„Kundera? Toho neznám,“ říká Tomáš Vjačka mezi sádrokartony, asfaltovými pásy na střechy a míchačkami. Škoda. Stavební firma Vjačka totiž sídlí v někdejším kině v ostravských Petřkovicích, kde se odehrává jedna z klíčových scén Kunderova slavného románu Žert. Díla, které odstartovalo autorovu globální slávu a bylo přeloženo do desítek jazyků včetně hebrejštiny, japonštiny či katalánštiny. O petřkovickém kině si tak četl, a pořád i čte, doslova celý svět.
V petřkovickém biografu došlo k milostnému vzplanutí hlavního hrdiny Žertu k poněkud záhadné dívce Lucii s „nenápadně pěknou tváří“, jak ji popisuje spisovatel. Po smrti Milana Kundery by se z objektu klidně mohla stát i kulturní památka. Poutní místo pro ctitele autorových děl nejen z Evropy. Žert byl kromě němčiny, angličtiny, polštiny a dalších evropských jazyků přeložen i do turečtiny nebo korejštiny.
Kino v ostravské čtvrti Petřkovice, v němž se nepromítá od devadesátých let, stojí ve stejné ulici, v níž se narodila Hana Zagorová. Zda se ti dva potkali, ví bůh, ovšem Kundera je mnohem větší globální celebritou než populární česká zpěvačka. Jeho román Žert má třeba jen ve španělštině 37 vydání a posmrtná hispánská verze jistě vyjde v řádu měsíců.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: První ženou Milana Kundery byla neteř Huga Haase. Osudovou láskou televizní hlasatelka
Milostný příběh Lucie a Ludvíka
„Kundera? Neznám,“ přiznává Tomáš Vjačka ze stavební firmy Vjačka v ostravských Petřkovicích. Jeho otec Milan o něm teď slyšel v televizi. „A co má ten Kundera společného s naší firmou?“ ptá se majitel stavebního podniku. „Bydlel tady?“ Musím ho zklamat: „Nebydlel, jen tu byl jednou v kině. Ale napsal o tom v románu Žert, který si oblíbili i Japonci.“ Vjačku zajímá, co o kině napsal, tak cituji:
„Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn nápis: KINO.“ Kundera přitom není autor, který se drží místopisu. Konkrétní reálie ve svých dílech jmenuje minimálně, raději fabuluje. Že zmínil zrovna Petřkovice, to je vlastně velká čest.
Hlavní hrdina Žertu se jmenuje Ludvík Jahn a v petřkovickém kině se do Lucie doslova bezhlavě zakouká: „A tehdy jsem poprvé uviděl Lucii. Šla právě proti mně; vcházela na dvůr biografu: proč jsem ji neminul a nešel dál?“ Už je pozdě, v tu chvíli v románu začíná několik měsíců trvající dobývání dívčina srdce. „Dívka vešla do hlediště; šel jsem za ní, v poloprázdném sále ztratila čísla na vstupenkách smysl a každý si sedl, jak chtěl; šel jsem do téže řady jako Lucie a sedl si vedle ní.“
Kino v Ostravě-Petřkovicích z Kunderova románu Žert. Současný stav. Kinosál se proměnil v sídlo stavební firmy Vjačka. Dochovala se původní slepá okna v sále s barevnými skly. Zdroj: Ivan Motýl
Kino v Ostravě-Petřkovicích z Kunderova románu Žert. Současný stav. Kinosál se proměnil v sídlo stavební firmy Vjačka. Dochovala se původní slepá okna v sále s barevnými skly. Zdroj: Ivan Motýl
Co zůstalo z románového biografu
Projektant Jaroslav Mikula z firmy Vjačka sice nezná jména Kunderových knih, ochotně ale ukazuje, co zůstalo z původního biografu. Kinosál si uchoval dispozici, místo sedaček je tu ale uložen stavební materiál. Na místě zůstala i zaslepená historická okna s barevnými skly. A také promítací kabina, která vystupuje nad úroveň střechy a trochu působí jako kapitánský můstek. Tahle loď ovšem ztroskotala už někdy na počátku devadesátek.
