Nahoře a v cíli není vůbec nic. Jen vědomí, že tohle máte za sebou. Jak jsem zdolal tisíc mil a našel ticho
Je to jeden z nejtěžších vytrvalostních závodů, jichž se lze v Česku zúčastnit. 1000 Miles Adventure každoročně láká stovky dobrodruhů na horských kolech, ale i jezdců na koloběžkách a chodců. Ženou je různé touhy: vyhrát, dojet, na cestě přes české a slovenské hory si dokonale vyčistit hlavu. Někteří smysl své účasti naleznou až cestou. Reportér Deníku N byl jedním z nich. Závod dojel, ale skončil v nemocnici.
„Tohle není normální,“ odtuší žena a významně za sebou zavře dveře. Uznávám, že má trochu pravdu. V mé pracovně je jednoduše řečeno strašný bordel.
Vedle krabic s neroztříděnými dětskými knížkami se na podlaze válí různé nářadí, brašny, jakési popruhy, duše, lékárnička a její části, vazelína, spousta vazelíny, dětský pudr, různé kusy oblečení, spacák, dres s nakreslenými kočkami, sušené ovoce, tatranky, hořčík v sáčcích, helma a bidony. O stůl s počítačem je opřené horské kolo, které má tohle všechno, kromě těch knížek, ale včetně mě, odvézt.
Bikepacking, tedy cyklistika „natěžko“ a nadlouho, není sport pro mě, neboť jakkoli rád šlapu přírodou, mám problém s druhou částí této složeniny: prostě neumím balit. Jako malinká tříčlenná rodina třeba nemůžeme mít jiné auto než kombi: kocour by musel běžet za vozem.
Den 0.
Balím se na bikepackingový závod 1000 Miles Adventure. Jeho účastníci zítra odstartují z Hranic na západním konci Česka, přejedou a přetlačí hraniční hory, pak překonají i Slovensko. Cíl je až v Nové Sedlici prakticky na hranici s Ukrajinou. Jede se doslova cestou necestou. Trasa je pevně daná, účastníci si ji stáhnou do navigací či telefonů a nesmějí se od ní odchýlit. Vše si vezou s sebou. Jak si vyřeší jídlo, spaní a veškeré nesnáze, které je potkají, je na nich.
Míle jedu potřetí. Poprvé, v roce 2018, jsem zdecimován poruchami a zničením nejdůležitějších součástí výbavy skončil v polovině. Podruhé, v roce 2019, jsem dojel (v opačném směru) závod celý, a to za necelých deset dní, tři dny po vítězi. Pak jsem se dvakrát odhlásil: jednou jsem například místo šlapání zachraňoval kocoura Pepana.
Nejde mi to, hromada věcí se vůbec nezmenšuje. Prokrastinuji a sociální sítě, aby se mi vysmály, mi předkládají fotku Tomáše Novotného, dvojnásobného vítěze Mílí, který stejně jako dalších zhruba sedmdesát lidí letos pojede dokonce dvojnásobnou porci kilometrů: z cíle pro běžné smrtelníky se ještě hodlá vrátit novou jižní trasou zpět na západ Čech.
Tomáš ukazuje, že je připraven; na fotce je veškerá jeho výbava v úhledných kupičkách. Vše působí promyšleně, lehce, intuitivně a vyzkoušeně.
Mimochodem s Tomášem jsem značnou část trasy jel v roce 2019 (jinými slovy: stačil jsem mu). Pak už do toho začal zjevně víc šlapat. Na rozdíl ode mě. Mně ukradli kolo, rozjelo se Enko, narodila se nám dcera a začal jsem víc běhat. Nové kolo z druhé ruky jsem si dopřál až letos v dubnu. Čas na něj bohužel nebyl v ceně.
Smířen s tím, že asi nebudu jako Tomáš, začnu vše chaoticky rvát do brašen, načež mě žena upozorní, že
