ani přehlídky v Benátkách, Montrealu či San Sebastianu, na tu druhou to znamená, že zbývající dvě noci budu muset bydlet mimo město.

 










hrad Andělská hora
 

Čtvrtého července se v USA slaví Den nezávislosti. Tak by to možná chtělo vyrazit na nějaký americký celovečerák. Čistě takových, tj. nekoprodukčních, se mezi 185 nachází třináct, z toho Master & Commander: Odvrácenou stranu světa, Druhou šanci a Princeznu nevěstu už jsem viděl. Některé další půjdou i do běžné distribuce (např. Fremont). Šampióni se patrně nemůžou vyrovnat originálu, jakkoli si Bobby Farrelly přizval ke spolupráci Woodyho Harrelsona. Toulaví králové: Příběh Gogol Bordello lákají proto, že jejich song zazní v jednom z mých nejvíc nejoblíbenějších filmů, tedy v Perfektním dni. Nicméně razím teorii, že na festivalech je vždycky lepší zhlédnout hraný (s přimhouřením očí animovaný) film, nežli dokumentární. Proto jsem v minulosti vynechal profil Williama Friedkina, proto přeskočím i medailon o Jean-Lucu Goddardovi. Původní disneyovská Sněhurka se tváří býti nejschůdnější, jenže začíná v době, kdy dělám rozhovor s Astou Kammou August. Další americké počiny v programu se rovněž kryjí s jinými, které potřebuju upřednostnit.

Třeba Hypnózu, ve které zmiňovaná švédská herečka ztvárňuje hlavní ženskou úlohu. Startuje už v 8:30, ale spočítám si, že dneska je jediná šance vypravit se na hrad Andělská hora. A protože mě hrady baví, tak si klidně rád přivstanu. Nemůžu napsat, že bych byl stejně nadšený jako ze Svojkova nebo ze Zvířetic nebo z Pařezu, na kterých jsem byl nedávno. Přeci jen moderní točitá schodiště a monstrózní vysílač nepatří k věcem, ze kterých by dýchala středověká minulost. Ovšem co se rozlohy týče, není na tom „Engelsburg“ vůbec špatně. Blíží se osmá hodina, což znamená nutný odjezd do Varů. Zaparkuju shodou okolností hned za autem s nápisem „Děti Nagana“, takže si vzpomenu jak na samotnou olympiádu, tak na film, tak na setkání s Dominikem Haškem, se kterým jsem domluvený na velkém rozhovoru. U dalšího auta potkávám pantofle (viz obrázek) a o kus dál se rozesměju, když si vybavím, kterak se mě tady včera jedna postarší paní snažila přesvědčit, že svoje bezmála čtyři metry dlouhé auto do třímetrové mezery mezi dvěma dalšími auty určitě narvu.

 










něčí neuklizené pantofle
 

Po Hypnóze (pouze filmu, nikoli stavu vědomí!) celkově popáté vybírám vhodný příspěvek na naše fb stránky a doplňuju otázky pro Astu Kammu August. Rozhovor s ní probíhá skvěle. O jejích rodičích jí dokonce říkám věci, které sama nevěděla. Pak se mě ptá, jestli Ewan McGregor už odjel, že by se s ním ráda setkala. I proto, že její matka přece taky hraje ve Star Wars. Následně mažu do Domu ČT na setkání s tvůrci Němých tajemství. „Už je tam plno, už nikdo nesmí dovnitř,“ říká milá mladá slečna před vchodem. Naštěstí po chvilce někdo odchází, takže si můžu vyslechnout i tu (ne)otázku staršího pána, kterou rozesměje všechny přítomné. Tenhle snímek, ve kterém se objeví i Jana Plodková či ten Jirka Havelka, vypadá opravdu zajímavě, jelikož nabízí přesah, jaký by měl být srozumitelný taky jinde ve světě. Po setkání se pozdravím s vynikající českou herečkou, kterou zmiňuju v předchozí větě, a pokračuju tam, kam směřuju už od příjezdu do Varů.

