Toužila jsem po obrazu Emmy Srncové. Byl ale tak drahý, že jsem raději začala sama malovat, vzpomíná výtvarnice Lucie Suchá

Čím se vyznačuje vaše současná tvorba?

Je to to, co je právě k vidění na výstavě v Hořovicích. Jde o moji největší výstavu a je to takový pelmel smíchaný z různých výstav, které jsem kdy měla – obrázky z rodinného alba, obrázky z pod Týřova, chamber separé, což je komnata s akty pouze pro děti od 18 let nebo v doprovodu rodičů. Pak jsou tu litografické tisky a knižní ilustrace...

Jak popsat žánr, kterému se jako výtvarnice věnujete?

Je to naivní umění, ale řekla bych takové realisticky naivní, protože zasazuji určité osoby do míst, která jsou realistická, akorát je neumím realisticky namalovat.

Máte nějaký předobraz, kterému byste se chtěla přiblížit?

Milovala jsem Josefa Hlinomaze. Přišel mi hrozně vtipný. Původní malířka, kterou jsem si ale chtěla koupit, byla Emma Srncová. Její obraz ale byl pro mě před třiceti lety tak strašně drahý, že mi manžel Tomáš nadělil raději barvy, a od té doby jí šlapu na paty.

Čtěte také

Fotím, co vidím a co se mi líbí. A líbí se mi svět, takže fotím stále, směje se Lucie Suchá

Když se vrátím k vašim uměleckým začátkům, byla to flexibilita profesora Kádi, díky které jste začala fotit?

Ne, já už fotila dřív s takovou malinkou krabičku na kinofilm. Káďa ale tenkrát nechtěl jet do Berouna fotit Dolní bránu, a tak mi dal fotoaparát a řekl mi, ať to vyfotím já. Bohužel ho neměl upevněný na šňůrce, a mně ten fotoaparát upadl na zem. Přiznala jsem se, a on se jenom celý zachvěl. Zaplatit jsem to ale nemusela.

A co bylo dřív? Hudba Tomáše Suchého a pak obrázky, anebo opačně, protože vy se navzájem samozřejmě jako umělci ovlivňujete.

Nejdříve byla hudba. Když jsem studovala medicínu, než mě vyhodili, psala jsem Tomášovi zamilované dopisy a malovala jsem mu tam různé pajďuláčky. On mi později k Vánocům dal ony olejové barvy a já začala malovat. Nějak ve mně zkrátka odhalil talent, o kterém jsem nevěděla.

Každý z vašich barevných obrazů má nějaký příběh a konkrétní postavy. Třeba popiska u obrazu Ohník z roku 2014 je daleko delší než klasická A4. To asi není obvyklé?

To není. Já jsem ale tyto obrazy malovala na výstavu v Rakovníku, kam nás rodiče vždycky vyvezli jednou za rok do civilizace z naší chaty. Ke každému obrazu jsem napsala popisek, protože mi to evokovalo dětství, a hlavně naše máma v tu dobu umírala. Chodívala jsem za ní do nemocnice a nevěděla jsem, co si s ní pořád mám povídat. Proto jsem vytvořila tyto texty, které jsem mámě četla, abych jí připomenula, jak mi s nimi bylo na chatě krásně.

Místnost, která nese název Obrázky z pod Týřova, to jsou vzpomínky na dětství?

Ano, jsou to vzpomínky na dětství, ale je tady i pár vzpomínek z mého dospělého věku. Každý rok jezdíme třeba na vodu, proto je tady zachycena Berounka na velkých plátnech. Voda je pro mě důležitý živel.

Název výstavy se možná nejvíce hodí ke komnatě, kde jsou jenom akty. Do nich se také jako autorka promítáte?

Ano, tam já se reinkarnuji. Někdy mám plnější tvary. Někdy jsem štíhlejší. Podle toho, jak mi zrovna chutná, tak se namaluji...

Často také malujete hřbitovy. Proč je pojímáte vesele?

Život je veselý a v podstatě nakonec je veselý i ten funus. Nakonec se člověk zasměje. Jako malá jsem si říkala, že pohřeb je hrozná věc, ale jak člověk dospívá, tak najednou zjistí, že vlastně pohřeb je moc důležitá věc, že tím uzavíráme něčí život. Nejdříve jenom brečíte, potom ale jdete na hostinu, kde se smějete, vzpomínáte a vyprávíte si příběhy, které jste s dotyčným prožili, a vlastně ho tím znovu dostáváte do života.

Co znamená Podtýřovská matračka? Jak složité bylo pro Lucii Suchou osvojit si keramickou tvorbu? Poslechněte si celý rozhovor.