Seznamovací rada pro moderní ženy

Posouzení movitosti se dnes jeví jako veskrze snadný úkol. Oblékáme se do více či méně značkových šatů, někteří nosíme hodinky různých kvalit, náš šarm tvrdíme užitím rozličně luxusních parfémů, jezdíme ve vozech odlišných cenových tříd… a nikdo už nedáme z rukou mobilní telefon.

Existuje snad i teze, že právě mobilní telefon je dnes jakýmsi zástupným symbolem sociálního statusu. Že prý ten, kdo z kapsy vytáhne drahý smartphone amerického producenta okousaného ovoce (případně ekvivalent konkurenční značky), je ostatními považován za někoho, kdo „na to má“.

Za sebe se hraně nechápavě ptám: Jako vážně?!

Mám nutkavě škodolibou potřebu vám takto povrchně smýšlejícím do vašeho dobře promazaného kastovacího, takřka kastrovacího mechanismu hodit řádně rozeklané vidle.

Nuže – je ten nejlepší okamžik náležitě hrdě oznámit vám i celému světu, že jsem čerstvým vlastníkem dle odborných recenzí asi toho nejvymazlenějšího a hlavně tuze draze zaplaceného mobilně-telekomunikačního kousku, jaký se dá v současnosti na běžném trhu pořídit! A ještě ostentativněji dodat: Kdo jiný by takový skvost měl mít, nežli já?!

Svou mobilní vybavenost jsem navíc korunoval současným zakoupením vrcholného modelu chytrých hodinek téže značky.

Touto nanejvýš akcentovanou informací bych mohl tuto promluvu i sebeukojeně zakončit. Jaký účinek stran mého sociálního a seznamovacího potenciálu by přinesla, netuším.

Možná bych skutečně byl mnohými zařazen do pomyslné síně slávy, mezi ony borce, kteří na to zkrátka mají. A od opačného pohlaví bych se mohl dočkat i patrného zvýšeného sexuálního či dokonce partnerského zájmu. Kdo ví…

Ve zmíněné síni slávy bych se však ocitl zcela necíleně a tudíž nečekaně. Vlastně naprosto nepatřičně. Do podobných sociálních škatulek jsem nikdy v minulosti nepatřil, nepatřím a patřit už nebudu.

Od dětských let si takříkajíc hraju vlastní soutěž. Konvence si mažu na chleba. Fádní život, expresivně praveno, s gustem kopu mezi nohy. On mi to po právu občas stejnou intenzitou vrací. Jsem asi čímkoli, jenom ne normálním chlapíkem ztělesňujícím toto označení.

Kdybych se do takové klasické – možná trochu snobské škatulky měl nedejbože zapasovat, musel bych se takovým horkým a drahým zbožím honosit trvale. Já však před vámi i celým světem stejně směle doznávám, že mou daily telefonní „chloubou“ plných uplynulých patnáct let byla již notně ochraptělá, oprýskaná, tlačítková Nokia E52 se zahlcenou, nefunkční pamětí a zpola nečitelným displejem. Tedy předmět v závěru své funkční pouti dobrý k podložení viklajícího se stolu, rozlousknutí křehčího ořechu – a strohému uskutečnění odchozího či příchozího hovoru.

Co že je tak pozoruhodného na jedné obyčejné náhradě starého telefonu za nový, že mi stojí za to o ní psát? A vám snad za to o ní číst? Asi vůbec nic, kdyby patnáctiletá Nokia v mých rukou nebyla jako kuličkové počítadlo namísto PC v kanceláři Billa Gatese. Bez přehánění.

Jsem mužem mnoha tváří – absolutních protikladů. Jak velkých? Představte si třeba vrcholového atleta, který si krátce po maximálním sportovním výkonu suverénně připálí cigaretu. Implicitně nemyslitelné, přesto se to občas děje.

Není na Zemi člověka, který by mě doopravdy dobře znal. Baví mě styl „všechno, nebo nic“. Všechno mám rád, ale nehroutím se, ani když z čehosi pro mého standardizovaného vrstevníka nepostradatelného nemám nic. Leckdo by to bez rozmyslu pojmenoval bláznovstvím. Já se odvažuji nazývat to snad až trestuhodnou a již téměř vymírající skromností. S telefony to mám stejně.

Stojí za zmínku, že jsem v živelných devadesátých letech minulého století coby nadšenec do všeho nového byl vskutku samozvaným průkopníkem mobilní telefonie v Česku. Byl jsem bez nadsázky mobilovým králem… či vzhledem k mládí spíše princem.

V těch dobách mít mobilní telefon byla nějaká věc. Já o nich věděl víc než celé osazenstvo značkové prodejny tuzemského operátora dohromady. Asi jako když protřelý westernový pistolník bez zaváhání jen potěžkáním pozná, že má v zásobníku své zbraně o náboj míň.