Výstava Barrandov studio: 90 let od první klapky byla něčím, co jsem za žádných okolností nechtěl propásnout. Galerie umění stojí už bokem hlavního dění, ale ani to mě nezastaví. Možnost podívat se na vystavené artefakty, včetně kostýmu, který měla na sobě samotná Adina Mandlová (!), je až příliš lákavá. Stálo to za to, byť expozice – rozdělená na dávnou minulost a barrandovskou současnost – mohla být obsáhlejší. Právě začíná dokument Kouzelný kopec. Nemám v úmyslu se dívat na celý, leč nakonec zůstávám. Kupuju si klapku, což jsem si vždycky přál (opravdu klapku, tj. za začátku s ‚k‘ a ne s ‚š‘), k ní pár dalších drobností a peláším, co mně nohy stačí do Thermalu, kde na mě čeká Veselá dívka.

 
telegraf z filmu Přednosta stanice
 

Skoro 2,5 km dlouhou vzdálenost dávám rychlochůzí za 11 minut, což musí být nový světový rekord. Film startuje v pět. V 17:03 přicházím k sálu, aby mně bylo řečeno, že nemůžu dovnitř, protože je plno, a tím, že jsem nedorazil do 16:55, se ze mě stal excommunicado, tak jako z dalších dvou lidí, co přišli krátce po mě. Co se dá dělat. Leda najít náhradní řešení. To se nazývá Holky jsou v pohodě, přičemž docela v pohodě je i film. Není čas ztrácet čas, a tak se vydávám zpátky do Puppu, protože v tamním kině právě skončilo historické drama Ve jménu cti a jeho režisér Vincent Perez se scenáristkou Karine Sillou právě odpovídají na otázky publika, až se přihlásí jiný starší pán. Jestliže ten u Němých tajesmtví rozesmál, tenhle ještě o dost víc, jenže všechno myslel v dobrém, a tak si právem vysloužil potlesk. Ohlédnu se a prakticky hned za mnou sedí Marek Adamczyk a Eva Samková, resp. teď už Adamczyková. Mluvit s ní v roce 2015 bylo fajn. Po Q&A jdou všichni dozadu, ven ze sálu, zatímco já se vydávám opačným směrem a strávím zhruba tři minutky pokecem se jmenovaným rodákem z Lausanne.

Ptám se třeba, jak náročné bylo najít správné lokace, zvláště pak ty pro scény soubojů. Vincent Perez odpovídá: „To bylo náročné. Hodně náročné. Samozřejmě jsme na to měli lidi, kteří lokace hledali, ale vždycky se na nich našlo něco, co nefungovalo. Například stodolu, kde hlavní ženská hrdinka bojuje, jsme našli díky satelitu, respektive google mapám. Ale i tak to bylo těžké, protože produkce řekla, že je to příliš daleko, na což jsem já řekl, že je to jediné místo, kde to můžu natočit. Dneska navíc přímo v Paříži nemůžete v některých ulicích vůbec natáčet. A když, tak je to drahé.“ Říká taky, že ve Francii bude mít jeho film premiéru až 27. prosince. A kdy bude znovu režírovat? „Mám dva projekty. U jednoho píšeme scénář a jeden už je napsaný. Jeden je historický muzikál, co se odehrává ve 20. letech, druhý je psychologický thriller, který se odehrává uprostřed moře.“ Cool.

Zpátky do Velkého sálu hotelu Thermal, kde před začátkem Královnina gambitu promlouvám s Jirkou Havelkou, jenž si pro nedostatek míst „ustlal“ na schodech. Taky se mně to ve Varech už víckrát stalo. Odjezd zpět na místo dočasného bydliště se neplánovaně odkládá o dvě hodiny, až na půl čtvrtou ráno, protože po projekci potkávám sympatickou Veroniku, která toho o filmu hodně ví. Dokonce o něm učí. Druhý den si tak musím nechat ujít Masumurovu Zpověď manželky, nicméně na závěr pobytu mě čekají jeho Obři a hračky. Dopoledne si teda sepisuju dosavadní zážitky, avšak ten možná úplně největší se má odehrát dnes, 5. července 2023 v 18:00, na kdy je plánován příjezd Robin Wright. Budu to mít tak tak. Ale to je vlastně až večer. Takže co s odpolednem?

