Běsnění vojáka základní služby nikdo nedokázal zastavit a není divu. Tehdejší bezpečnostní síly nebyly na takové zločiny vůbec připravené, konstatuje historik František Hanzlík z Univerzity obrany v Brně.

Jak měli tehdy vojáci vlastně postupovat v případě zběhnutí jejich kolegy?
Dozorčí útvaru měl k ruce směrnice s návody k řešení mimořádných událostí. Pokud šlo třeba o požár, měl volat vojenské, popřípadě civilní hasiče, v případě úrazu záchranku, vojenského nebo civilního lékaře. Když se stalo něco vážnějšího, měl volat nejprve velitele pluku a pak příslušníka vojenské kontrarozvědky, což byli příslušníci Státní bezpečnosti určení k ochraně armády. Byli to členové StB i Československé lidové armády.

Od velitelů útvarů v Kroměříži i Bučovicích dostali dozorčí jasný úkol neprodleně informovat SNB, nezříkala se tak armáda kompetence i odpovědnosti?
Trestné činy vojáků, které se staly mimo kasárna, skutečně tehdy řešili příslušníci SNB, tedy policejní složky, vojáci se jimi mimo kasárna ani zabývat nesměli. Před rokem 1989 existovala také vojenská prokuratura a vojenské soudy, které měly na starost trestné činy příslušníků všech ozbrojených složek (ČSLA, SNB, vězeňské služby atd.). Nicméně tehdy ještě neexistoval zákon, který by jasně vymezoval kompetence. Nějaké řešení tak bylo i čistě na iniciativě a rozhodnutí velitele příslušného stupně, který ovšem pak za následky nesl odpovědnost, třeba i finanční.

26 fotografií

Velitel kroměřížského útvaru major Josef Matula se souhlasem člena kontrarozvědky navrhl pronásledovat zběha dvěma auty s ozbrojenou osádkou. Nicméně velitel svazku to zakázal...
Velitel posádky postupoval správně a velitel svazku, což byl velitel divize, samozřejmě rozhodl špatně.

Z dnešního pohledu až zaráží, jak chaoticky všechny složky v tomto případě postupovaly a s jakými prodlevami...
Samozřejmě tehdy fungovaly telefonické linky a dálnopisy. Možnosti spojení byly ale mnohem horší než dnes, kdy má každý mobil. Dá se předpokládat, že na operační střediska přicházely informace se zpožděním, spojení pomocí vysílaček nebylo nijak slavné, byly těžké a měly krátký dosah.

Byla tehdy vůbec možnost, jak obrněný transportér OT-64 zastavit na silnici?
Toto vozidlo mělo neuvěřitelnou průchodnost terénem, zběh by klidně zátaras kudykoli objel, pokud by ho prostě silou obrněnce neprorazil.

Takže přicházela v úvahu jedině střelba...
Ano, ale nikdo by na sebe nevzal odpovědnost použití protitankového kanonu nebo RPG (ruční protitankový granátomet, pozn. red.) v civilním prostoru. Navíc tyto posádky takové zbraně tehdy ani neměly.

Co si myslíte o rozhodnutí přehradit cestu zběhovi, byť už bez obrněnce, pomocí aut typu V3S s osádkou neozbrojených záložáků?
Bylo to obrovské pochybení. Když měl samopal, bylo úplně jedno, zda jde třeba pěšky, tato vozidla neodolala žádné palbě.

Máte dost, nebo to mám do vás našít? Před lety na Moravě vraždil vojenský zběh

Jak by se řešila taková situace dnes?
Dnes by ihned do terénu vyrazil Útvar rychlého nasazení policie ČR, který je na takové případy vycvičený a vybavený. Zásahové jednotky mají k dispozici i Krajská velitelství PČR. Přesto však nelze v takovýchto případech zabránit tragédii, jak ukázal případ devíti zastřelených občanů v roce 2015 v Uherském Brodě a téměř denně to ukazují případy střelby na veřejnosti v USA. Velkou výhodou by dnes bylo, že je vše nejen ve velkých městech pod dohledem kamer, technika neuvěřitelně pokročila. Na druhou stranu tehdy v noci nebyl na silnicích žádný provoz, dnes by taková jízda znamenala v dopravě naprostou katastrofu.

Vojenský zběh vyjel zabíjet záhy po Hepnarové, vražd poté litoval