Sám jsem jich pěkných pár vystřídal a kdo v našem kraji měl zájem o mobil bez drastických smluvních úvazků, obrátil se tehdy na mě. V oněch časech nebylo možné jenom si tak jednoduše zajít koupit telefon podle vašich potřeb, vkusu, nálady nebo rozpočtu. Monopolními operátory jste byli při pořizování telefonního přístroje nebo mobilního čísla nuceni k výrazným věcným či cenovým kompromisům. Já uměl najít mezeru na trhu a legální cestou obejít přísně smluvně sešněrovanou oficiální distribuci.

Ta hora krásných (zapamatovatelných a marketingově využitelných) telefonních čísel, co mi prošla rukama. Tenkrát jejich význam ještě málokdo dokázal dostatečně docenit. Některá nezobchodovaná jsem zahazoval do koše – dnes byste rádi přehrabali celý popelářský kukavůz, jen abyste je zachránili.

Mými zákazníky byli zástupci všech profesí od překupníků ojetin po primáře nemocničních oddělení. – Možná jste to byli zrovna vy.

Mluvím o těch ryzích devadesátkách, kdy každý všechno chtěl a všechno nějak šlo. Obchody se stvrzovaly podáním ruky po restauracích, na benzínkách, ve sportovních centrech… Kdybyste po mně v té době chtěli obstarat nesmysl jako rezervní prostatu do zásoby, nejspíš by se mi to díky mým pestrým kontaktům povedlo. Skrze můj – stále pouze hobby – byznys s telefony.

Když u nás přestal být mobil vzácností a bezmála vám ho v trafice přibalili namísto dárku ke kartonu cigaret, ztratil pro mě onen GSM telefonní svět ten správný punkový šmrnc. V letech, kdy nebožtík Jobs uhranul lidstvo prvním iPhonem, byl jsem už dávno jen běžným, retailovým, mobilně-telefonním uživatelem.

Zeptám se proto znovu: Kdo jiný by měl mít bezva telefon, když ne já? A mám chuť zvolat: Král je mrtev, ať žije král!

Povězme si popravdě, že jiný chytrý, placatý telefon už pár let mám. Trvalo mi, než jsem si ho pořídil – každý preadolescentní školák ho měl dřív. Ale dosud jsem ho používal jen ke svým testovacím účelům, přihlašování do bankovnictví… Jinak po celou dobu ležel zavřený v šuplíku a nijak mě nevzrušoval. Na všech cestách i necestách – tedy všude, kde jste mě mohli potkat – mě doprovázela ona „hloupá“ Nokia. Možná z obyčejné neochoty každodenního dobíjení energeticky náročného přístroje, možná z jistého druhu extravagance či asketického plezíru…

I přes své věkové technické neduhy mi byla věrnou technologickou partnerkou. Avšak dozrál čas na pro mě typický, nepredikovatelný switch: tentokrát principem z nejhoršího na nejlepší. Přestože vím, že bych si spolehlivě vystačil s telefonem za zlomek zaplacené ceny. Jsem snad proto snob? Určitě ne. Prostě jsem udělal něco, co jsem udělat chtěl… nebo si jen neblaze proslulá krize středního věku našla další oběť ke svým alotriím.

A má v úvodu slíbená rada? Tedy pokud to s těmi mobily a tříděním jejich majitelů myslíte skutečně vážně…

Milé, telefonů si všímající dámy, až napříště uvedete do chodu své materiálně-hodnotící smysly – třeba když se kdesi na pláži před vašimi zraky budou promenovat opálení svalovci s přístroji všech velikostí, barev a výkonnostních parametrů ležérně zasunutými za gumou u plavek – mějte na bystré paměti, že i ten snadno přehlédnutelný, nezáživný nýmand z vedlejšího stanu se stařičkým, dosluhujícím „tlačítkáčem“ se klidně hned zítra jako zázračným polibkem může – vaší krátkozrakou optikou viděno – proměnit v charismatem prýštícího playboye s tím nejlepším smartphonem v kempu. S vaším vás pak naučí softwarová kouzla, za která ho začnete bezděky zbožňovat. – Stačí, když on bude chtít.

Rázem by ten dotyčný mohl stát za hřích, co říkáte? Nebo alespoň za váš letmý úsměv. I do toho se chlap umí pekelně zamilovat… Tak rozum do hrsti, s bezcennými, zlatokopeckými předsudky bez cavyků do hajzlu – a tajů plný ÚSMĚV či pravou LÁSKU, prosím!

A propos… Jezdím v obyčejném, přes dvě desítky let starém, poctivě orezlém kombíku a chci ho vbrzku vyměnit. Co to asi bude?