MILAN BLAHYNKA

Každá kniha, každý scénář, každý překlad, každá koláž a málem každý jeho dopis byl čin, událost, vymykající se konvencím, sezónním normám a požadavkům. Když ve svých 96 letech a 8 měsících zemřel, jen nejbližší přátelé věděli, že v jeho denících tikají doslova bomby, na své zveřejnění čekají jeho doslova ohromující vrcholná esejistická díla.

Dokládá to nyní už druhý vydaný svazek s názvem Albert Marenčin, KTO SOM a s podtitulem Zápisky-myšlienky-úvahy 1973-1996 (Marenčin PT, spol s r. o., 2022 Bratislava, 240 s. + 14 nečíslovaných s. faksimile autorova rukopisu, další 4 strany toho rukopisu na přídeštích; obálka Marenčin Media s použitím koláže autora z cyklu Zuzana a sedem pokušení, grafická úprava Katarína Marenčinová, jazyková úprava Zuzana Šmatláková).

Se stejným podtitulem, toliko s roky 1996-2017 a s titulem Ľudská totalita vyšel už téhož roku svazek se zápisky z deníku navazujícího a už posledního. O něm jsem referoval v LUKu 43/2022 pod názvem Prostě Pascal pro 21. a další století.

V udivujícím tempu připravený a nyní vydaný svazek Kto som se jeví jako Marenčinova cesta k zápiskům představujícím vlastně autorův testament. Vůbec není snad méně důležitý, sám Marenčin přece už roku 1974 píše: „V umení je cesta zrejme dôležitejšia ako cieľ, ku ktorému vedie.“ A nebyl by to Marenčin, kdyby už třiačtyřicet let předem nenapadl svůj testament: „Cieľ je nakoniec zvyčajne iluzórny: v umení je cieľ to, čo bola pre Kolumba India, keď sa vybral na plavbu, ktorá sa skončila na brehoch Ameriky. Umelec hľadá, no nevie, čo nevie: hľadá to neznáme, ktoré sa stane známym až jeho zásluhou.“

Než Marenčin spustí sérii svých úvah na téma „kto som“, zamýšlí se nad tím, „prečo píše“:
„Písaním odhaľujem čosi mne samému neznáme – vytrhávam z ničoty tvar asi tak, jako sochár vysvobodzuje podobný tvar z kameňa. Svojimi výtvarmi-objavmi bývám sám prekvapený – prežívam před nimi vzrušeníe (…), píšem, aby som si ten zážitok privodil (…). Hlavné je moje vlastně uspokojenie, ku ktorému môže – pravdaže – prispieť aj fakt, že môj výtvor stane sa aj iným zdrojom vzrušujúceho zážitku.“

Aniž z tohoto vyznání cokoli odvolal, Albert Marenčin se neustále vracel k otázkám, proč píše a kdo je, takže jeho zápisky z let 1973-1996 jsou i svéráznou spolehlivou autobiografií, osvětlující jeho cestu dospíváním, Slovenským národním povstáním, studijními a pracovními pařížskými roky, jeho nezištně komunistickým přesvědčením a jednáním (to zákonitě vedlo za „normalizace“ k jeho vyloučení z KSČ a vyhazovu z vedení filmu na Slovensku), budováním jedinečné slovenské národní kinematografie, objevy insitního umění během práce ve Slovenské národní galerii (tam našel azyl po odstraněním od filmu, kde se v jeho dramaturgii zformovala a rozvinula vynikající nová slovenská vlna).

Od roku 1987 už „na odpočinku“ dovršoval své básnické, esejistické a výtvarné dílo. Po roce 1989 publikoval své knihy vydané předtím jako samizdaty, napsal řadu dalších a nadále působil co enfant terrible slovenské literární, umělecké a společenské scény, nadrealista, patafyzik, od roku 1965 člen francouzského Patafyzického kolegia a Regent ubudoxologie pro Slovensko a přilehlé oblasti včetně českých krajů i kdysi magické Prahy, které věnoval ve dvojjazyčné, francouzské a české knize La Lanterne magique/Laterna magika povídku Pražský chodec roku 2000, svou poctu Apollinairovi, Nezvalovi, surrealismu a městu měst, v němž se roku 1977 stal členem Surrealistické skupiny v Československu.

Marenčin, rebel od mládí, nesdílel žádnou ortodoxii, pražádný fundamentalismus, rozhodně ani surrealistický, nalézal porozumění například pro Nezvala i jeho posledních třinácti let, pro Nezvala, který si rozuměl s Bretonem i po svém rozchodu s pražskými surrealisty.

Pro slovenskou kulturu byl Marenčin vlastně tím, kým pro českou Nezval. Svým činným zaujetím pro imaginačně tvořivý film oba znamenali mnoho: Nezvalovo působení v ministerské filmové sekci se zúročilo až po jeho smrti, až v šedesátých letech ve filmech Věry Chytilové, Jiřího Menzla atd. Marenčinovo úsilí zjednalo podmínky a samo podstatně přispělo osvobozující filmové tvorbě na Slovensku. Jeho Pieseň o sivom holubovi (1960) byla „prvým a jediným filmom“, v němž se mohl „naplno vyjadriť a ktorý sa vďaka“ mladému režiséru Barabášovi, odchovanci pražské FAMU, „stal predzvesťou novej filmovej senzibility a zárodkom slovenskej novej vlny“ (AM, Čo nevošlo do dejín, 2012).

Jak Nezval, tak Marenčin si od raných let přáli být básníkem, „áno, možno hlavne a vo všetkom básnikom,“ čteme v jeho zápisku z 8. března 1976. Oba nesnášeli rozumářství a rozumáře.

