S originálním projektem Kontrasty Jindřich Macek navštívil kantony Bern, Aarau a Graubünden. „Všechny tři koncerty měly překrásnou atmosféru, díky vhodnému akustickému prostředí kostelů a velké návštěvnosti jsme zahráli vždy i několik přídavků a zažili potlesk ve stoje,“ líčí Jindřich Macek.

Jaký teď máte program? Léto je určitě i pro vás perným obdobím.
Na přelomu června a července jsem vyrazil na turné po třech švýcarských kantonech s významnou švýcarskou hráčkou na alpský roh Lisou Stollovou a také s akordeonistkou Jitkou Baštovou. Další koncerty mám v Česku, často na hradech a zámcích. Například se svojí dcerou Leou, která hraje na housle, budeme vystupovat na Špilberku v Brně.

Proč jste se před lety rozhodl pro tento známý, tradiční, ale nepříliš rozšířený nástroj?
Od dětství jsem hrál na klasickou kytaru. Zajímavé je, že ještě předtím, než jsem se dostal na konzervatoř, jsem vyhrál celorepublikovou kytarovou soutěž v Kutné Hoře, kde jsem dostal cenu za interpretaci barokní hudby. Už jako chlapec jsem totiž inklinoval ke starým hudebním formám, renesančním či barokním skladbám. Hrozně se mi líbily.

Při studiu na konzervatoři v Pardubicích u profesora Stanislava Juřici mě pak zaujaly staré tabulatury – italská, francouzská či německá. Ty notopisy mě uchvátily a zkoušel jsem z nich hrát na kytaru. Ve dvaceti jsem dokončil konzervatoř ve hře na kytaru a můj pan profesor zařídil na ministerstvu výjimku, aby se na konzervatoři otevřel obor loutna. Takže jsem studoval ještě dalších šest let. Nastoupili jsme dva, kolega to vzdal. Když pak poprvé tento obor otevřeli na Akademii staré hudby při Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, tak jsem se stal prvním absolventem.

Kolik je v Česku vystupujících loutnistů?
Asi do deseti. Hráčů na loutnu je jistě celkově víc, ale je otázka, zda aktivně koncertně hrají. Loutna mě uchvátila a pohltila, od dvaceti se jí věnuji naplno. Notopisy už jsem znal, takže klíčové kdysi bylo ovládnout techniku s jiným ostruněním.

Jaká je historie tohoto nástroje?
Loutna patří mezi šlechtické nástroje, které měly v Evropě největší rozkvět v období renesance a baroka. Ale na konci baroka téměř upadly v zapomnění, protože pak rostla v měšťanských kruzích obliba kladívkového klavíru a klasické kytary. Loutny byly komplikované. Dnes při rozhovoru mám u sebe třeba desetisborovou loutnu s 19 strunami. Už jenom ji těmi dřevěnými kolíky naladit… Komplikovaná je i technika hry. Až teprve počátkem 20. století začala renesance těchto historických nástrojů. Stavěly se třeba kytarové loutny, které měly struny jako kytara, ale tvar loutny. Nebyly však skutečnými loutnami laděním ani ostruněním.

Povězte, kolik louten máte celkově doma?
Mám desítku nástrojů, od těch menších až po arciloutnu s prodlouženým krkem. Na sólové koncerty vozím třeba i tři různé nástroje, abych publiku ukázal změnu zvuku nebo možné podoby nástroje. Je to i můj velký koníček.

Nástroje se staví hráčům na míru? Jaké se používá dřevo?
Ano, podobně jako v době historické se i dnes staví nástroje přímo na míru konkrétnímu hráči, je možné uzpůsobit menzuru, ladění nástroje, rozteče, výšku strun a další parametry. Při stavbě louten se často používají tradiční dřeviny, podobně jako u stavby houslí – například smrková přední deska, pásky z javorového dřeva či ovocných dřevin. Loutny jsou většinou dodnes lepeny tradičními lepidly a lakovány tradičními laky se všemi jejich výhodami a nevýhodami. Jedná se o křehké a zranitelné nástroje.

Kytaru už jste odložil úplně?
Ne, kytaru vyučuji na Základní umělecké škole J. V. Stamice v Havlíčkově Brodě, kde jsem zároveň ředitelem. Ale na kytaru nekoncertuji. Člověk se musí rozhodnout, kvalita tónu závisí třeba i na délce nehtů. Zatímco na kytaru potřebujete delší a upravené nehty, aby tón byl barevný, kulatý, naopak loutna vyžaduje velmi zkrácené nehty na pravé ruce. Hrát kvalitně koncertně na oba nástroje je prakticky nemožné, případně jen s velkými kompromisy.

Vystupoval jste už na řadě památek. Dokážete říct, které místo máte nejraději?
Velký zážitek jsem měl nedávno, když jsem koncertoval na zámku v Jindřichově Hradci, kde je překrásný rondel, což je kruhová stavba s mimořádnými akustickými parametry. Jezdí se tam prý dívat muzikologové z celé Evropy. Původně byl rondel postavený tak, že ve spodní místnosti mohl sedět i orchestr, který nebyl vidět, a nahoře v sále byli hosté, kteří mohli poslouchat hudbu. Fantastický zážitek byl v minulosti také koncert pro 200 lidí na radnici ve švýcarském Schaffhausenu. U nás například koncert na Konopišti, kde se loni otvíral nový prohlídkový okruh.

Slyšel jsem vás zahrát i písničky z pohádek. Co všechno s loutnou umíte?
Zpočátku jsem se zaměřoval čistě na historický repertoár. Teprve později jsem začal loutnu vnímat i tak, že ji lze používat jakkoliv. Dělám úpravy hudby soudobé či moderní nebo i svoje kompozice, většinou z podnětů, které prožívám. Třeba když jsem měl velmi těžce nemocnou maminku nebo jsem vnímal městský ruch v Praze. Zkrátka člověk zažívá různé podněty, které pak má potřebu zhudebnit.

A na které skladatele jste si troufl při úpravách?
Pro loutnu jsem upravil například hudbu Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka, argentinského skladatele Ástora Piazzoly, Leonarda Cohena a dalších. Tvorbu francouzského skladatele Clauda Debussyho, určenou původně pro čtyřruční klavír, jsme nahráli ve studiu v úpravě pro loutnu a akordeon.

Asi první věc spojená s loutnou, kterou jsem si vybavil, je pohádka Pyšná princezna. Kolikrát už jste hrál skladbu Rozvíjej se, poupátko?
(směje se) Někdy to bývá krásný přídavek na povedených koncertech, kdy píseň zahraji třeba pro dámy.

Asi je to vděčné a na publikum spolehlivě funguje. Hrajete někdy květinám jako král Miroslav?
Vzhledem ke křehkosti nástroje cvičím doma výhradně v pracovně či obývací místnosti, ale věrnou posluchačkou je mi moje manželka Leona, která bývá také první dámou, jež vyslechne mé nové úpravy hudby či nové vlastní kompozice.

Mimochodem, když je loutnistů tak málo, využili vás někdy filmaři v nějakém historickém filmu či dokumentu?
Ano, před lety jsem nahrával hudbu i scénu pro televizní seriál Borgia.