Článek
Maturant Petr Kulíšek seděl před ředitelnou. Ruce volně složené do klína, mírně shrbený, napětí ve svalstvu zadních stehen, které tímto oznamovalo vůli Petrova srdce dát se na úprk. Jen jeho hlava ho přesvědčila, aby zůstal. Měl podepsat jakýsi papír o tom, že hodlá podstoupit zkoušku „matematika plus“, kterážto zkouška mu v případě úspěšného složení zaručovala postup na některé vysoké školy bez přijímacích zkoušek.
Dveře ředitelny v podání líčení Petra Kulíška by nejspíš vypadaly jako vstupní dveře do ústřední budovy NKVD. Velké, těžké, mramorové, morbidní. Takové dveře, ze kterých vám běhá mráz po zádech, a ze kterých se line napříč celou školou tichá, byť mocná, neviditelná, ale všeobjímající, absolutní autorita.
Ve skutečnosti to byly zcela obyčejné, papundeklové dveře, které by dobře urostlý mládenec, kterým Petr ve skutečnosti byl, prokopl jedním švihem levé nohy. Byly to dveře docela ubohé a ničím nevýrazné. Takové klasické, kancelářské dveře.
Náhle se za zvuku ticha způsobeného dobře promazanými panty otevřely. V nich se objevila velká, strach nahánějící plešatá hlava pana ředitele, docenta, který vážil něco přes cent, a měřil pouze půl druhého metru. Tento robustní Napoleon, vlastním jménem Richard Křeček, teď na Petra zamrkal kulatýma, prasečíma očkama.
„No, Kulíšek. No, prosím. No, pojďte. Jeden podpis a je to hotovo,“ prohlásil.
Petr se nejistě zvedl. Zakopl pak o aktovku, kterou si zapomněl nasadit na záda, přičemž tento drobný motorický přestupek vůči vlastní důstojnosti opravil a tašku si mohutným zhoupnutím uvelebil přes levé rameno.
„Dobrý den,“ kuňkl Petr hlasem nejistým.
„No, dobrý,“ zahřměl ředitel hlasem jistým.
Petr prošel oněmi strach nahánějícími dveřmi. Objevil se v místnosti nesmyslně vysoké. Petr si v této nic dobrého nevěstící místnosti připadal malý stejně, jako se malý cítí hříšník v kostele. Na strop skoro nedohlédl. A to měl štěstí, neboť strop této místnosti trpěl horší plísní než zapomenutý banán ve školní tašce prvňáčka s dobytčími návyky.
„No, tak mi to tady podepište, Kulíšku, a můžete jít.“
Petr se sklonil nad papírem, který měl podepsat. Nějaká tabulka, kde byl nějaký kód a nějaké přihlašovací údaje. Petr by si papír snad i přečetl, kdyby na svém těle necítil trpasličí zrak vážící přibližně čtyři plné kamiony existenciální krize. Petr dělal, že papír čte, ale jeho mozek byl příliš konsternován tím, že přemítal o tom, že u toho vypadá jako idiot. Oči tedy, nemající žádné místo, kam by posílaly význam jednotlivých vět nad a pod tabulkou ku zpracování a logické analýze, bloumaly prázdně nad papírem, ze kterého ještě sálalo teplo mateřského lůna tiskárny značky Kanón. Připadal si jako hlupák, že mu to čtení, nečtení trvá tak dlouho.
Copak neumíš číst rychle, jako normální člověk? Takhle dlouho to přece netrvá. Normální člověk už by to měl dávno přečtený! Pomyslel si asi po třiceti mučivě dlouhých vteřinách nad papírem obsahující přibližně devadesát dva slov.
Pak jeho zrak dobloudil do pravého spodního rohu, kde se měl podepsat. Sáhl si do kapsy, ale neměl nic na psaní. Cítil se, jako figurka v šachu. Byl drcen hydraulickým lisem ředitelových očí, který se na něj ve skutečnosti ani nedíval, o čemž ovšem Petr nemohl vědět, neboť byl stále hypnotizován papírem. Zmocnila se ho panika.
„Já …“ řekl.
„Nemám čím psát, protože jsem lajdák a nemám tužku! Při ouřední komunikaci používáme věty jednoduché, nikoliv věty bezduché, to už byste měl vědět, jste již přeci dospělý člověk. To, že jste chlap, jak hora vás ještě neopravňuje k tomu mluvit jako jantar, člověče.“ Řekl ředitel, polichocen vlastní genialitou manifestující se v tomto logicky minimálně sporném přirovnání a podal Petrovi naprosto obyčejnou propisku.