Na chvíli vyrážím na Meet & Greet s tvůrci Hypnózy. Jenže někoho v KVIFF.TV PARKU napadlo do toho pustit hlasitě hudbu. A navíc začalo fest pršet. „Dešti, neprš!“ prosil hlavní hrdina Apocalypta Jaguáří tlapa, jelikož jeho syn jménem Želvy běží byl se svou matkou zaseknutý v díře a hrozilo jim utopení. V tomhle precizním bijáku navzdory prosbě déšť nepřestal. Zkouším tedy to samé ve Varech a … taky nic. V jedné sekundě se rozhodnu oželit Talk s tvůrci Dětí Nagana a nedostanu se ani na Čaj o třetí, kde budou mluvit ti, kdož v říjnu uvedou do kin Bratry. Místo toho jdu na Papažův zákon. Název na první pohled nenapovídá, že by mělo jít o podívanou, jaký by mě měla bavit, nicméně mě zaujalo jméno režiséra. Marco Bellocchio se podepsal pod výborného Prvního zrádce. Byla to trefa do černého, protože ač pochází z Itálie, pro tuhle jeho novinku se přesně hodí anglický výraz ‚spellbinding‘, tedy ‚fascinující‘.

 
prázdné kino? To se ve Varech stává jenom po skončení poslední projekce

Soumrak laskavosti až taková pecka není. Před ním jsem stihnul kousek zajímavé rozpravy s Denisou Barešovou, po něm v rychlosti rozebírám pár dosud zkouknutých filmů s Anjou, co žije v Los Angeles. Ale teď už honem za Robin Wright. Cestou opět potkávám Annu z Chorvatska, která se stále usmívá. Nebývá to zvykem, ale tentokrát se to zrovna stalo: Jenny z Forresta Gumpa přijela úplně včas, takže zahlédnu akorát její nohu. I to se počítá, ačkoli vidět ji celou by bývalo bylo určitě lepší. Dostávám se do Puppu a zcela výjimečně si říkám, že chviličku počkám, jestli se ještě neobjeví. A zatímco čekám, kolem mě postupně procházejí:
bývalý fotbalový reprezentant Tomáš Ujfaluši s atraktivní tmavovláskou
uklízečka s vysavačem
prezident MFF KV Jiří Bartoška, který se nedlouho předtím setkal s prezidentem ČR Petrem Pavlem
dosluhující generální ředitel ČT Petr Dvořák
všímavý člen ochranky
už dříve dvakrát zmiňovaný Jirka Havelka
němečtí turisté (on a ona) v nejlepších letech
znovu prezident MFF KV Jiří Bartoška (tentokráte zleva doprava)
výkonný ředitel MFF KV Kryštof Mucha
sličná blondýnka v maximálně slušivých šatech
a nedaleko na všechno z veliké fotky dohlíží Michael Caine
akorát ta Robin Wright se teď holt nikam nechystá.

Zato já se musím přesunout do divadla na Temnou hmotu. Uvedou ji íránští tvůrci, včetně dvou hereček, které ve scéně, kdy si jedna z nich sundá hidžáb, nadšeně tleskají. Cestou do Thermalu se konečně napiju z jednoho z místních horkých pramenů. Pálí, ač jsem poctivý. Dávám se do řeči s kameramanem Davidem Ployharem a jeho bráchou Jiřím, který si mě nedávno v kině Lucerna spletl se zaměstnancem Filipem. Inu, jak zpívá Karel Gott: „Jó, to se, páni, někdy stává.“ Omlouvá se mně za to, což ani nemusel. Vždyť je to jen veselá příhoda. Každopádně tohle setkání mění situaci, čili tak tak stíhám povinně koupit místní vyhlášené oplatky a hurá zpátky do kina, resp. do divadla na Obry a hračky.

Kolonáda už je kolem půlnoci vylidněná, pouze Ivan Trojan někam pospíchá. Jinak si všichni kráčí pohodovým tempem. A to je přesně ono! Návštěvníci a návštěvnice MFF KV působily po celou dobu naprosto zrelaxovaným dojmem, včetně té poloopilé slečny, co minulou noc ve tři ráno požadovala zapůjčení mých slunečných brýlí, které jsou mimochodem přesnou replikou těch, co nosí Arnold coby T-800 v Terminátorovi 2: Dni zúčtování. Zažil jsem filmový festival, kde lidi rozhodně takhle bezvadně nepůsobili. Nicméně, už odbyla první hodina ranní a mě kvůil jiným zařizováním čeká daleká cesta. Tenkrát před patnácti rokama jsem z Varů taky odjížděl v noci. Přesto šlo o jednu z nejnáročnějších jízd, jelikož hustě pršelo a podobný nápad měla řada dalších, takže jsem 220 km urazil i kvůli kolonám nikoli za tři, nýbrž za pět hodin. Tentokrát ale všechno probíhá na pohodičku.


MINIRECENZE ZHLÉDNUTÝCH FILMŮ JSOU K DISPOZICI TADY

PRVNÍ ČÁST JE K DISPOZICI TADY

LECKTEROU AKCI Z MFF KV LZE DOHLEDAT TADY