Klesá riziko recese, když zatím nepřišla?

Můj makroekonomický výhled se vlastně nezměnil od srpna 2022. Tehdy jsem nabyl přesvědčení, že nastane několikaletá stagflace, což způsobí, že akciový trh půjde víceméně do strany s nějakou 10% odchylkou nahoru nebo dolů. Tehdy byl index S&P500 na úrovni 4100 bodů, tudíž jsme aktuálně u té horní hranice, a pokračující odolnost americké ekonomiky (růst HDP v 2Q o 2,4 %) společně s dalším poklesem inflace (CPI už u 3 %) možná způsobí, že jsem se mýlil. Zatím jsem ovšem svůj výhled nepřehodnotil a z tohoto důvodu jsou v mém portfoliu například maloobchodníci (Marks & Spencer), restaurace (MTY Food, Texas Roadhouse), aerolinky (Ryanair, IAG) nebo hoteliéři (Choice Hotels) - tedy firmy, které účtují relativně malé položky a proto inflaci snadněji přenášejí na zákazníka. Ale to není všechno.

Stagflace je totiž zvláštní tvor, jehož jméno se skládá ze dvou slov. Zbývá tedy adresovat onu druhou polovinu – stagnační. K jejímu vyřešení, je potřeba inovovat, a proto jsou ve fondu rovněž růstové firmy jako třeba Block, Costar, Sarepta či Ginkgo Bioworks. Tím, jak se zvedly úrokové sazby, zvýšily se bariéry vstupu do podnikání i výzkumu, a firmy, které nabraly kapitál ve správnou dobu nebo mají už ziskový model, mohou získat ještě silnější pozici. Zároveň se tím snažím alespoň zčásti postihnout rozmach strojového učení, protože tyto firmy mohou díky němu lépe škálovat své aktivity. Já jsem sice skeptický k přínosu algoritmů pro osobnost člověka – například jsem dosud nečetl automaticky generovanou báseň, která by mnou rezonovala – ale jejich dopad na praktické procesy v byznysu a vědě je nesporný. Potřebuji tedy i inovativní firmy, které toho využijí.

Jak ale napovídá název článku, chtěl bych upozornit i na stoupající riziko krátkodobě horšího scénáře, než je můj stagflační, a k tomu si vypůjčím si slova legendárního investora Stanleyho Druckenmillera: „Lidé mají tendenci si myslet, že tím, že recese zatím nepřišla, klesá její pravděpodobnost. Je to však naopak. Pravděpodobnost tvrdé recese s tím, jak sazby zůstávají výše delší dobu, roste, nikoliv klesá, protože dopad na firmy a domácnosti se kumuluje.“ Náznakem tohoto vývoje byly jarní krachy světových bank a já si takový scénář nepřeji, ale zůstávám mu otevřený. To jestli přijde, totiž - byť to možná bude znít překvapivě - závisí více než na centrálních autoritách na každém z nás. Vysvětlím.

Před rokem jsem zde v textu Závislost na zisku argumentoval, že jsme si nevšimli, jak jsme na službách a výrobcích firem a také na podpoře od státu závislí. Události posledních měsíců (válka, inflace, a další) nám to ale připomněly a my jsme dostali možnost se z těch nevědomých závislostí vyvázat. Byla to pochopitelně velmi abstraktní a těžko ověřitelná úvaha, ale já mám pocit, že se to děje, že lidé skutečně po letech zvláštního snění znovu lépe plánují a racionalizují své výdaje, a naopak tam, kde je místo pro cit, používají jej. Například v České republice přesně před rokem začaly klesat maloobchodní tržby a pokračuje to dodnes. A naopak už před rokem se ozývaly hlasy, že pozitivní sentiment vůči ukrajinským uprchlíkům nevydrží, ale ono se to tak úplně nestalo. A když se vrátím k akciím, před rokem byl konsensuální odhad růstu ziskovosti amerických firem pro rok 2023 +9%, což jsem v onom textu označil za nadsazené. Dnes je zřejmě, že to bude růst kolem nuly. Tedy nerůst? A nic katastrofického se kvůli tomu nestalo (možná jen trochu opadla ona závislost na zisku).

Pokud tedy budeme v jemném rozlišování toho, co je podstatné, pokračovat, není důvod ani k jiným katastrofám. Máme možnost jemněji zacházet se svým majetkem, časem i prostředím, které obýváme, a tím se vyhnout živelným recesním cyklům. A proto můj stagflační výhled. Jako výraz optimismu! V opačném případě totiž bude mít pravdu Stanley Druckenmiller.