„Děkuju,“ řekl Petr.
„No, prosím.“
Petr načmáral nějaký klikyhák, jehož první část mlhavě připomínala písmeno K. Pak od sebe papír vítězoslavně odsunul a se ztrátou kontaktu s papírem z Petra spadlo veškeré napětí.
„Tak na shledanou!“ řekl s úsměvem, bezmyšlenkovitě, bleskurychle a zároveň i blaženě strčil propisku do kapsy. Pak kvapně odešel z kanceláře tohoto autoritou od boha jménem společnost obdařeného muže.
„No nazdar!“ odpověděl ředitel a dál se díval kamsi z okna.
Druhý den ráno ve škole se začínalo fyzikou. Neoblíbeným předmětem, který má zatím na kontě stále víc zmrzačených mladých životů než sociální síť TikTok.
Tento předmět vedla prof. Slepičková. Byla to dáma s ostrými rysy a bílými vlasy, v pozdních šedesátých letech jejího života.
Paní Slepičková vyzvala Petrova spolužáka Robina, aby šel vysvětlit gravitační zákon k tabuli a aby vyřešil nějaký příklad z učebnice. Robin byl vždy tak trochu podivín. Jeho sociální status byl založen na stylizaci sebe sama do role někoho, „kdo ví, jak sehnat to správný matro“, ať už šlo o marihuanu, extázi, nebo – ale to už člověk musel být Robinův skutečně blízký kamarád – i něco ještě o ždibec ostřejšího. Byla to spíše sociální konstrukce sebe sama, tj. póza, než skutečný a upřímně míněný „koníček“. I tak u něj v tomto věku, kdy se mozek stále ještě z velké části vyvíjí, došlo vlivem této pózy umocňovaném sporadickou konzumací různých látek pochybné čistoty k jakémusi lehkému zmatení, které se za normálních okolností projevovalo velmi zřídka, ale za to skoro vždycky, když byl Robin u tabule.
„Gravitační zákon je, když čím je něco těžší, tím to padá rychlejc,“ začal Robin svůj výklad.
„Ale prosím vás, to není úplně správně, gravitační zrychlení je přece pro všechny předměty stejné, lhostejno, kolik váží, ne? A navíc, Robine, nejsme vrabci, jaké čím tím. Říkáme přeci kolikrát, tolikrát. A ty fráze o tom, že něco je tak, když už byste měl být také schopen nahradit něčím … rozumnějším.“
„Souhlasím,“ řekl Robin.
„Tak začněte znovu,“ vyzvala ho Slepičková.
Robin znovu nezačal. Jen na ni zůstal civět. Vlastně měl Robin ve fyzice vždycky trochu hokej, proto se spíše hodí říct, že na Slepičkovou civěl jako puk.
„Vidím, že z vás už nic nedostanu, tak alespoň ten příklad, že byste laskavě vyřešil.“
„Souhlasím.“
„Nesouhlasit, řešit,“ ozvalo se ostře.
Robin chvíli něco čmáral na tabuli.
„Tak,“ řekl potom, a s úlevou si v tom slově s úlevou oddychl.
„Ale Robine, to je úplně špatně.“
„Souhlasím,“ kroutil Robin učeně hlavou.
„No tak ale Robine, jak je to správně?“
„Ne, fakt máte pravdu, pančelko,“ řekl Robin. Než ho paní Slepičková stihla poslat sednout s jednou koulí navíc jako třípolovičního chlapce, dveře do učebny číslo čtyři sta dvacet se rozletěly a práskly sebou o stěnu tak hlasitě, až paní Slepičková nadskočila na židli.
Do třídy vešel ředitel, plešatý hrdina francouzského lidu.
Žactvo vstalo.
Ředitel mávnul rukou.
Žactvo se posadilo.
„Á dobrý den, pane řediteli, to jsou k nám hosti.“
„No, prosím.“ Řekl pan ředitel. Postavil se vedle Robina, který stál jako zkoprnělý a vypadal, že nedýchá.
Ředitel mu nevěnoval ani pohled, prof. Slepičková byla stále omráčena tím impozantním entrée, pročež se nezmohla ani na to, aby poslala Robina sednout a u Robina samotného byla momentálně jakákoliv vlastní iniciativa zcela vyloučena.
