Na schválení Senátem čeká další z trojice prezidentových nominantů k Ústavnímu soudu. Podle členů horní komory jde o kvalitní osobnosti a nevzniknou kolem nich kontroverze. Ty nastaly u předchozí trojky a i když nakonec hlasování proběhlo jednoznačně, vyrostla zde zeď zbytečných pochybností a nedůvěry. Lze ji zbořit? Ano, pokud se obě ústavní instituce, prezident i senátoři, zachovají „správně“.
O co se tu hraje a proč je Ústavní soud tak důležitý?
Za prvé, Petr Pavel během svého mandátu vybere až třináct členů konstituční stolice. Způsobila to shoda okolností, kdy některá místa z celkového počtu patnácti soudců se nedařilo dlouho obsadit, neboť předchozí prezidenti Václav Klaus či Miloš Zeman nepřesvědčili senátory, aby souhlasili s jejich kandidáty. Za druhé, na rozdíl od 90. let je Ústavní soud čím dál více zatahován do „kulturních válek“ a řeší věci filozofické a ideologické, nikoli „pouze“ právní.
Vidíme v USA, jak klíčovou roli má Nejvyšší soud ve směřování společnosti. Padesát let se v něm republikánští prezidenti snažili otočit poměr sil, až se to podařilo Donaldu Trumpovi. A jím jmenovaní soudci „přepisují dějiny“. Vrátili právo rozhodovat o potratech voličům jednotlivých států. Zakázali zvýhodňovat menšiny při přijímání na vysoké školy. Umožnili lidem odmítnout z důvodu víry poskytnout služby pro svatby homosexuálů. Rozšířili právo na zbraně, zakázali vládě cenzuru i odpouštět dluhy bez zákona.
Vzpomeňme si, jak u nás ústavní soudci rozhodovali o zrušení ženských a mužských rodných čísel a zápisu pohlaví do občanských průkazů. Přísně vzato zde nejde o žádné lidské právo, a tedy se tím snad neměli vůbec zabývat. V moderní době už je ale mnohým krunýř individuálních občanských svobod příliš těsný, a tak se ho snaží rozšiřovat o nejrůznější skupinové nároky, v tomto případě vyplývající z genderové doktríny. A nakonec osm soudců proti sedmi se vyjádřilo pro zavedení třetího pohlaví.
Pro zrušení zákona je ovšem třeba třípětinové většiny, takže změna neprošla. Ale chyběl k tomu jediný hlas. Už zkrátka nezáleží pouze na tom, jakou právní školu soudce zastává, zda je pozitivista, nebo razí přirozené právo, jak se o tom debatovalo, když se Ústavní soud zakládal. Už nestačí při obsazování Ústavního soudu dbát na pestrost právnických povolání, tedy mít v něm soudce, advokáty, státní zástupce i akademiky, ale rovněž vyvažovat pluralitu světonázorovou a vybírat jak liberály, tak konzervativce.
Nikdo nesmí získat příliš velké absolutní pravomoci
Když nastoupil nový prezident, slíbil maximálně transparentní praxi výběru nových soudců, oslovil přes dvacet institucí, aby navrhly své kandidáty, které následně posuzuje hradní panel. Tím by mělo být teoreticky zaručeno, že složení soudu bude dostatečně pestré. Zatím to ale v praxi drhne. V první trojici se vyskytla kandidátka, o níž oslovení senátoři říkají, že byla slabá. Významná instituce, jíž je advokátní komora, byla se svými návrhy zatím zcela oslyšena. A nefunguje přímá komunikace mezi prezidentem a Senátem.
Zejména to poslední může přerůst v problém. Nastala přitom absurdní a nepochopitelná situace, kdy hlava státu vstřícně nabídla neformální jednání, jež by zabránilo vzájemnému „překvapování se“ a rovněž větší podíl senátorů na výběru soudců (jako to fungovalo za Václava Havla), ale vedení horní komory to zřejmě nepovažovalo za důležité. I proto se zřejmě mohlo stát, že jedna z kandidátek v první trojici dostala na ústavně právním výboru slabé ohodnocení. Což tedy stihlo i Josefa Baxu, u něj ovšem nešlo o odbornost.
Klausovi a Zemanovi Senát zamítal jejich návrhy i z čistě z politických důvodů. Což se mohlo stát také u bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu. A nedošlo k tomu jen proto, že vládní koalice chce s tímto prezidentem mít co nejlepší vztahy – zatímco dříve se členové horní komory stavěli vůči Hradu do opozice. V každém případě první nominace neproběhla dobře, když v podstatě jen jeden ze tří od počátku neměl žádné problémy. Že hlasování nakonec proběhlo hladce, by nás nemělo uklidnit. Spíše naopak.
