Jaké perly jakým sviním?

Martin Bedřich
Autor: Tomáš Vodňanský

Málokterý novozákonní obraz vstoupil do obecného povědomí tak jako rčení o perlách házených sviním, takže se na jeho původ musejí lidé vyptávat na webových fórech, protože je nenapadne, že by mohl pocházet z Bible. Obrazné vyjádření v sobě koncentruje veškerou frustraci, kterou zažil asi každý, kdo se někdy snažil kvalitními argumenty přesvědčit někoho, kdo je nechtěl nebo neuměl přijmout. V současné postfaktické době hysterických výměn na sociálních sítích, fake-news, zabetonovaných argumentačních pozic a demagogických kulturních válek je zkušenost „házení perel sviním“ zdánlivě aktuálnější než kdy jindy. Právě proto je ale takové hodnocení o to nebezpečnější. Se zdánlivě posvěcenou legitimitou umožňuje debatu s druhým jednou provždy utnout, prohlásit svou pravdu za „evangelijní perlu“ a druhého za „evangelijní svini“. V křesťanském prostředí, frustrovaném neschopností obhájit vlastní místo v současném diskurzu, to tím spíš dovoluje vyklidit pozice s chlácholením, že s „protistranou se nedá mluvit“, a utíkat se k nejrůznějším „paralelním životům“, jak nám je nabízí třeba taková Benediktova cesta Roda Drehera. 

Obraz házení perel sviním nacházíme ve výmluvném kontextu, totiž na začátku 7. kapitoly Matoušova evangelia, nadepsané v ekumenickém vydání „O posuzování druhých“, v Jeruzalémském překladu zase „Nemáme posuzovat své bližní“. Asi žádnému Ježíšovu výroku se křesťané tak vehementně nezpronevěřují jako zde stojícímu: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Mt 7,1) Právě v dnešní době se opět mnozí vyžívají v soudních žalobách, napomínání, udávání, souzení, osočování. Jak se k tomu tedy má náš vepřový příměr? 

Je samo o sobě zajímavé, že náš obraz nacházíme jen v Matoušově evangeliu, další synoptikové jej nepoužívají. Spolu s ním spojeným zákazem „nedávejte psům, co je svaté“ možná vytvářel až příliš elitářský, exkluzivní, hermetický obraz Ježíšova učení v rané církvi (náznaky toho můžeme tušit např. v Didaché 9,5 nebo v Tomášově evangeliu 93). Daný verš Mt 7,6 zní v ekumenickém překladu následovně:

„Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“

Na první (ale asi i druhé či třetí...) čtení je poselství jasné. Nemá smysl zabývat se lidmi, kteří nerozumí tomu, co hodnotného jim nabízíme, dokonce tím pohrdají a může je to i rozběsnit. Další výklad se pak zaměřuje spíš na to, co přesně ztotožníme s „perlami“ a koho se „sviněmi“. Pokud první s velebným náboženským učením, „naší věčnou pravdou“, a druhé s lidmi, kteří to vše nechtějí slyšet, jsou zatvrzelí, navíc ještě morálně zpustlí, jsme zjevně Svatopiscem vybízeni k tomu, abychom se s takovými moc dlouho netrápili. 