„Přestali tu promítat hned brzy po revoluci, možná ještě předtím, úplně si nevzpomínám,“ vypráví 52letý Jiří Golich z Petřkovic, majitel místního baru Barkson. „Kunderu mám rád, Žert, Nesnesitelná lehkost bytí,“ jmenuje autorovy romány. „Jako kluk jsem tu chodil každý čtvrtek na promítání pro školáky, vstupenka za korunu. V pátek s rodiči, to už bylo za šest korun.“ A jaký tu viděl první film? „Hop – a je tu lidoop,“ vzpomíná. Českou komedii s Josefem Kemrem z roku 1978. A první velký filmový zážitek? „Kriminálka Svatý rok s Jeanem Gabinem.“
Kino v Petřkovicích. Kundera přesně popisuje vchod do kina i vitrínky s programem. Zdroj: Se souhlasem Tomáš Kudeljnjak
Kino v Petřkovicích. Kundera přesně popisuje vchod do kina i vitrínky s programem. Zdroj: Se souhlasem Tomáš Kudeljnjak
S Kunderou v kině
Golich ukazuje do úzké uličky mezi domy, kudy se chodilo ke kinosálu. Mezi činžákem a hospodou U Ohřálů, výčepu se také říká Blecha, za komunistů to byl postupně hostinec Na Vsi a U Kina. Biograf stojí ve dvoře. A Kundera v Žertu tento vstup popisuje až s dokumentární přesností: „Mezi budovou a vedlejším domem byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů.“
Kundera tohle kino proslavil ve Spojených státech, Spojeném království ale i u malých národů, Žert vyšel třeba v bosenštině, slovinštině či katalánštině. „Kdy jsem tu byl naposled? Vybavuje se mi film Upír z Feratu z roku 1981 od režiséra Juraje Herze,“ vypráví před petřkovickým kinem Petr Čichoň. Spisovatel a zdejší rodák, už dávno ale žije v Brně, což je Kunderovo rodiště.
Jak se Kundera dostal do Petřkovic?
„Přemýšlím, kdy tady v kině Kundera mohl reálně být. Popis Petřkovic je přesný, dokonale v Žertu vylíčil i podobu petřkovického náměstí,“ navádí mě Čichoň k následující pasáži v Žertu: „Městská ulice; padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala pseudogotická stavba z červených cihel.“ Tou červenou budovou je škola, učí se v ní dodnes.
Čichoň přemítá: „Kundera tady v kině mohl sedět už počátkem padesátých let, když jezdil do Ostravy na takzvané literární brigády.“ Brněnský básník Milan Kundera byl s Ostravou skutečně spjat již v Gottwaldově éře. Do města horníků a hutníků přijížděl jako angažovaný mládežnický autor, aby se jako člen literárních úderek poklonil stachanovcům na přední linii výstavby socialismu. K budovatelským veršům z této éry se ale později ve francouzské emigraci příliš nehlásil. Vlastně vůbec, zazdil je v paměti.
V paměti zazděné verše
Kunderovy ostravské verše lze najít například ve sborníku Spisovatelé Ostravsku z roku 1953. Mezi šachtami a ocelárnami líčil osud ostravského horníka navracejícího se po únoru 1948 z Francie. Do Francie odešel ve třicátých letech v čase hospodářské krize, zpátky ho přilákala možnost podílet se na budování komunismu.
V básni Slavnost návratu Kundera ústy horníka kritizoval francouzský kapitalismus a zároveň obdivoval socialistický řád, který jako maják jednou ukáže cestu celému Západu: „Tobě já navždycky / chci svoje ruce dát / a já tě, země má, / chci změnit na maják, / tak aby svítilas mým starým kamarádům / do světa podlého, / když stávkují a doma není / už ani kousnout do čeho,“ napsal Kundera do sborníku Spisovatelé Ostravsku.
Že se mladému levicovému spisovateli nakonec nestane životním majákem socialistické Československo, ale bude to demokratická Paříž, tehdy Kundera nemohl tušit. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.
Kino v Ostravě-Petřkovicích z Kunderova románu Žert. Současný stav. Ve věžičce nad sálem sedával promítač. Zdroj: Ivan Motýl
Kino v Ostravě-Petřkovicích z Kunderova románu Žert. Současný stav. Ve věžičce nad sálem sedával promítač. Zdroj: Ivan Motýl
Záhadná dívka z biografu
V Žertu spisovatel dlouze popisuje i samotný kinosál v ostravské čtvrti Petřkovice. Čtenáře samozřejmě více zajímají vnady Lucie: „Díval jsem se na ni, pozoroval jsem její venkovskou trvalou ondulaci drobící vlasy do beztvaré masy kudrlinek, pozoroval jsem její hnědý svrchníček, ubohý a odřený a snad i trochu krátký; pozoroval jsem její tvář nenápadně pěknou, pěkně nenápadnou; cítil jsem, že je v té dívce klid, prostota a skromnost a že to všechno jsou hodnoty, které potřebuju; zdálo se mi, že jsme si ostatně velmi blízcí; že máme oba pro sebe (ač se neznáme) tajemný dar samozřejmosti.“
Ludvík se s Lucií seznámí hned po představení, záhy ovšem zjistí, že dívka před ním něco tají. Nedaří se mu ani intimní sblížení: „Její ústa, i když mne líbala dychtivě, přece jen zůstávala zamknuta; tiskla se sice ke mně celým tělem, ale když jsem jí vsunul ruku pod sukni, abych ucítil na prstech kůži jejích nohou, vyvinula se mi.“ Ten chlad nakonec vede k rozchodu. Pro hlavního hrdinu je to traumatická milostná zkušenost, na kterou nemůže zapomenout.