Musíme si položit otázku, co je smyslem procedury výběru ústavních soudců, kdy prezident má výsostné právo je nominovat a senátoři stejně ultimativní pravomoc je odmítnout. Jde o vyvážení moci ve státě, nic více. Ale také nic méně. V liberální demokracii zkratka nikdo nesmí získat příliš velké absolutní pravomoci, do kterých mu nikdo nemluví. Situace, kdy horní komora odmítne dát souhlas s nějakým nominantem, není projevem zpupnosti, ale principu dělby moci.
Co se ale stalo během první volby?
Vládní politici a média vyvolali neskutečnou hysterii a spustili masivní kampaň, jejímž nevyřčeným mottem se stala věta:
„Jak by si vůbec senátoři mohli dovolit odmítnout našemu prezidentovi jeho dominanty?“
Ti si to nakonec nedovolili. To je ale právě špatně. Nikoli kvůli jednomu či dvěma novým soudcům. Ale protože se tím vážně zpochybnila ústavní role Senátu při výběru členů konstituční stolice. Jde přitom o vůbec nejvýznamnější kompetenci, kterou horní komora má.
Od této chvíle si mnozí mohou říci: má vůbec smysl brát Senát vážně? Proč se jakkoli snažit vyjednávat s ním o ústavních soudcích, když stačí přesvědčit prezidentovy poradce? Těm členové horní komory de facto vystavili bianco šek, neboť dopředu signalizují, že schválí úplně každého a nebudou nad tím nijak dumat. Přitom Senát nevyužil podané ruky prezidenta, aby jednal přímo s ním. Tomu tak chybí zpětná vazba a místo aby se rozhodování dělo mezi volenými ústavními činiteli, hlavní slovo získávají subalterní úředníci.
Tímto může být ohrožen onen primární státní zájem, jímž je pestrost složení Ústavního soudu, jak co se týká právnického povolání, tak světonázoru. Máme šest nominací a zatím je respektováno jen jedno hledisko – rovné zastoupení pohlaví, neboť polovinu tohoto počtu tvoří ženy. Nedostává se konzervativců a jak už bylo řečeno, zatím ostrouhala i advokátní komora. Jedna její kandidátka, Monika Novotná, prošla alespoň hradním panelem, Irena Schejbalová se nedostala ani k němu, přestože získala nominace všech oslovených institucí.
Samozřejmě na nominaci není nárok (ani u Schejbalové, přestože ji oslovení senátoři pokládají za velmi kvalifikovanou). Ani více než dvacítka navrhujících organizací, ani poradní skupina na Hradě nejsou těmi, kdo rozhodují. Tím je jediná osoba: hlava státu. Vše ovšem funguje lépe, když existuje silná (byť neformální) komunikační linka mezi Hradem a Senátem. Jako za Václava Havla. Za prezidenta Václava Klause zuřila „válka institucí“, jeho nástupce Miloš Zeman uspěl se svými návrhy z padesáti procent.
Nový Ústavní soud bude soudem Petra Pavla
Není jistě dobře, když spolu ústavní činitelé bojují. Ale řešením není ani servilita, zvláště, když nabídka ke spolupráci zde je. Senát by ji měl využít. Jak v zájmu co nejlepšího složení soudu včetně jeho vedení, tak už proto, aby si horní komora udržela vůbec nějakou vážnost. Je to jen na senátorech. Česká advokátní komora může protestovat, že její nominace nejsou brány vážně, stejně jako konzervativní politici ze Sněmovny mohou namítat, že Ústavní soud se zaplňuje převážně liberály. Ale bude jim to k ničemu. Nemají moc rozhodnout.
Pouze Senát má poslední slovo v tom, kdo se stane ústavním soudcem. Jak s ním naloží, to záleží na něm. Senátoři mohou jen pasivně čekat a následně devótně odmávat vše, co přijde z hradní komise – nebo aktivně spolupracovat přímo s prezidentem. S tímto to konečně je možné a jen hlupák nevyužije možností, které zde jsou. Není z principu nic špatného na tom, když některý kandidát neprojde, ani není nic špatného, když existuje neformální spolupráce. Špatná je jen a jen rezignace na ústavní roli Senátu.
Nový Ústavní soud bude soudem Petra Pavla. Tuto možnost měl před ním pouze Václav Havel, který ho ustavoval a logicky jmenoval všechny jeho členy. Je důležité přistoupit k výběru maximálně odpovědně. Zatím je to podle všeho Senát, který tak nečiní a odmítá brát vážně své kompetence. Druhá trojice je zřejmě vybrána dobře a nevznikne problém. Ten však budou mít nejen senátoři, ale celá země, pokud se z důležité ústavní procedury stane pouhá formalita a z členů horní komory servilní přikyvovači.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!