Ředitel se napřímil, aby byl přes katedru vidět. Pak promluvil. Mluvil klidně, pomalu a mírným, téměř otcovsky ochotným hlasem:
„Můj otec mě vždycky po nedělním obědě brával s sebou na ryby. Tehdy jsme bydleli v Borovanech, krásné místečko, kde je klid a kde je zachována taková základní hodnota, jako je lidská slušnost. Nu, vždycky jsme si sedli do automobilu, to on měl tenkrát starou sto dvacítku, to už vy se nemůžete ani pamatovat, a jeli jsme k malému potůčku, Herký potok, se ta krásná tekoucí tišina jmenuje. Tam jsme si sedli, snědli jsme si svačinu, kterou nám udělala moje maminka, vždycky nám dávala do těch chlebů … počkejte, co ona nám to vlastně dávala do těch chlebů?“ ředitel se odmlčel. Chvíli tam stál, čelo svraštěné, zamračená tvář připomínala tvář militantní feministky, kterou pozdraví muž v tílku, noha rytmicky klepající do podlahy, ukazováček a palec třou bradu. Ve třídě bylo takové ticho, že jediné, co bylo slyšet bylo nechápavé mrkání žáků.
„Salám?“ přeťal předivo ticha Robin.
„Kušujte!“ vypískla Slepičková, evidentně naštvaná sama na sebe, že se jí nepodařilo Robina zpoza katedry včas vypudit. Než však stačila vydat pokyn, vložil se do toho ředitel.
„Ale, kdepak salám, studente. To my jsme byli spíš chudá rodina. Víte, on tatínek pracoval za pár šupáků v místním JZD, tam se měl stát vedoucím, ale to místo mu zákeřně vyfoukl nějaký pan Rajče. Nebo Paprika se jmenoval snad? Ne, Rajče to byl. Ano, určitě to bylo rajče, co nám maminka dávala do těch chlebů. Kdepak salám, kde bychom na to my, chudí pracující budovatelé asi tak vzali. To není jako dneska, kdy jsou regály přecpané stejně jako žaludky dnešních, kapitalismem zhýčkaných konzumentů, kdepak.“
Uvolněná pauza.
„Nu, a to vždycky, když jsme přijeli k Herkýmu potoku, tehdy jsme mu říkali Herák.“
„Herák?“ Zopakoval Robin užasle a poprvé vypadal, že nějakého kantora doopravdy poslouchá.
„Ano, je to právě tak. No a tam jsme s otcem, na tom Heráku dělali věci, to byste nevěřili. My jsme seděli, červy natočení, pruty nastražené, my připravení. Jako šelmy jsme trpělivě čekali na naši kořist. To bylo dobrodružství, to si nedovedete představit. Celé hodiny nedělního odpoledne jsme dokázali mlčky prosedět na Heráku a pozorovat, jak plyne čas. Byly to kouzelné chvíle mého života, opojné, ano, velmi opojné. To napětí, když čekáte na ten pravý úlovek. To není jako dneska, dneska to je samý alkohol, internet, hudba a sex. To je dospívání na houby.“
„Houby?“ zeptal se Robin znovu a vypadal jako hluchý člověk, který nemůže uvěřit svým uším.
„Ano, i na houby jsme chodili, ale to s tím nijak nesouvisí. Proč vám to říkám?“ zeptal se pak rétoricky pan ředitel.
Délka pauzy překročila délku stanovenou nepsanými pravidly pro ticho po rétorické otázce a ředitelova klidná mimika se zachvěla, čímž prozradila, že to možná nebyla otázka řečnická.
„Chcete nám prodat herák.“ navrhl Robin a mlsně se olízl.
„Ale kdepak, člověče, ten já nevlastním. Voda přece patří všem. Takže i Herák patří všem. Ale, už to mám. Děkuji studente.“
Pauza. Robin viditelně posmutněl.
„Herák. No, víte, jak jsme tam tak sedávali, otec se na mě jednoho dne otočil a znenadání povídá: Chlapče podívej se na ten Herák tady. Teče, pomalu, klidně, nerušeně. Teče a pomalu s sebou vláčí všechno všecičko. Svůj život, si, synu můj, představ jako tekoucí řeku, jako Herák. A teď ti něco prozradím. Tam, dole po proudu, tam najdeš malé líbezné stavení. Je to malý mlýn, mlýn Boží. A jak pomalu teče řeka, jak pomalu se vleče tvůj život, synu můj, tak pomalu melou Boží mlýny. Avšak melou jistě, neboť řeka, jak už jsem ti řekl, tlačí všechnu vodu a všechny věci v ní obsažené. A tak se všechny věci dostanou až k Božím mlýnům, které tyto věci přemelou.“
Dramatická pauza.
