Psycholog Třince o budování mentality. Pomohl i dvacítce, koho vyzdvihl?
Václav Petráš
|
Foto: HC Oceláři Třinec
Václava Petráše čeká v organizaci Ocelářů coby sportovního psychologa již devátá sezona. Svým dílem přispěl nejen k nedávným úspěchům Třince, ale pomohl i reprezentační dvacítce ke stříbrným medailím. Mimo to spolupracuje s dalšími svazy a sportovními organizacemi, například s Českým paralympijským výborem.
Jak začala vaše spolupráce s Oceláři?
Do organizace mě přivedl aktuální sportovní ředitel Jan Peterek, tehdy šéf mládeže. Vize byla už od začátku poměrně jasná: rozvíjet mladé hráče nejen herně a z hlediska techniky a kondice, ale také z pohledu jejich mentální přípravy. Posledních osm let má se mnou jakýkoliv hráč, jakýkoliv trenér, jakýkoliv manažer a kterýkoliv rodič hráče možnost cokoliv konzultovat. Mají to hrazené klubem. K tomu doplňujeme skupinová sezení, což nejčastěji děláme s juniory a dorostenci.
Jak se vaše pozice změnila za dobu, kterou jste v Třinci doposud strávil?
Musím říct, že se to hodně posouvá. Zájem ze strany samotných hráčů je stále větší a větší. Vždycky říkám takovou anekdotu, že když jsem přišel poprvé před osmi lety, tak bylo nepředstavitelné, že by nějaký dorostenec nebo junior za mnou přišel sám od sebe. Ze začátku to bylo bráno spíše jako za trest, to se ale úplně přetočilo. Musím říct, že aktuálně o to většina hráčů jeví zájem. Tím, že začínám devátý rok, tak kluci, které jsem potkal jako prcky, nyní patří mezi dospěláky a hrají třeba na farmě ve Frýdku.
„Musím říct, že se to hodně posouvá. Zájem ze strany samotných hráčů je stále větší a větší."
Na čem se zakládá mentální rozvoj mladých hokejistů?
Pracujeme s mládežnickými skupinami z hlediska jejich zvládání tlaku, koncentrace v nejtěžších momentech zápasu, týmovosti, schopnosti upustit od herního ega ve snaze předvést se před skauty a více to pojmout týmově, najít svou roli, kterou můžou být prospěšní svému týmu. Věřím, že takto už nějakou dobu ty mladé hráče vychováváme. Ne vždy to sice budou pohádkové příběhy, ale těch už je docela dost.
Po základní části byl A-tým v nepříjemné situaci, kdy musel začínat v předkole, nakonec to však hráči dotáhli až ke čtvrtému triumfu v řadě. Co stojí za takto silnou cestou?
To, co se ani v nejtěžších chvílích sezony neztratilo, byla podle mě důvěra v potenciál týmu a hráčů. Myslím si, že to bylo klíčové. Přesvědčení, že se to může povést, tam zůstalo i v kritických okamžicích. To bývá často kamenem úrazu. Po určitých propadech formy a různých komplikacích dojde k tomu, že důvěra v sebe sama může jít dolů. Tady se naopak důvěra otestovala ve velmi zátěžových situacích. Hráči věřili jeden druhému, věřili trenérům a vyšlo to.
Řeknu to i obecně, aby to bylo prospěšné pro všechny. Dostat se do situace, kdy i pod tlakem jdete do zápasu nebo klidně do závodu s přesvědčením, že do toho jdete pro něco pozitivního – s jasnou vizí – co se má podařit – to je jeden z klíčových prvků úspěchu. Myslím si, že to bylo v Třinci důsledkem výborné práce trenérů, kterým se to povedlo nastavit.
„To, co se ani v nejtěžších chvílích sezony neztratilo, byla podle mě důvěra v potenciál týmu a hráčů. Myslím si, že to bylo klíčové."
V průběhu play off herně vystřelil Daniel Voženílek. Výrazně k dalšímu titulu přispěl brankář Ondřej Kacetl. Co těmto hráčům v Třinci pomohlo se dostat na vrchol?
Je celá řada faktorů, která se promítá do sportovního výkonu. Každý, kdo někdy hrál kolektivní sport, ví, že někdy může mít hráč skvělý potenciál, ale nesedne mu třeba to, co po něm chce trenér nebo možná samotný kolektiv. Cítí třeba trochu více pochybnosti než důvěry ze strany okolí a na výkonu už se to může projevit docela zásadně. Pak přijdete do jiného prostředí, s trochu jiným nastavením v přístupu k tréninku či třeba v tom, jak se reaguje na zvýšený tlak, a umožní vám to s čistou hlavou naplno ukázat vše, co v sobě máte. Přesně tyto detaily se daří v Třinci dlouhodobě dělat dobře a v kombinaci se skvělým zázemím a s tím, že je v této organizaci spousta lidí, kteří prostě umí výborně odvést svou práci, pak vzniká prostředí, které je k tomuto růstu optimální.
V posledním ročníku se dařilo klubu jak v nejvyšší soutěži, tak v mládežnických kategoriích...