Doma nechtěl být prorokem
Na náměstí v Ostravě-Petřkovicích se ptám náhodných chodců, zda četli něco od Kundery. Asi mám smůlu, na žádného čtenáře nenarazím. Většinou spisovatele neznají, někteří jméno v posledních dnech zaznamenali v médiích. Doma není nikdo prorokem, říká se. Kundera ani nechtěl být, knihy napsané ve Francii dokonce zakazoval vydávat v Česku, postupně jsou překládány až nyní. Českou verzi dosud nemá třeba úspěšný román La lenteur (Pomalost) z roku 1993. Kniha La Fête de l'insignifiance (Slavnost bezvýznamnosti) z roku 2013 vyšla v Česku teprve předloni v překladu Anny Kareninové.
„Kunderův román Slavnost bezvýznamnosti přitom pod názvem Nissarathayute Nirappakittukal vyšel i v malajálamštině, což je řeč, která se užívá na jihozápadním pobřeží Indie,“ připomíná ředitel Moravské zemské knihovny v Brně a kunderolog Tomáš Kubíček. Kdyby se kino v Petřkovicích teď opravdu proměnilo v památník Milana Kundery, možná by do Ostravy přijela i skupina Malajálamů, která se zamilovala do Kunderových příběhů. Malajálamů je 34 milionů, takže Kundera má v tomto indickém státě dost možná více příznivců než v celé Ostravě.
Za dívkami a inspirací do Ostravy
Před zrušeným kinem znova zvažuji, kdy tu Kundera reálně zažil promítání. Přikláním se k polovině šedesátých let, když sbíral v Ostravě materiál pro Žert. Román vyšel v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1967, autor tedy asi za ostravskou inspirací přijížděl někdy v letech 1964 až 1966.
Jeho tehdejší souputník a výtvarník Eduard Ovčáček z Ostravy, jenž loni zemřel, mi v jednom rozhovoru doslova řekl: „S Kunderou jsme se seznámili někdy v půli šedesátých let, když psal román Žert. Tehdy jezdil do Ostravy za určitými dámami, mnohé jsme poznali společně. Zároveň tady sbíral reálie pro Žert, sháněl se třeba po autentických zkušenostech pétépáků nasazených v padesátých letech do uhelných dolů. Seznámil jsem proto Kunderu s jedním z mých největších kamarádů, který se v Ostravě ocitl právě jako pétépák.“
Kundera hrdinu Žertu Ludvíka Jahna skutečně posílá na vojnu k pomocnému technickémo praporu (PTP, černí baroni) právě v Ostravě, kde musel fárat na šachtě. Za trest, Jahn byl předtím vyhozen z vysoké školy i z komunistické strany, a to kvůli žertovné pohlednici zaslané spolužačce, na kterou napsal: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!“
Egyptská pizza a lístek do kina
Lístek do petřkovického kina, také o vstupenkách je v Žertu hned několik zmínek. Zdroj: Se souhlasem Tomáš Kudeljnjak
Lístek do petřkovického kina, také o vstupenkách je v Žertu hned několik zmínek. Zdroj: Se souhlasem Tomáš Kudeljnjak
U egyptského kuchaře pod petřkovickým náměstím si kupuji pizzu. I kuchař je potencionální románovou postavou, do České republiky si ho přivezla jedna místní dívka z egyptské dovolené. Podrobnosti neznám, Kundera by je dokázal vyfabulovat na úroveň dalšího světového bestselleru.
Vlastivědný nadšenec a petřkovický patriot Tomáš Kudeljnjak mi ukazuje snímky kina z různých ér. I hospody, která sousedí s katastrem biografu a dodnes se tam čepuje. „Kunderu zaujalo, že petřkovické kino nemá název, že tohle kino se prostě jmenovalo Kino, což byla pravda. Nikdy nemělo název jako jiná kina v Ostravě, která se chlubila velikášskými názvy typu Vesmír, Odboj, Svoboda, Elektra, Luna nebo Máj,“ říká Kudeljnjak.
O tomtéž Milan Kundera v Žertu: „Napadla mne otázka, docela bezvýznamná, jaká jen může napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl.“
Kudeljnjak dokonce někde splašil starý lístek do petřkovického biografu. I v Žertu je několik zmínek o vstupenkách. Samozřejmě v souvislostí s Lucií, do které se Ludvík zahleděl. Mimo jiné ho fascinovala i jistá pomalost záhadné dívky: „Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo odevzdané vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr.“
Opouštím stavební firmu Vjačka a v mysli pohřbívám také ztřeštěnou ideu, že by se někdejší kino mohlo proměnit v Kunderovo muzeum. Nikdy se tak nestane, ale je to krásná představa...