Vzadu se zvedla ruka.
„Ano?“ dotázal se spíše naštvaně ředitel.
„Prosím pěkně, pane řediteli já mám dotaz.“ Začal Jiří.
„Evidentně. No prosim, pokračujte.“
„Já myslím, že Boží mlýny nemůžou semlít všechnu tu vodu, protože to by znamenalo, že mlýnské kolo bude zabírat celou šíři řeky, a takové kolo jsem nikdy neviděl. Navíc by kolo muselo přesně kopírovat průřez řeky který je nepochybně bahnitý, a tudíž se neustále mění. A tak se nezlobte, ale to už mi přijde trochu přitažené za vlasy.“
Při těch slovech, jako by se ředitelova pleš zablýskla.
„Tropíte si ze mě žerty, studente?“
„Kušujte s takovýma otázkama!“ vyjekla profesorka Slepičková.
„Ale vždyť vy nás učíte, ať se ptáme, když něčemu nerozumíme. Já tomu nerozumím, tak se ptám.“ Bránil se logicky Jiří.
„Ale ptát se máte na důležité věci, a ne na kraviny!“ vyhrkla.
Ředitel do paní Slepičkové zabodl nenávistný pohled. „Kraviny?“ procedil potichu mezi zuby.
„Já to tak nemyslela, pane řediteli … ach!“ řekla Slepičková a s brekem vyběhla ze třídy. Po celou tu dobu, kdy paní Slepičková utíkala z učebny byl ředitelův zlý pohled plný chladu zabodnutý do jejího těla. Pohled tak chladný, že kdyby byla paní Slepičková jezero, dalo by se po ní nyní bruslit. V ředitelových očích pak vzplanula vášeň a vztek.
„Žerty stranou, milánkové.“ Pronesl ředitel s výrazným znechucením. „Čert vem Boží mlýny!“ vykřikl pak. A pak zase s klidem: „Já chci vědět, kdo z vás mi ukradl mojí propisku!“
V Petru Kulíškovi strašidelně hrklo. Sevřela se mu hruď a cítil tlak v oblasti střev. Pak se mu zamotala hlava a on měl najednou pocit, že zlehknul. Cítil, že jeho mysl opouští tělo. Jako by ho situace vykořenila z reality a on v ní nežil, pouze ji pozoroval. Pozoroval ji, byl mimo ni. Pozoroval ji jako film, ve kterém on sám hraje postavu darebáka, který si právě v kapse nahmatal ukradenou, plastovou propisku pana ředitele.
„Vy bando loupežnická!“ pan ředitel praštil do katedry.
„Pokoutní lumpové, uličníci mnichovští, to se dělá, takhle zklamat důvěru ředitele ústavu?! Až já se dopátrám, milánkové, běda! Běda bude tomu, kdo ji vzal! To já si líbit nenechám. Vy mě znáte jako trpělivého dobráka. Ale tohle překročilo veškeré meze!“ hřměl ředitel.
„Budu hledat, čmuchat, pátrat, vyšetřovat, slídit. A až toho výrostka načapám, já mu dám. Jak já s ním zatočím! Tak? Bude to? Nikdo se nepřizná? Kam se podělo hrdinství? Krást propisky, to ano. Krást, podvádět, loupit a vraždit, to by vám šlo. Vy bando pekelná! Že já se s váma zlobím. Vždyť já to s váma myslím dobře!“ Utřel si pusu od slin, které chytře využily možnosti úprku na čerstvý vzduch z prostředí postiženého halitózou.
Do třídy vešel profesor Mrázek, který učil češtinu a v prostředí školy i mimo ni byl znám pro své vrozené žoviální vystupování.
„Zdravíčko, pane řediteli, zdálo se mi snad, jako bych z této učebny slyšel křik. Je všechno v pořádku?“
Ředitel zamrkal kulatýma, prasečíma očkama a přejel si rukou svou přírodně pěstovanou pleš.