Každý vidí ty úspěchy: áčko a dorost vyhrály titul, juniorka stříbro a deváťáci bronz. Zastavil bych se u příběhu loňského úspěchu juniorů, pro které to byla velmi těžká sezona. Hodně týmů sestupovalo a klukům se nepodařil začátek sezony. Myslím, že se prohrálo pět ze šesti zápasů, a v ten moment se to mužstvo ocitne okamžitě pod tlakem. Spoustu jiných týmů, i v extralize, dokázalo něco takového semlít. Kluci se ale zvládli výborně semknout, trenéři skvěle zapracovali. Měli jsme i možnost hodně zapracovat na mentální stránce věci. A nakonec tu sezonu, která vypadala hororově, přetočili až do pohádky, která skončila až ve finále. To je za mě jeden z dalších dílků skládaček třineckých úspěchů – hráči se dokáží z těžkých chvil odrážet zpět do výkonnostních standardů. To je výjimečná věc.
Díky působení v Třinci jste se setkal s řadou hokejistů. Na čí progres jste nejvíce pyšný?
Těch hráčů je obrovské množství. A já nerad vyprávím příběh někoho za něj. Budu tedy trochu obecnější: Kluci, kteří dokázali překonat těžké zranění a psychické nepříjemnosti, které se pojí s návratem. Kluci, kteří překonali různé těžkosti v rodině, v osobním životě a našli v sobě sílu, motivaci a odhodlání. To jsou za mě velmi silné příběhy, které ale nechám na jejich vyprávění. Třeba si o tom jednou přečtete v jejich biografiích.
Kdybych měl ale zmínit jedno konkrétní jméno… Měl jsem tu čest a možnost se potkat s Tomášem Suchánkem v rámci jeho působení v třinecké, potažmo frýdecké organizaci, a pak i následně při spolupráci s mládežnickými hokejovými reprezentacemi. Pokud někoho zajímá, jak vypadá fantasticky mentálně připravený mladý sportovec, tak vám vřele doporučuji poslechnout si povídání, které jsem s Tomášem a dalšími hráči ze stříbrné party dělal po šampionátu dvacítek v rámci seriálu Výkon v praxi. Na vlastní uši uslyšíte, jak se dokázal vyvinout, promyslet si určité věci ohledně svého přístupu, zpracovávání chyb, práce s koncentrací, práce s chybami v průběhu zápasu. Jsou to věci, které mohou vypadat abstraktně a teoreticky, ale on je dostal do konkrétní praxe a ukázek, jak se s tím dá pracovat.
Jak jste osobně prožíval zisk stříbra na MSJ v Halifaxu?
Bylo to nádherné jak pracovně, tak fanouškovsky. Kluci předvedli něco mimořádného, a to nejen herně. Svým přístupem ukázali, že si mladí čeští hokejisté můžou troufnout v největší světové konkurenci hrát hokej, věřit svým instinktům, být kreativní. To jsou všechno věci, které český sport obecně potřebuje vidět. Všichni hráči, se kterými jsem měl v rámci projektu mluvit, na mě působili jako obrovsky odhodlaní pracovití jedinci, kteří jsou ochotni vyždímat ze svého potenciálu maximum. Parta kolem stříbrné dvacítky předvedla i svou týmovost. Našli své role, jeden druhého podržel. Šlo to vidět i na střídačce, kdy v nejtěžších momentech všichni dál pozitivně komunikovali, povzbuzovali se a byli dál zapojení do příštího střídání. Ani v těžkých chvílích nebyly vidět svěšené hlavy nebo rezignované frustrované projevy, které jsou běžné na vrcholové úrovni. Bylo tam několik věcí, které nyní používám jako učebnicové příklady pro mladší generaci. Je tam možné si ukázat hodiny a hodiny toho, co tam dokázali kluci předvést z mentálního hlediska.
Čím si vysvětlujete, že v dalších extraligových klubech není práce s psychologem tak silná jako v Třinci?
Úplně sám nevidím do všech zákulisních záležitostí. Vím sám o pokusech některých organizací, které ztroskotaly na různých věcech. Každá schůzka s hráčem, každá schůzka s trenérem nebo týmem je jednoduše zkouška. Když tím testem neprojdete, druhá být nemusí a třetí už určitě nebude. To je něco, na co se já snažím klást velký důraz. Každá jednotlivá konzultace musí být srozumitelná, praktická, plná různých příkladů, které budou těm hráčem dávat smysl. Nemá to být o tom, že přišel někdo s diplomem. Musí to být představeno a ukázáno naprosto uchopitelným způsobem, po kterém bude jakýkoliv hráč po první schůzce vědět, že to může vyzkoušet na tréninku. Udělat to pro to, abych se lépe soustředil a byl sebevědomější v dalším zápase. Osobně si myslím, že na to někdy pokusy o navázání spolupráce s mentálním koučem naráží.
„Ani v těžkých chvílích nebyly vidět svěšené hlavy nebo rezignované frustrované projevy, které jsou běžné na vrcholové úrovni. Bylo tam několik věcí, které nyní používám jako učebnicové příklady pro mladší generaci."
