Evropa se řítí doprava. Ale jak ukázala Británie, populistická vlna začne opadat
17. 7. 2023
Od Rakouska po Itálii, od Švédska po Španělsko, krajní pravice získává půdu pod nohama. Lidé však nakonec budou chtít bezpečnost a spravedlnost, nikoliv regresivní politiku
Když španělský Vox s kořeny ve Frankově fašismu doufá v úspěch v nadcházejících volbách a opakuje to, čeho loni dosáhla Giorgia Meloniová, která má se svými Bratry srovnatelné italské kořeny v Mussoliniho fašismu, a stala se premiérkou, hlavní proud evropské politiky je ohrožen, píše Will Hutton. Liberálové a levice jsou na ústupu před stranami, které oslavují primát rodiny a víry, jsou proti manželství osob stejného pohlaví, chtějí potlačit imigraci a multikulturalismus, nevěří ve změnu klimatu, kritizují vše liberální, a především věří, že jejich národ je výjimečnější než kterýkoli jiný. Strany v téměř všech evropských zemích opakují tento refrén, stoupají v průzkumech a jsou buď v celostátní, nebo regionální vládě (Finsko, Dánsko, Rakousko, Švédsko, Polsko, Itálie, Maďarsko), nebo by se jimi brzy mohly stát (Německo, Francie, Holandsko, Španělsko).
Ještě zlověstnější je, že chtějí následovat příkladu maďarského Viktora Orbána a přetvořit svou demokracii tak, aby umožňovala vládnout pouze jejich straně, zlikvidovat by nezávislé soudnictví a svobodný tisk, a to vše ve službách pravicové věci. Poláci Jaroslaw Kaczyński a Mateusz Morawiecki se snaží napodobit Orbána a vrátit Polsko ke katolickým konzervativním kořenům. Ale ať už populistická pravice útočí na základní konstrukce demokratického řádu nebo se vášnivě domnívá, že jen a jen ona má pravdu, nikdo do jejího programu nepřidává vystoupení z EU.
To posiluje i ruská agrese na Ukrajině. Putinova barbarská invaze na Ukrajinu z nějudělala morálního politického malomocného. Když ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj volá o pomoc NATO, nemá ani pro krajně pravicového politika EU žádný politický nebo bezpečnostní smysl ji odmítnout. Stejně tak trvání Ukrajiny na tom, že chce vstoupit do EU, aby posílila potenciální členství v NATO a završila tak své formální členství na Západě, zdůrazňuje - i pro pravici -, že je třeba dodržovat smluvní architekturu EU, v níž žije. Orbán prosazuje své proputinovské názory jen do té míry, že možná potřebuje ruskou energii, ale peníze EU potřebuje více.
Putin a brexit se staly dvěma tvrdými kameny, které vymezují hranice politických ambicí populistické pravice. Dobrou zprávou je, že EU se drží pohromadě a Putinovi se postaví, pokud německý střed dokáže udržet linii proti krajně pravicové AfD. Zde mocná ústava zachrání Německo i Evropu před neofašistickými ambicemi. Evropská unie je ale příliš slabá na to, aby zabránila porušování základních demokratických principů a hodnot ve svých členských zemích.
Vezměme si třeba Meloniovou. Je proevropská, pro NATO a protiputinovská.
To jí však dává pouze politické krytí, aby mohla zakázat snahy o hledání potápějících se lodí s přistěhovalci, upevňovat symboly italské státnosti a kultury, útočit na manželství osob stejného pohlaví a propouštět z veřejnoprávní televize ty, kteří jsou podezřelí ze sympatií k liberálům. Je to fašismus, který předznamenává něco víc. Její manifest prohlašoval, že Evropa by měla být konfederací "vlastí".
Británie prožila svou pravicovou křeč v brexitu, jejíž kořeny tkvěly v nespokojenosti ze sociální zanedbanosti, v odvolávání se na starou slávu a v bolesti po změně systému; nyní čelíme zdlouhavému odklízení ekonomických a sociálních trosek. Populismus v Británii, kdy Johnson po vzoru Orbána napadl Nejvyšší soud ve jménu "lidu" už pominul.
Diskuse