„V pořádku? To teda vůbec není v pořádku! Nic tady není v pořádku! Tady je nepořádek na denním pořádku! Představte si, kolego, co se mi stalo!“
„Představuji si.“
„Někdo z těchto hanebníků mi sebral propisku!“
„Né!“ zvolal Mrázek teatrálně.
„Ano!“ vykřikl ředitel ještě teatrálněji.
„No tohle to tedy. Tohle, to je teda věc.“ Šeptal pan Mrázek. „Já s vámi naplno souhlasím pane řediteli. Propisku, ukrást, taková nehoráznost! To se musí pořádně prošetřit! Takové kontrarevoluční činy nebudeme přece v našem ústavu trpět!“
Nutno podotknout, že Mrázek měl tu dobrou vlastnost, že si nikdy nenechal ujít příležitost, aby si z někoho udělal legraci, a tu špatnou vlastnost, že si nikdy nenechal ujít příležitost, aby si z někoho udělal legraci.
Pan ředitel chvíli přemítal. Pak se opět zatvářil vítězoslavně.
„Ahá! Tak vy si myslíte, že jste mě dostali. No já vám to ale teda nedaruju. Toho bohdá nebude, aby český pedagog z učebny utíkal! Tak teď mi všichni ukažte vaše penály! No šup. Bude to?!“ zvolal s úsměvem.
„Ale pane řediteli, to snad nebude nutné, vždyť to jsou takoví rozumní dospělí lidé. Přece je nebudete šacovat, jako nějaké špinavé australské bandity.“
„Budu je šacovat přesně jako nějaké špinavé australské bandity. Na mě si tahle svoloč nepřijde!“
„To pro vás ta propiska tolik znamenala?“
„Jaká propiska?“ zeptal se nechápavě ředitel.
„No … Hledáte přece Vaši propisku.“ Řekl Mrázek najednou poněkud vážným tónem, což u něj absolutně nebylo zvykem.
„Ale tady přece vůbec nejde o žádnou propisku!“ osočil se na Mrázka ředitel.
„A o co tedy jde?“
„Co Vám je vůbec do toho kolego, o co mě jde? O co jde Vám?! Já jsem ředitel ústavu!“
„Takže fakt, že chcete šacovat tyto nebohé děti jako nějaké špinavé australské bandity nijak nesouvisí s hledáním Vaší propisky? Proč je teda budete šacovat?“ zeptal se Mrázek.
„Hledám přece mou propisku.“ Odpověděl ředitel. Mrázek zamrkal. Přemýšlel, jeho mozek pracoval na plný výkon a situaci si prohlížel ze všech možných úhlů pohledu. Bohužel ta věc před ním, to děsivé klubko nesmyslů bylo tak zamotané, že nebylo ani odkud ho začít rozmotávat. A tak se Mrázek zmohl pouze na:
„O tom samozřejmě nemám sebemenší důvod pochybovat.“
„No tak vidíte. Říkal jsem vám to. A vy nemáte, co na práci, kolego?“
„Nikoliv, mám volnou hodinu.“
„Tak si ji běžte strávit, jak chcete.“
„To právě dělám.“
„Tak si ji běžte strávit, jak chcete, ale jinak!“ zasyčel ředitel. „Nebo se Vám u nás v ústavu nelíbí? Uvažujete snad při vašich bohémských večerech o náhlé změně povolání? Z Vás by byl úžasný prodavač párků v rohlíku někde na Karláku. Na víc beztak nemáte, vy nulo. A nemyslete si, že nevím o všech těch studentkách, na které tak mlsně koukáte, a které si z ne příliš legitimních důvodů zvete do kabinetu. Vy prase. Zavoláme snad jejím rodičům? Co? Asi by nebylo dobré, aby se to dozvěděli, co Vy na to?“ zeptal se ředitel.
„Maucta, pane řediteli.“ Řekl Mrázek a potichu za sebou zavřel dveře.
Žáci mezitím poslušně otevřely penály a nechali pana ředitele, aby provedl prohlídku. Pan ředitel se u každého penálu zastavil, vyndal celý obsah, podíval se dovnitř, pak ho očuchal, a když byl hotov, vrátil tužky zpátky.
„Tady nikdo nesedí?“ zeptal se, když se dostal k prázdnému místu, na němž však ležel penál.
„Tam sedím já, prosím.“ Ozval se nesměle Robin od tabule. „Mám se vrátit na místo?“ zeptal se, skoro polekaně.