Rozjímání daného verše ale vnáší do rychlých soudů pochybnosti. V obraze předkládaném duchovnímu zraku je totiž drobná podivnost: proč by se měly svině otáčet? Prostorově je daná scéna popsána jak v řeckém originále, tak v latinské verzi a potom i v nejrůznějších dalších překladech jasně: perly se házejí „před“ (ἔμπροσθεν; ante) svině, které se potom „otáčejí“ (στραφέντες; conversi). Nejasnost ohledně samotného smyslu logia na daném místě evangelia je podpořena i gramatickou nejasností paralelismu dějů a přiřazení sloves k jednotlivým zvířatům, což vedlo badatele a překladatele k různým závěrům. Kraličtí např. překládají ne zcela jasně: „Nedávejte svatého psům, aniž mecte perel svých před svině, ať by snad nepotlačily jich nohama svýma, a psi obrátíce se, aby neroztrhali vás.“ Jeruzalémská bible prasečí otočku vynechává a má jen: „neházejte své perly sviním, aby je nepošlapaly a pak se nevrhly na vás a neroztrhaly vás.“ Jiné překlady, jako Bible krále Jakuba nebo Lutherův, se nicméně shodují s naším ekumenickým (katolický liturgický překlad mimochodem uvádí na scénu vepře, nikoli svině). Nejasnosti jsou biblisty přičítány možné chybě už v překladu z původního aramejského originálu nebo existenci nějakého nám dosud neznámém přísloví apod.

Pro naše duchovní potřeby se nicméně vzdalme od filologie a ponořme se – ostatně v tradici patristické exegeze nebo ignaciánských rozjímání – do obrazu, který se nám bezprostředně nabízí. Pokud jsme v pozici rozsévače perel, ty padají před svině a ony nás ohrožují poté, co se otočily, pak musíme zákonitě stát za nimi. Tato konstelace přitom nemusí být úplně vykonstruovaná, jak by se mohlo zdát. Ve starověku, stejně jako hluboko do středověku, se vepři pásli na volné pastvě, nikoli ve chlívku. I jinde v Novém zákoně o tom máme zmínky (Mt 8,30; Mk 5, 11; Lk 8, 32). Hnát někam takové stádečko šlo jistě pomocí hole, o čemž máme řadu středověkých obrazových dokladů, ale určitě to šlo i tak, že pasák házel před vepře ve směru, kam je chtěl dovést, nějaké žrádlo. Co nám ovšem takový náhled na scénu říká o jejím významu?

Obecně přijímaný výklad rčení „neházejte perly sviním“ sugeruje představu neplodné debaty s nehodnými účastníky, kterou je proto možné s klidným srdcem opustit. Pokud nás ale Ježíš zrazuje před házením perel sviním tak, jak jsme si to představili, nejde ani tak o to, CO a KOMU házíme, ale JAK! Jestliže hluboké věroučné a spirituální pravdy („naše perly“) předhazujeme lidem jako vějičku, abychom je někam dostali, abychom jimi jako stádem mohli manipulovat, pokud se s nimi nebavíme tváří v tvář, ale stojíme za nimi a jen panovačným nebo blazeovaným gestem rozhazujeme svá moudra lidem tak, aby se podle toho jako dav vrhali tu sem, tu onam, pak skutečně hrozí, že takové perly zašlapou, otočí se proti nám a roztrhají nás. Nejde přitom o to, že by nenáviděli ony perly, ale že byli pobouřeni arogancí, necitlivostí, mocichtivostí, přezíravostí a ve skutečnosti nezájmem těch, kteří je rozhazovali, kteří takto „mluví o Bohu“. Paralel k současnému dění jistě najdeme spoustu – nabubřelé dopisy čtené z kazatelen a očekávající stádní reakce věřících, populistické výzvy zabalené do rádobykřesťanských frází, politické manipulace ohánějící se křesťanskou tradicí, to vše předhazované lidem jako prostředky ovládání, nikoli jako témata setkání, dialogu, sdílení, obohacení – jako slova víry. 

Pokud takové perly lidé zašlapou a roztrhají ty, kteří je házeli, ve skutečnosti se zas až tolik nestane. Perly v hlíně neshnijí, ale třeba je po čase někdo najde, a bude to onen „poklad ukrytý v poli“. Dotyčný pak „z radosti nad tím půjde, prodá všecko, co má, a koupí to pole“ (Mt 13,44). Bude totiž osloven skutečnou krásou a hodnotou toho, co našel. Nemusí ani vědět, jak se tam ony perly dostaly a co se k nim váže. Jen se, byť v hlíně, musely očistit od těch, kdo je předtím házeli.