Když se člověk na pódiu zblázní, patří to tam, vypráví Malátný z kapely Chinaski

Jaké to je střídat identitu? V civilu introvert Novotný vstupuje na pódiu do extroverta Malátného?

V civilu jsem hrozně rád nenápadný, když to na pódiu, když se člověk zblázní, tak tam to patří, tam to musí být.

Jak vlastně datujete vznik kapely? Chinaski si říkáte teprve od roku 1995?

Myslím, že od roku 1994. Ale protože v roce 1995 jsme vydali první desku, tak od roku 1995.

Možná to není náhoda, že o prázdninách podnikáte open air turné po památkách. Začínali jste na prahu puberty jako Staré hrady. Jak z toho vznikly Staré hadry?

Čtěte také

Jsem furt stejný blázen a snílek, chtěl bych mít koncert ve Wembley, usmívá se Marek Ztracený

Zkoušeli jsme a hráli koncert na zámku Staré hrady, a nenapadnul nás žádný název, takže jsem si ten večer říkali Starý hrady. Ale přijeli tam kamarádi, takoví pankáči z Prahy, a ti nás ten večer přejmenovali na Starý hadry. Takže potom jsme několik let používali název Starý hadry. Ale pak jsme si říkali, že s tímhle názvem asi díru do show byznysu neuděláme, takže jsme si inspirováni Charlesem Bukowským vypůjčili jeho literární alter ego Henry Chinaski. Takže Chinaski se nám líbilo.

Jak dlouho tedy existujete? Kolik vám je?

Příští rok bychom měli mít 30 let, je to neuvěřitelné, jak už tady dlouho strašíme. Nevím, jestli to budeme slavit, možná až ten další rok. Ale to už vlastně bude 31.

V čem jsou koncerty na open air turné jiné? Když jsem slyšel zvukovou zkoušku, tak mám pocit, že to je průřez celým repertoárem.

Hlavně hrajeme spoustu nových písniček, když jedete na festival a hrajete hodinu, tak musíte zahrát ty nejznámější věci a na nové nikdo není moc zvědavý. Loni jsme vydali desku Frihet, která mám pocit, že se povedla. A zahrajeme ji tady skoro celou. Myslím, že se nám povedl poskládat správný play list, aby si každý přišel na své. Protože spousta lidí má rádo Chinaski z těch začátků, a pak říkají, že jsme vyměklí popový nuly. A pak když odešli kluci dechaři, tak zase lidé říkali – to už nejsou starý dobrý Chinaski, protože nemají trumpetu a saxofon. Ale myslím, že jsme skvěle sehraný skvěle a kapele to nikdy tak nešlapalo. Takže to chceme každý večer předvést.

Frihet znamená v norštině svoboda. Proč norský název?

Protože jsme točili v Norsku na ostrově Giske, kde je krásné studio, vypadá jako stodola, ale vevnitř můžete i bydlet. Takže jsme tam byli 14 dní na pionýrském táboře, kdy jsem si sami vařili, měli jsme služby na nákupy, na vaření a na uklízení. A do toho jsme mohli 24 hodin denně se soustředit na hudbu a nahrávat. Byli jsme tam s producentem Gregem Haverem, se kterým jsme už dělali desku Rockfield.

Chinaski|foto:Tomáš Beran, archiv kapely Chinaski

A vrátili jsme se k němu, protože dokáže z kapely vytáhnout to nejlepší. A je také hrozně důležitý psychologický moment kapelu odvézt někam jinam, abychom vypadli z našeho přirozeného prostředí, kde nás rozptyluje spousta věcí, furt někdo volá, děti do školy vozit. To v tom Norsku nehrozí, máte kolem sebe jenom moře, hory a studio. A svobodu.

Kde bude vznikat další deska?

Krásné studio je údajně na Santorini, tam bych se chtěl podívat, ale zase tam je moře, aby nás nerozptylovalo spousta věcí. Anebo na Jamajce je prý krásné studio. Ale nevím, je to hodně o penězích, je to drahé kapelu odtáhnout přes půlku světa. Uvidíme, třeba pojedeme na Slovensko, to by stačilo. Jde o to vypadnout z Prahy.

Nenastane ponorka, přeci jenom jste spolu pořád, přeci jenom to je jiný druh sounáležitosti, než když jedete spolu na šňůru?

V nové sestavě jsme spolu pět let a zatím ani náznak ponorky nenastal. Ponorka může nastat, když hrajete čtvrtý koncert v týdnu a už jsou všichni unavení, ale ve studiu ne. To je jiný styl práce, kdy navíc všichni furt nenahrávají. Na začátku nahrajeme věci dohromady, ale potom se přehrávají věci, které se nepovedly, nebo se zpívá večer. Je to rozdělené a Greg měl scénář, sešit, kde měl písničky rozepsané a říkal – ty přijdeš zítra v deset, ty ve dvě a ty ve čtyři, a ty Michale přijdeš až v osm večer, budeme zpívat. Takže kdo chtěl, tak měl třeba den volno a mohl si vyjet na výlet, takže tam pro ponorku nebylo místo.

Jak Michal Malátný vzpomíná na bubeníka Pavla Grohmana? A proč je důležité nepřestávat psát texty? Poslechněte si celý rozhovor.