„Ne!“ vykřikl ředitel. „Stůj, ruce vzhůru, a ani se nehni, darebo.“ Robinovi ruce vystřelily ke stropu s takovou rychlostí, že bylo skoro nejisté, jestli je šlachy a svalstvo v ramenou vůbec zastaví.
Pan ředitel došel k Petrovi. Jejich pohledy se střetly. Petra se zmocnil strach. Ponurá a děsivá atmosféra místnosti jako by zkondenzovala přímo uprostřed Petrova jsoucna, uprostřed jeho duše. Petr nebyl schopen cokoliv říct, ani se pohnout. Vlastně ani necítil, jestli dýchá a jediné, co naplňovalo všechny jeho smysly, byl dunivý a hluboký, rychlý, nepravidelný a hlavně hlasitý, až příliš hlasitý tlukot jeho srdce. Ten tlukot byl tak hlasitý, že Petrovi přišlo, že ho vidí. Před zrakem se mu objevovaly bílé skvrny a Petrovi začala být krutá zima. Přesto však cítil, jak mu stéká pot po zádech. Chtěl polknout, ale nešlo to. Chtěl se uklidnit, ale nešlo to. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to. Dunivé zvuky rezonující celým hrudníkem, krkem a hlavou vyplašeného, ještě tak nedávno dětského srdíčka byly to jediné, co Petr nyní vnímal. A měl strach. Hrozný strach. Takové rány. Nepraskne to srdíčko? Tolik cév, žil, tepen. Tolik až příliš křehoučkých trubek. Jsou vůbec stavěný na takový rány? Každá ta rána mohla skutečně být poslední. Při opětovném pokusu o polknutí Petrovým krkem projela řezavá bolest, jako by do něj zajela rozžhavená čepel. Tato bolest mu pak vyhnala slzy do očí a Petr se vší silou, která mu ještě zbývala bránil tomu, aby se rozbrečel.
Já umřu! Došlo Petrovi. A pak se všechno na chvíli ztratilo ve tmě. V ní se vynořila scéna hřbitova, brečící maminka, jejíž slzy se loučily s jejím jediným synem, otec, v letargii vyvolané přítomností náhrobního kamene nesoucí zlatou rytinu: Petr Kulíšek, zemřel při loupeži ředitelovi propisky.
Dunění zesilovalo, až nebylo snesitelné. Nešlo tomu uniknout. Petr byl vězněn v tělesné schránce, která umírala. A nešlo to zastavit.
„Vy bratrstvo posmívačných, smějících se bestií. Vy hanební parchanti! Vy Rumburaci! Vy jste mojí propisku schovali!“ vykřikl ředitel odkudsi. Petr se lekl a s hrůzou otevřel oči. Okamžitě se mu trochu ulevilo, když si všiml, že ředitel je u katedry. Petr propisku opět nahmatal v kapse.
Ta prokletá tužka. Pomyslel si.
„Moje svatá tužtička!“ zvolal ředitel prorocky. Moje milovaná, krásná, hnusná, čistá, voňavá, hodná, špinavá laciná, zlá kráva! Jak já jí nenávidím!“ štěkal.
Pak se ředitel rozplakal.
„Ještě včera jsme byli na večeři! Do Palandy na hamburger jsem jí vzal! Na to vy, chudáci nikdy nebudete mít! To si nikdy nebudete moct dovolit! Víte kolik to stojí? Pro mě to jsou drobný! Ale ona! Jak mě mohla jen tak opustit?!“ vzlykal ředitel. „Já nic nepokazil! To všechno ona! Je to její vina.“
Pauza. Ticho bylo tak zmatené, že by se nikdo nemohl divit, kdyby byl v místnosti kravál.
„To vy! Hadi! Tužkokradi, malí smradi!“ prudce ukázal na celou třídu. Pak se mu tvář zkřivila do úšklebku, který bolí už jenom když se na něj člověk podívá. Po tváři teče slza.