Čemu tedy přičítáte svůj individuální úspěch?
Musím říct, že mám velké štěstí kontinuální spolupráce, která je v Třinci výjimečná. Celkově je to něco, z čeho můžou vznikat výborné záležitosti z hlediska práce na mentální přípravě. Na začátku jsme si s Honzou Peterkem nastavili ty představy a tu filozofii. Dodnes je to člověk, se kterým jsem nejvíce v kontaktu ohledně nastavování cílů mé práce.
Proč jste rozhodl zrovna pro dráhu sportovního psychologa?
Sport je pro mě priorita číslo jedna. Když jsem uvažoval nad tím, čemu se z hlediska studia na vysoké škole věnovat, a napadla mě varianta sportovní psychologie, okamžitě všechno do sebe zapadlo. Říkal jsem si, jaktože mě to nenapadlo dříve, a ihned jsem věděl, že to bude dráha, po které půjdu. Sportovní prostředí, možnost být na stadionech a pracovat s lidmi, kteří se snaží dosáhnout svých snů je přesně to, co mi dává v životě největší smysl. Navíc jsem viděl možnost aplikovat své silné stránky a dovednosti.
Jak se budoval váš vztah ke sportovnímu prostředí?
Prošel jsem si řadou sportů přes hokej, softbal, házenou, golf… Sport je něco, co se vždycky točilo v centru mého života už odmalička. Můj vztah ke sportu je ovlivněn i v rodině. Taťka je bývalý volejbalista a trenér, sestry výborné volejbalistky. Spoustu dní jsem trávil na trénincích, na soustředěních a obecně v tomto prostředí. Pokud si přečtete mou knihu Psychologie vítězství i budoucí knihu, která se chystá na příští rok, můžete si tam přečíst desítky příběhů.
„Je to neskutečně naplňující pracovat s lidmi, kteří mají obrovské množství motivace a jsou ochotní úspěchu obětovat cokoliv a čiší z nich vůle a odhodlání."
Kde vidíte vrchol své práce? Čeho byste chtěl dosáhnout?
Když jsem ještě jako student o podobných věcech přemýšlel, snažil jsem se své cíle definovat. Nicméně vůbec mě nenapadlo, že by se některé mohly podařit. Možnost být u zisku medailí na olympiádách nebo paralympiádách, titulů na grandslamech. Momentálně vidím oblast dalšího posunu v rozvoji mladých sportovců. Je to neskutečně naplňující pracovat s lidmi, kteří mají obrovské množství motivace a jsou ochotní úspěchu obětovat cokoliv a čiší z nich vůle a odhodlání. To je něco úžasného. Pro ně se navíc jedná o naprosto klíčové období, kdy přechází z mládežnického do dospělého sportu.
Jakým směrem se snažíte práci s mladými sportovci posouvat?
Inovace v této oblasti a snaha o to, aby byly mentální programy pro mladé sportovce zajímavé, je oblast, kde bych chtěl posouvat hranice. Nemělo by to být o tom, že si jdete sednout někam k psychologovi na křeslo. Právě i v rámci programů pro mládežnické hokejové reprezentace jsem se snažil využívat veškeré technologické možnosti, na kterých jsem v posledních letech pracoval v rámci své on-line akademie Psychologie výkonu. Kluci měli k dispozici různá videa, interaktivní programy. Před zápasem měli možnost si pustit kratičké povídání o tom, jak se připravit na takovou situaci. Posun těchhle věcí do praktické roviny, která třeba sedí do života vrcholového sportovce. Je neustále na cestě a má čas si něco pustit do sluchátek, ale nemá čas na to, aby chodil si každý týden si sednou do nějaké kanceláře. Jsou to věci, kde chci posunout laťku ještě výš.
Koho z pohledu sportovní psychologie považujete za největší vzor?
Nejvíce mě, coby mladého studenta, oslovili lidé ze zahraničí. Vřele doporučuji se seznámit se jménem John Wodden. Něco si o něm zjistit a seznámit se s jeho díly nebo alespoň dílčími myšlenkami. Je to neskutečný zdroj inspirace z hlediska vedení a komplexního rozvoje mladých sportovců. Později mě zaujala moderní vlna sportovních psychologů za hranicemi. Zmíním jmeno Michaela Gervaise, který působil v Seattlu Seahawks z NFL. Když jsem viděl jeho přednášky a pročítal si jeho myšlenky, tak mi jeho přístup hodně sednul. Byl výkonnostně orientovaný a měl přesně dané, že sportovní psycholog pomáhá s výkonem a využívá sportovní komunikaci, mluví srozumitelně. Dává praktické návody, jak lépe pracovat v tréninku, lépe se nachystat na zátežové situace a spousty dalších věcí. To se mnou hodně rezonuje, uvažuji velice podobně.
S hokejkou u stolu #2: Václav Petráš - sportovní psycholog
„Užijte si hokejové MS s Tipsportem! Stačí jen začít, získat 500 Kč zdarma a hrát soutěže o ceny za 33 milionů!“
Share on Facebook