Nezval: „Básníci minulého času holdovali filozofii. Myšlenka. Její nenadálé odstupňování. Dedukce, indukce (…). Logika pojmů ošacených do slavnostního hávu. Hú, jaká práce! – Plesnivé nevlídno pracoven. Myslitelé!“

Marenčin: „Racionalita sú dvere / treba ich otvoriť alebo vypáčiť, / ešte lepšie vysadiť z pántov / aby bol voľný vstup / do trinástej komnaty,“ napsal 14. listopadu 1994.

Oba milovali hru (to mě osmělilo ke hře s Marenčinovým příjmením v názvu tohoto textu), sny (které si zapisovali), perfektní práci (viz Marenčinův zápisek z 13/8 1976) a dílo „ktoré provokuje, dráždi, vyzýva k polemike, k aktívnej účasti“ (únor 1973).

Oba, stejně jako André Breton, měli se za vesničany. Marenčin: „Som v podstate dedinčan, i keď som prevažnú časť života strávil v mestách.“ „Som dedinčan s intenzívne pociťovanou potrebou prírody,“ přiznává 18. prosince 1992.

Oběma nestačila slovesnost a oba se uplatňovali nejen ve filmu, ale i ve výtvarném umění. Oba měli přátele ve světě a oba volili život v rodné zemi a neemigraci.

Počítal-li jsem dobře, Marenčinovo zpytování Kto som a Čím som opakuje se devětkrát a zdánlivě ústí do – už citovaného „som dedinčan…“; ale už předtím si sám odpověděl“: jsem „…nielen tým, za koho sám sebe pokladám, ale aj čímsi iným, čímsi viac“.

A tomu viac rozumí pozorný čtenář: Albert Marenčin především je a byl ve všem, co vykonal, básník, jak si předsevzal už v dětství. Jen básník je s to „dať sa na pospas víchrici snov“ (zápisek z 10/1 1974) a vytěžit z toho Dílo, jen básník „nám vyzrádza svoje tajnosti“, „před nami sa obnažuje“, „exhibuje svoje vnútro“ (Deník z 13/6 1976), aniž je exhibicionista, ale živoucí příklad pro své čtenáře, aby se odvážili přiznat se ke všemu, co se nenosí. Jen básník vytváří „mikroklímu, átrium, snáď oázu uprostred dravého, často nepriateľského světa (zápisek z 11/12 1979). A „básnik rozplieta vrkoče vetrov / vyzlieka panenské telo fantá / a dáva človeku / Sladké bremeno Slobody? (zápisek z 25/9 1994). Není zákonité, že některé zápisky jsou vlastně básně?

Mezi Marenčinem a Nezvalem je moc rozdílů v životopise. Podle mylného přesvědčení jeho pražských surrealistických přátel byl Nezval po roce 1945 už jen opovrženíhodný oficiální básník, zatímco Marenčin byl skutečně mnoho let v oficiální nemilosti. Ale oba, na život a na smrt oddáni výsadě básníka svobodného i v nesvobodných časech, dokázali se ubránit panujícím ideologiím a požadavkům. Zápisky, myšlenky, úvahy Marenčinovy v deníku z let 1973-1996, to dokládají např. v úvahách o rozdílu mezi osobou a osobností, o nemožnosti „klasť znamienko rovnosti medzi komunistov a fašistov“, o neslučitelnosti úlohy básníka „s vykonávaním akejkoli moci“ a mnohé jiné. Většinou jsou dnes snad ještě aktuálnější, než kdy je básník psal.

Impozantní a pečlivá edice, na níž má patrně lví podíl nejlepší slovensko-francouzská badatelka Gaby Albrecht Žiaková, edice právem neodkládaná a připravená na trh v rekordním čase, blíží se k vydavatelské dokonalosti, přesto však nemohu smlčet něco poznámek.

Vydání podle mého soudu zbytečně sjednocuje datování zápisků (např. 4. december 1974 místo autorova 4. XII. 1974), zato v knize citelně chybí jak věcný, tak osobní rejstřík vyjevující, k čemu a ke komu se Marenčin stále vracel.

A záslužné zařazení řady naskenovaných stran upozorňuje na chybičky a chyby v přepisu rukopisu. Chybičky? Např. už v prvním zápisku „nedopísaná“ m. „nepopísaná“, což každý čtenář pochopí jako zjevný překlep, který unikl pozornosti. Na stranách, které jsou v knize bez faksimile rukopisu, je zřejmě „ja“ m. „je“ v č. 21, „Peroutka“ m. „Peroutku“ v zápisku 308.

Horší jsou jiné lapsy v přepise rukopisu – tak v zápisku 100 „Dnes“ m. „Duch“, dokonce i vynechané části vět a celé věty. V zápisku 291 chybí část věty „ako to, čo zme chceli zachrániť“ a pak závěrečná věta: „A čo týmto súčasne vydávame napospas všetkým hrozbám.

Přihlédnuv k takovým nedopatřením už i v edici předešlého svazku, měl by nakladatel, který vynakládá nepochybně nemalé prostředky na edici myslitelského Marenčinova činu, investovat i do kontrolního přečtení přepisu místy obtížně čitelného rukopisu pro vydání.

Na závěr ještě neskromné přání: edici by prospělo, kdyby umožnila čtenářům nahlédnout i do škrtů a změn v některých zápiscích (např. v č. 168), tj. do úzkostlivé Marenčinovy přesné myšlenkové práce.