„Svlíkat! Všichni!“
Ozval se Jiří: „Pane řediteli, nepřeháníte to trochu? Vždyť nikdo z nás vlastně ani neví, o čem to tady od začátku mluvíte. Nejdřív nám vyprávíte o nějakém mlýně, pak zas, že vám pan Rajče dával salám do chlebů, pak, že máme vaši tužku a teď si nám tu takovým nevybíravým způsobem vyléváte Vaše zlomené srdíčko? To už i Robinův výkon u tabule dával větší smysl, a to si evidentně spletl Newtonův gravitační zákon s teorií a vlastně i praxí chaosu. Pomineme-li navíc fakt, že na to, co se po nás nyní tak nechutně neostýcháte žádat, nemáte nárok – kde berete tu jistotu, že ta propiska je tady? A to nemluvím o tom, že si můžete koupit stovky propisek, které budou na vlas stejné!“
Ředitel vytáhl z kapsy předmět, který vypadal jako šutr, a mrštil jím po Jiřím. Ozvala se tlumená rána, a pak se Jiřího bezvládné tělo sesunulo k podlaze.
„Ty jedna malá, adoptovaná svině!“ podtrhl plešatý ředitel svůj úkon. „Já ti dám, dělat si furt srandu z mýho hára! Já byl v osmdesátkách lev salonů! Vpředu párty, vzadu párty! To jsem já, Kanonýr Čuro mi říkali! Předloha Jardy Jágra! A co dokázal on?! Vyhrát Nagano! A cos dokázal ty?! Proč najednou nic neříkáš? Už nejsi tak drsnej co? Co Jirko, tak pojď, pouč mě ještě o životě. Nebo ti došly argumenty, hm? Na mě si jen tak nepřijdeš, milánku.“ zařval. „Tak svlíkat! Všichni!“
Žactvo rozpačitě vstalo a z některých míst ve třídě se ozval tlumený vzlykot.
„No jasně, jen brečte, vy bando úchylná!“ křičel plynule ředitel s přízvukem oddaným předloze Adolfa Hitlera. „To je to jediný, co umíte. Machrovat, a pak brečet. To je celá vaše generace. Fuj, je mi z vás na blití.“ Pak ředitel počkal, až se všichni žáci svléknou. „Jste všichni banda úchyláků. Já to z vás vymýtím. Výchovou ke zdravému národu! Tak pravil Zarathushtra, tak pravil zákon, ale hlavně a především - tak teď pravím já. Tak a teď si vás jednoho pěkně po druhém projdu a pořádně prohlédnu.“ Řekl a olízl se.
Už nic nemělo smysl. Tváří v tvář takovému návalu hnusu a zla si Petr uvědomil, že na téhle planetě možná ani žít nechce. Vytáhl proto propisku z kapsy a pozvedl ji. Nadechl se. „Ty tam! Hajzle! Ani se nehni!“ zařval na něj hned ředitel.
„Ale já mám tu vaši propisku.“ Řekl Petr flegmaticky.
„Mlč a počkej, až na tebe přijde řada!“ zařval ředitel a dupnul. „Sotva mě teď asi zajímá nějaká propiska. Co to tu furt dneska všichni melete?!“ Řekl ředitel potichu a mlsně pásl svůj zrak na obnažených tělech již téměř dospělých studentek.
Petr se zmateně přistihl, že už neměl strach. Bylo to něco jiného. Něco těkavého. Byl to vztek. Petr měl vztek. Najednou před sebou neviděl mocného ředitele. Viděl nemocného ubožáka, který skrze lži obviňuje ostatní lidi a dává jim za vinu všechno to, co si svým ubohým lpěním na vlastním egu způsobil sám. Viděl v něm sice ubožáka, viděl v něm zlo, ale sám cítil, že neměl, jak by se mu mohl postavit. Co mohl reálně dělat? Mohl ho stlouct? K čemu by to vedlo? Co vlastně můžu dělat a co mi za to hrozí? Petr nevěděl, co si dovolit může a co ne. Následky byly nedozírné. Strach, který z těchto následků šel, měl obrovskou sílu. Sílu, která Petrovi kvůli jeho nevědění a nemožnosti rozmyslet si ony následky svých potenciálních činů znemožňovala jakkoliv se postavit sám za sebe. Sílu, na níž byla jediná odpověď: podvolit se. Ředitel sídlil za těžkými, mramorovými, morbidními dveřmi. Ředitel si mohl dělat, co chtěl, a také to dělal. Petr měl z těch těžkých, mramorových a morbidních dveří strach. Petr nemohl dělat nic. A tak to nedělal.
Ale možná, že to tak nebylo. Možná, že Petrova slova váží stejně, jako ta ředitelova. Možná, že tato forma společenské moci není absolutní, nýbrž pouze vyjednaná a pokud se změní náhled na ředitele, o svou moc přijde. Možná, že ředitel, ten pán nad životem a smrtí – který si právě teď, díky ničemu jinému než prosté víře mladičkých žáků v pevnost, správnost a nezměnitelnost společenských institucí a společenského řádu mohl dovolit znásilnit jak Petra, tak všechny jeho kamarády – je ve skutečnosti vlastně úplně bezmocný. Možná je to skutečně jenom ubožák. Možná se společnost zmýlila, když mu svěřila do péče všechny ty děti. Možná je v tomto případě Petrův úsudek lepší než úsudek celé společnosti. Možná bylo na čase upustit od vnímání ředitele jako autority. Možná bylo na čase si uvědomit, že Richard Křeček není nic jiného než malý Napoleon za papundeklovými dveřmi. Malý Napoleon, jehož armáda je pouze abstraktní, a z jejíž děl na sebe střílejí právě ti lidé, kteří se tomuto Napoleonovi mají bránit. Ale jak to měl vědět? Vědět to nemohl. Musel se pro jednu variantu prostě rozhodnout a doufat, že se rozhodl správně. A tak, v ten obrovsky silný a intimní moment se Petr rozhodnul. A byl plně připraven za své rozhodnutí nést veškerou zodpovědnost.
Trvalo to asi deset minut, než se ředitel opět objevil před Petrem. Podíval se mu do očí.
„Tady je ta propiska.“ Řekl Petr s ledovým klidem.
„Jaká propiska?“ zeptal se nechápavě ředitel.
„Děláš si ze mě už prdel, Richarde?“ zařval Petr, zatímco ředitele chytil rukama za ramena a zatřásl s ním jako s hadrovou panenkou. Byl to skvělý pocit. Vyjádřit se. Prosadit se. Vzepřít se společnosti vsazením vlastního krku na špalek. Byl to nekonečně mocný pocit. Když ho Petr, teprve vlastním, nikým a ničím neovlivnitelným rozhodnutím pustil, ředitel si propisku vzal a chvíli ji s otevřenou pusou a upřeným pohledem na ni převaloval mezi prsty.
„Propiska … to je zajímavé. To je velice zajímavé.“ Zamumlal pak a propisku Petrovi jen tak mimochodem vrátil, jako by pro něj skutečně nikdy vůbec nic neznamenala. Ředitel náhle vypadal, jako by se styděl. V místnosti nebylo nic, než absolutní klid a Petr Kulíšek se přistihl, že si ho strašlivým způsobem užívá. Ten klid v něm vyvolával pocit emancipace, pocit vítězství v těžké a krvavé bitvě, kterou nesvedl ani tak moc s ředitelem, nýbrž hlavně s vlastní nejistotou a strachem.
„No nic, za patnáct minut zvoní, jdu na oběd, přeji i vám všem dobrou chuť. A oblíkněte se, ať se nám tady nenastydnete, z toho by mohl být pořádný problém.“ Řekla pak konejšivě parodie na muže, která před patnácti minutami omráčila jednoho z žáků dvoukilovým kamenem a způsobila mu tak vážný otřes mozku. Ředitel se jal k odchodu.
Když byl na půli cesty ke dveřím, otevřely se a v nich se objevila postava paní Slepičkové. Ředitel úplně zkoprněl.
Začal vysvětlovat: „Paní kolegyně, to není jak to vypa –“ jeho slova přerušila ohlušující rána výstřelu z revolveru značky Ruger, který zničehonic paní Slepičková držela v rukou. Studenti se všichni skrčili a zacpali si uši.
A další rána. A pak ještě jedna.
Paní Slepičková vrátila revolver do kabelky. Přišla k nehybnému tělu Richarda Křečka a odplivla si do tratoliště jeho krve.
„Určitě vám udělají dobré parte, pane Napoleon.“
Pak se rozhlédla.
„No, co čumíte, milánkové. Slyšeli jste pana ředitele. To přece není, jak to vypadá. Nikdy přece nic není tak, jak to vypadá. Vždycky se přece něco ztratí v překladu. No nic, otevřete si teď učebnici na straně 74. Tohle si někdo uklidí, my na to nemáme čas nemáme čas, protože za chvíli přijedou švestky a odvezou starou bábu za katr jako ve starejch dobrejch osmdesátkách.“
Jako by jí ony tajuplné, hrůzostrašné následky byly úplně jedno.
Petr si otevřel sešit, sundal víčko z té prachobyčejné propisky a s obdivem si užíval každé jedno slovo profesorky Slepičkové.
